ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.781.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 781/2020-670
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 8. 2020 o dovolání, které podali obvinění D. P. , nar. XY, bytem XY, XY, a M. D., nar. XY, bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. 3 To 266/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 1 T 142/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněných odmítají.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 19. 9. 2019, sp. zn. 1 T 142/2019, kde je podrobně popsán skutkový děj, na který tímto Nejvyšší soud odkazuje, byli obvinění M. D. a D. P. uznáni vinnými pod bodem 1) zločinem loupeže ve spolupachatelství podle §23, §173 odst. 1 trestního zákoníku. Za toto jednání byl obviněný M. D. odsouzen podle §173 odst. 1 trestního zákoníku i za sbíhající se přečin výroby a jiného nakládání s látkou s hormonálním účinkem podle §288 odst. 1 trestního zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 37 T 20/2019, za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 26 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 trestního zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 37 T 20/2019, jakož byla zrušena i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný D. P. byl podle §173 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Tímto rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o obviněném D. D. P. Podle §229 odst. 1 trestního řádu bylo dále rozhodnuto, že M. T. V. se svým nárokem na náhradu škody odkazuje na občanskoprávní řízení.
O odvolání obviněného M. D., obviněného D. P., obviněného D. D. P. a státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Kladně proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. 13 To 266/2019 , jímž podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek ohledně obviněných M. D. a D. P. částečně zrušil ve výrocích o trestech. Podle §259 odst. 3 trestního řádu ve věci znovu rozhodl tak, že obviněného M. D. odsoudil i za sbíhající se přečin výroby a jiného nakládání s látkou s hormonálním účinkem podle §288 odst. 1 trestního zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 37 T 20/2019, podle §173 odst. 1, §43 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 36 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci, a to 1720 kusů ampulí přípravku testosteron propionát. Podle §43 odst. 2 trestního zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 37 T 20/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný D. P. byl podle §173 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 40 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §256 trestního řádu byla odvolání všech obviněných zamítnuta.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadli obvinění dovoláním . Obviněný D. P. ve svém dovolání uplatnil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu. Za významnou otázku k posouzení označil to, zda jeho skutkem byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 trestního zákoníku. Ve svém dovolání pak blíže namítl, že v jeho případě byly jak před nalézacím soudem, tak před odvolacím soudem provedeny téměř výhradně důkazy svědčící v neprospěch dovolatele, čímž došlo ke zřejmému porušení práva dovolatele na spravedlivý proces. Blíže pak popsal judikaturu vztahující se k přípustnosti dovolání, jeho mimořádnosti a dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Dále namítl, že odvolací soud nedoplnil dokazování nad rámec dokazování provedené nalézacím soudem, pouze zopakoval již provedené dokazování, a tím se dostal za zákonný rámec, jelikož podle mínění obviněného nezjistil skutkový stav věci, o kterém by nebyly pochybnosti, a tím tak nezákonným způsobem zasáhl do práva obviněného na obhajobu. Právní závěry nalézacího soudu označil za extrémně nesouladné s vykonanými skutkovými zjištěními. Uvedl, že nalézacímu soudu se nepodařilo zjistit spolehlivě skutkový stav věci, o kterém by nebyly důvodné pochybnosti. Součástí hodnocení důkazů se navíc stala směsice určitých úvah nalézacího soudu, kterými nahrazoval důkazy, což označil za nepřípustné. Poukázal na závažné nedostatky v důkazním řízení, které vedly k porušení zásady in dubio pro reo. Dále uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na neúplných skutkových zjištěních, tím došlo k porušení vyhledávací zásady a rovněž bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces. Soud prvního stupně neobjasnil všechny skutečnosti ve prospěch obviněného a taky bez logických důvodů zcela opomenul důkazy, které byly součástí spisového materiálu a svědčily ve prospěch obviněného. Jeho námitky navíc vůbec nebral v potaz. Namítl, že jeho vina byla prokázána pouze na základě osamocené výpovědi poškozeného z přípravného řízení. Tato výpověď však byla narušena z důvodu jeho drogové závislosti. V inkriminované době byl poškozený navíc pod vlivem pervitinu, což značně ovlivnilo jeho schopnost zapamatování si proběhnuvších událostí. Jeho svědectví proto označil za nespolehlivé. Dále namítl, že zdravotní stav poškozeného při výpovědi nekorespondoval s jeho výpovědí, kde popisoval intenzivní napadání a poutání. Rovněž nebyly zaznamenány žádné stopy po popisovaném intenzivním násilí. Poškozený ani neměl potřebu vyhledat lékařské ošetření. Jeho výpověď byla motivována snahou poškodit obžalované. Dále označil za nejasné, jak mohl poškozený rozumět údajnému vyhrožování obžalovaných, když nemluví rusky ani česky. Součástí spisového materiálu není žádný znalecký posudek, který by dokládal zdravotní stav poškozeného. Spisový materiál obsahuje pouze fotografie obličeje, ze kterých není patrné intenzivní násilí. Za velice nepravděpodobné označil skutečnost, že poškozený jel z Polska do České republiky za účelem nákupu hraček, nehledě na to, že zde měl uložený trest vyhoštění. Výpověď poškozeného je v rozporu s důkazy obsaženými ve spisovém materiálu, ze kterého je patrné, že v čase od 23:13 do 01:21 poškozený strávil v herně. Soud prvního stupně se dále nezabýval námitkou, že nebylo prokázáno, zda u sebe poškozený měl nějakou finanční hotovost. V posuzované věci existuje nesoulad mezi důkazy v řízení opatřenými, skutkovými zjištěními z nich vyvozenými, jakož i právními závěry z nich učiněnými.
Obviněný D. P. proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 2 trestního řádu zrušil napadená rozhodnutí, a to v celém rozsahu, tedy ve výroku ohledně viny a trestu. Dále navrhl, aby podle §265m odst. 1 trestního řádu, při zrušení napadených rozhodnutí, sám hned rozhodl ve věci rozsudkem, popř. aby podle §265l odst. 1 trestního řádu přikázal soudu prvního stupně, popř. soudu druhého stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný M. D. své dovolání podal proti rozhodnutí soudu druhého stupně ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně, a to jak do výroků o vině, tak i do výroků o trestu. Uplatnil v něm důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Blíže uvedl, že nesouhlasí se skutečností, že mu byl soudem druhého stupně uložen přísnější trest. Ve svém dovolání trval na tom, že celý incidente proběhl tak, jak uvedl při své výpovědi u hlavního líčení, kdy provedeným dokazováním nebyla jeho verze dostatečně vyvrácena a nebylo prokázáno, že došlo k užití násilí s úmyslem zmocnit se cizí věci. Vznikl tak extrémní nesoulad provedeného dokazování se skutkovými zjištěními. Dále namítl rozpor se zásadou presumpce neviny. Biologické stopy podle jeho názoru neprokázaly loupežný úmysl ani to, že by se obviněný spolu s ostatními odsouzenými zmocnil jakékoliv finanční částky. Prokazovaly pouze skutečnost, že na místě činu došlo mezi poškozeným a obviněným ke konfliktu, jehož následkem bylo zranění poškozeného. Obviněný také zpochybňoval věrohodnost výpovědi poškozeného, která obsahovala řadu vnitřních rozporů. Poškozeného rovněž označil za nevěrohodného z důvodu, že se v minulosti dopustil obdobné trestné činnosti, za kterou mu byl uložen trest vyhoštění z České republiky, který ale nerespektoval. Pochybnosti o jeho věrohodnosti mělo vyvolat i to, že se nedostavil k hlavnímu líčení a nebyl pro účely řízení k zastižení. Obviněný se dále vyjádřil, že odcizená finanční částka nebyla u žádného z obviněných nalezena, a to i přesto, že byli zadrženi ihned po spáchání posuzovaného činu. Bylo navíc nepravděpodobné, že by finanční částku stihli kamkoliv schovat, a to obzvláště pokud byli pod vlivem omamných a psychotropních látek. Namítl, že způsobená škoda nebyla kromě výpovědi poškozeného prokazována žádnými jinými důkazy. Vznesl námitku, že poškození zdraví nedosahovalo ani takové intenzity, aby naplňovalo znaky ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 trestního zákoníku. Odvolací soud se pak podle obviněného vůbec nezabýval otázkou viny.
Obviněný M. D. navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání a podle §265k odst. 1 trestního řádu napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. 13 To 266/2019, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 19. 9. 2019, sp. zn. 1 T 142/2019, zrušil a sám ve věci rozhodl podle §265m odst. 1 trestního řádu tak, že obviněného D. zprostí obžaloby, případně podle §265l trestního řádu věc vrátí soudu prvního stupně k novému projednání.
Opis dovolání obviněných byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat. Nejvyššímu soudu navrhl, aby dovolání obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako dovolání podaná z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Současně výslovně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v §265r odst. 1 trestního řádu v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu.
Obviněný D. P. i obviněný M. D. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Obě dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), dovolání obou obviněných byla podána prostřednictvím jejich obhájců (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a obě současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadají rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřují proti rozsudku, jímž byli obvinění uznáni vinnými a byly jim uloženy tresty.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obvinění opírají svá dovolání, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovoláních odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, odst. 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Praze ani Okresního soudu v Kladně netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud považuje za vhodné vypořádat dovolací námitky obou obviněných zároveň. Rovněž je na místě zmínit, že obvinění v dovolání uplatnili argumentaci známou již z jejich dosavadní obhajoby i z jejich odvolání. Následně je třeba konstatovat, že dovolací argumentace obou obviněných byla zaměřena především na zpochybňování zjištěného skutkového stavu a na zpochybňování provedeného dokazování. Zejména šlo o námitky obviněného P. týkající se neúplnosti a vad dokazování, že byly prováděny jenom důkazy svědčící v jeho neprospěch, že odvolací soud nedoplnil dokazování nad rámec dokazování provedené nalézacím soudem, že nalézací soud svými úvahami nahrazoval důkazy, že jeho vina byla prokázána pouze osamocenou výpovědí poškozeného z přípravného řízení, jehož výpověď navíc byla nevěrohodná z důvodu ovlivnění pervitinem, že popis zdravotního stavu poškozeného neodpovídal reálnému poškození, že nebyly zaznamenány žádné stopy po intenzivním násilí, že poškozený ani nevyhledal lékařské ošetření, že absentuje znalecký posudek o zdravotním stavu poškozeného, že poškozený nemohl rozumět údajnému vyhrožování, protože nemluví rusky ani česky. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se jejich prostřednictvím snažil prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplnil. Nezaložil tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Stejné lze vztáhnout k námitkám obviněného D., který namítal, že provedeným dokazováním nebyla dostatečně vyvrácena jeho tvrzení, že nedošlo k užití násilí s úmyslem zmocnit se cizí věci, že biologické stopy neprokázaly zmocnění se jakékoliv finanční částky, že výpověď poškozeného byla nevěrohodná, neboť obsahovala vnitřní rozpory a sám poškozený se v minulosti dopustil obdobné trestné činnosti, za což mu byl uložen trest vyhoštění, který nerespektoval, že odcizená finanční částka nebyla u žádného z obviněných nalezena, i přesto, že byli ihned zadrženi, že způsobená škoda nebyla kromě výpovědi poškozeného prokazována jinými důkazy, že poškození zdraví nedosahovalo intenzity ublížení na zdraví, nebo že se odvolací soud nezabýval otázkou viny.
Všechny tyto námitky obou obviněných byly skutkového charakteru nebo jimi hodnotili provedené důkazy. Z tohoto důvodu je nelze považovat za relevantní, neboť nenaplňují žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Uvedenými námitkami se navíc soudy obou stupňů náležitě zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi řádně vypořádaly. Skutkové závěry nalézacího soudu jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a vymezený skutek je správně kvalifikován příslušnými ustanoveními hmotného trestního práva. Nelze hovořit o tom, že by nalézací soud nahrazoval dokazování svými nepodloženými úvahami, ani že by soud prováděl pouze důkazy svědčící v neprospěch obviněných. Soud v posuzované věci neshledal ani namítaný extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěním. Nalézací soud spolehlivě zjistil skutkový stav věci, o kterém nepanují žádné pochybnosti.
K námitkám, které na první pohled směřovaly vůči nesprávnému právnímu posouzení, týkající se toho, že poškození zdraví poškozeného nedosahovalo intenzity ublížení na zdraví, nebo že se odvolací soud nezabýval otázkou viny, Nejvyšší soud podotýká, že jejich prostřednictvím obvinění rozporovali provedené dokazování a domáhali se příznivějších skutkových zjištění. Nelze proto akceptovat ani tyto dovolací námitky.
Rovněž nelze akceptovat námitku obviněných, že soudy při hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. Případ odlišného hodnocení důkazů ze strany obviněných v opozici s tím, jak je hodnotily soudy, nelze bez dalšího považovat za porušení této zásady. Zhodnocení provedených důkazů soudy vedlo oprávněně ke skutkovým zjištěním bez důvodných pochybností.
K námitce obviněného D. o uložení přísnějšího trestu, která byla vznesena pouze obecným konstatováním, soud rovněž obecně uvádí, že tuto námitku lze primárně úspěšně namítat s odkazem na §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu pouze pokud byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl uložen ve výměře mimo zákonem stanovenou trestní sazbu. V daném případě druh i výměra uloženého trestu plně odpovídají kritériím, která stanovuje §37 a násl. trestního zákoníku.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu , na který obviněný P. ve svém dovolání odkázal, uplatněný v jeho druhé alternativě, jak vyplývá z textu, spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Z argumentace obviněného plyne, že podle jeho přesvědčení byl v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Jelikož však na základě dovolací argumentace obviněného nebylo zjištěno žádné pochybení zakládající důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, zjevně nemohly být shledány opodstatněnými ani výhrady poukazující na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obou obviněných dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jejich odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 8. 2020
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu