ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.845.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 845/2020-305
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 9. 2020 o dovolání, které podal obviněný V. J., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 13 To 61/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 4 T 191/2019 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 5. 2. 2020, sp. zn. 4 T 191/2019, byl obviněný V. J. uznán vinným ze spáchání jednak přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku, jednak přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl podle §146 odst. 1 trestního zákoníku s použitím §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to zajištěného zavíracího nože. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně ČR, IČ: 47114975, se sídlem Bělehradská 130, Praha 2, škodu ve výši 2.580 Kč.
2. O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 13 To 61/2020 , jímž podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu, a podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle §146 odst. 1 trestního zákoníku a §43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku obviněnému uložil trest propadnutí věci, a to zajištěného zavíracího nože.
3. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Pokud jde o přečin výtržnictví je obviněný přesvědčen, že situace vznikla v důsledku eskalace poškozeným, který jej napadl jako první. K tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 7 Tdo 224/2002. Dále poukázal na to, že je velmi drobné postavy, kdežto poškozený je minimálně o 40 kg těžší. Ve chvíli, kdy byl napaden výrazně silnějším soupeřem a upadl na zem, reagoval vytáhnutím nože. To jednoznačně nebylo dobré rozhodnutí, jednalo se však o reakci ve zlomku vteřiny s účelem odstrašit silnějšího soupeře, poškozeného nožem nebodnul. Obviněný je přesvědčen, že jeho chování v tomto kontextu za trestný čin považovat nelze, jelikož nedosáhlo potřebné intenzity z hlediska společenské nebezpečnosti. Kdyby se sám lodník nechoval neprofesionálně, k incidentu by vůbec nedošlo, obviněný by nůž vůbec nevytahoval a incident by se odehrál maximálně v rovině slovních urážek. Obviněný má za to, že by mělo být využito korektivu v §12 odst. 2 trestního zákoníku. Ve vztahu k přečinu ublížení na zdraví obviněný připouští, že následně poškozeného dvakrát píchnul či udeřil klackem. Nenastaly však jakékoliv následky, které by poškozeného omezily v rámci běžného života. Tyto útoky samy o sobě nemohly být trestným činem, kdy se jednalo maximálně o jednání přestupkového charakteru. Nadto se jednalo o reakci na nastalou situaci, kdy mu byl poškozeným zahozen nůž a jeho matce koloběžka do řeky Labe.
4. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud uznal dovolání jako důvodné a napadené rozhodnutí Krajského soud v Praze ze dne 17. 3. 2020, č. j. 13 To 61/2020-266, ve smyslu §265m odst. 1 trestního řádu zrušil a obžaloby ho zprostil.
5. Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedla, že dovolatel na podporu uplatněného důvodu dovolání opět uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Námitkami vyjádřenými v dovolání se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Kromě toho se obviněný v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývá pouze otázkami skutkovými, respektive komentuje rozsah dovolání a soudům vytýká jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.
6. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b trestního řádu.
7. Obviněný V. J. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
9. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
10. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
11. Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
12. Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Praze ani Okresního soudu v Nymburce netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
13. Dovolací argumentace obviněného byla založena výlučně na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů, když nesouhlasil v podstatě se všemi rozhodnými skutkovými zjištěními uvedenými ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na provádění a hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplnil. Nezaložil tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
14. Nad její rámec Nejvyšší soud uvádí, že veškeré výhrady obsažené v dovolání uplatnil obviněný již v řádném opravném prostředku. Odvolací soud se s nimi zevrubně vypořádal. Obhajoba obviněného byla v řízení přesvědčivě vyvrácena, přičemž soudy své úvahy opřely zejména o výpověď poškozeného D., výpovědi svědků K., V. a W., pořízené videozáznamy a další listinné důkazy založené ve spise. Podle jednoznačného závěru soudů to byl právě obviněný, kdo vyprovokoval předmětný konflikt, a to nejdříve na samotné lodi a dále pak i při samotném vystupování z lodi. Obviněný se choval nestandardně již během plavby a posléze společně se svojí matkou výrazným způsobem zdržovali vystupování ostatních osob plavících se na lodi. Na slovní upozornění poškozeného reagoval obviněný zcela neadekvátně sprostou nadávkou a došlo ke strkanici. Poté, kdy již poškozený považoval celou věc za uzavřenou, vytáhl obviněný zavírací nůž o délce čepele 10 cm a mířil jím ze vzdálenosti přibližně půl metru na poškozeného, přičemž poškozenému současně vyhrožoval, že jej nožem bodne. Jednání obviněného jednoznačně směřovalo k tomu, že chtěl předmětným nožem poškozeného zranit. Poškozený se tomu aktivně bránil a i díky tomu, že měl na rukou kožené rukavice, které zabránily jeho dalším zraněním, a přes poměrně aktivní a výrazný odpor obviněného se mu podařilo tento nůž z jeho ruky vykroutit a odhodit do řeky Labe. Přestože i v této chvíli konflikt již nemusel dále gradovat, obviněný opakovaně udeřil poškozeného dvěma různými klacky do oblasti krku a hlavy, čímž mu způsobil krvavé rány, které musely být ošetřeny v nemocnici.
15. Pokud obviněný ve vztahu k právní kvalifikaci svého činu jako přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 7 Tdo 224/2002, pominul zásadní skutkové odlišnosti mezi oběma skutky, kdy v citované věci nebylo zjištěno, kdo fyzický konflikt vyvolal. Uvedený konflikt se navíc odehrál výlučně mezi oběma aktéry, nijak se nedotkl ostatních občanů a neznamenal ani žádné podstatnější narušení nebo ohrožení veřejného pořádku, a to na rozdíl od nyní projednávané věci. Jestliže obviněný dále namítl, že se nemohl dopustit ani přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku, neboť nezpůsobil poškozenému žádné následky, které by jej omezily v rámci běžného života, pak je třeba zdůraznit, že obviněný byl uznán vinným toliko pokusem uvedeného přečinu. Následek předpokládaný trestním zákoníkem nenastal pouze díky aktivnímu zásahu a obraně ze strany poškozeného, který reagoval včas a navíc měl na rukou kožené rukavice, jež zabránily jeho dalším případným zraněním na rukou. Užitá právní kvalifikace proto odpovídá skutkovým okolnostem věci.
16. Pokud obviněný dále namítal porušení zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio, pak se sice jedná o námitku obecně podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod, v tomto konkrétním případě však nemohla být úspěšná. K výkladu §12 odst. 2 trestního zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe, včetně výkladu pojmu společenská škodlivost činu a výkladu aplikace principu „ultima ratio“ lze odkázat na výkladové stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 26/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 trestního zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 trestního zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
17. V projednávané věci jednání obviněného naplnilo všechny obligatorní znaky přečinů výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku i ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku. Samotný způsob provedení činu za použití nože i úmyslná forma zavinění zjevně vylučují úvahu o tom, že by posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídal běžně se vyskytujícím trestným činům daných skutkových podstat, a že by tak nedosahoval požadovaného stupně společenské škodlivosti. Rozhodně nelze přehlédnout, že v nedávné minulosti byl obviněný soudem odsouzen pro velmi podobný typ jednání, kdy také útočil nožem, přičemž tehdy obviněný poškozenou osobu skutečně zranil. V nynější věci by proto mimotrestní způsob řešení neskýtal dostatečnou ochranu před škodlivým jednáním obviněného jak samotnému poškozenému, tak zejména společnosti jako celku.
18. Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 9. 9. 2020
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu