ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.868.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 868/2020-260
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 9. 2020 o dovolání, které podal obviněný A. O. , nar. XY, bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 14 To 39/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 2 T 93/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 16. 12. 2019, sp. zn. 2 T 93/2019, byl obviněný A. O. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Za to byl podle §205 odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let a šesti měsíců. Podle §82 odst. 2 trestního zákoníku byla obviněnému uložena povinnost ve zkušební době podle svých sil nahradit způsobenou škodu. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené společnosti Autocentrum Barth, a. s., škodu ve výši 51.772 Kč.
O odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 14 To 39/2020 , jímž podle §256 trestního řádu odvolání zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 11. 3. 2020 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu. Obviněný v napadeném rozhodnutí spatřoval porušení jeho práva na spravedlivý proces, které bylo natolik závažným porušením, že založilo nespravedlivý rozsudek. Dále namítl, že soud prvního stupně nepřihlédl a ani se nevypořádal s jím předloženým kamerovým záznamem (č. 4). Kamerový záznam č. 4 byl proveden dne 9. 9. 2019 při hlavním líčení a poté zmizel. Odvolací soud se k tomu nijak nevyjádřil a choval se, jako by uvedený důkaz neexistoval a v řízení nebyl nikdy proveden. Následně obviněný rozebral jednotlivé kamerové záznamy, jimiž bylo prováděno dokazování, a rozebral, co na nich bylo zachyceno. Uvedl, že na problémy s existencí kamerového záznamu č. 4 upozornilo již odborné vyjádření Kriminalistického ústavu, ve kterém se výslovně na str. 2 uvádí, že kamerový záznam č. 4 nebyl předán ke zkoumání. V souvislosti s tím obviněný namítl, že je nemožné, aby byl zachycen při odchodu z provozovny poškozené po provedené krádeži v čase 17:10:20 (viz kamerový záznam č. 2) a současně byl zachycen v čase 17:25 v prostoru před vlastním domem v XY. To podle jeho tvrzení není v čase méně než 15 minut fyzicky proveditelné. Řádné zhodnocení tohoto důkazu by mohlo mít zásadní vliv i na hmotněprávní posouzení věci. Další vadu obviněný spatřoval ve skutečnosti, že se odvolací soud nevypořádal s namítaným procesním pochybením prvoinstančního soudu spočívající v provedení důkazu znaleckým posudkem, a to procesně chybným způsobem. Uvedl, že podstatné pro posouzení věci je to, zda na základě předmětného záznamu předloženého poškozenou lze bez důvodných pochybností učinit závěr o totožnosti pachatele zachyceného na záznamu s osobou obviněného. Znalecký posudek obviněný označil za neúplný, jelikož v něm absentuje odpověď na zadanou otázku. Posudek pouze konstatuje, že reakce na danou otázku je zpracována formou samostatného přiloženého posudku doc. Urbanové. Znalecký posudek byl navíc při hlavním líčení předložen bez podpisu či razítka znalkyně.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby dovolací soud na základě podaného dovolání podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 14 To 39/2020, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 16. 12. 2019, sp. zn. 2 T 93/2019, a to v souladu s §265k odst. 1 trestního řádu, a podle §265l odst. 1 trestního řádu přikázal Okresnímu soudu v Pardubicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce uvedl, že dovolací argumentaci obviněného nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, a to ani ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu. Dovolací argumentace totiž nesměřovala vůči právnímu posouzení skutku či jinému hmotněprávnímu posouzení, ale do oblasti dokazování a skutkových zjištění. K takovýmto námitkám podle státního zástupce nelze v zásadně přihlížet, ledaže by bylo možné na jejich základě dovodit vady v podobě extrémních vnitřních rozporů dotčených rozhodnutí, vadu opomenutých důkazů či jiná pochybení zakládající zásah do základních práv obviněného. Žádné takové vady však státní zástupce neshledal. Kamerové záznamy označil za relevantní. Uvedl, že se s nimi soudy řádně vypořádaly a zjistily, že vinu obviněného žádný z relevantních záznamů nemůže vyvrátit, naopak se jedná o usvědčující důkazy. Jeho vina byla podle mínění státního zástupce prokázána bez důvodných pochybností, proto by bylo nadbytečné opatřování nebo provádění jakýchkoliv dalších důkazů. Znalecký posudek byl podle něj proveden v souladu se zákonem. Uvedl, že posudek označený obviněným netrpí žádnými podstatnými vadami, které by zakládaly jeho nezákonnost, resp. jej činily nepoužitelným v trestním řízení.
Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Obviněný A. O. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ani Okresního soudu v Pardubicích netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud shledal, že dovolací argumentace obviněného byla založena výlučně na zpochybňování provedených důkazů a v důsledku toho na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, ale směřovaly do hodnocení důkazu, jejichž prostřednictvím se snažil o prosazení pro něj příznivějších skutkových zjištění. Obviněný ve svém dovolání vlastním pohledem interpretoval pouze některé důkazy a tím zpochybňoval skutkové závěry přijaté nalézacím soudem, zejména stran toho, že se nalézací soud nevypořádal s předloženým kamerovým záznamem, který byl sice při hlavním líčení proveden, ale poté k němu nebylo přihlíženo, že se odvolací soud k tomuto nevyjádřil a choval se jako by uvedený důkaz neexistoval, že na problémy s existencí předmětného kamerového záznamu upozornilo i odborné vyjádření Kriminalistického ústavu, neboť mu tento záznam nebyl předán ke zkoumání, že je nemožné, aby byl obviněný zachycen při odchodu z provozovny poškozené po provedené krádeži v čase 17:10 a zároveň byl zachycen v čase 17:25 v prostoru před vlastním domem v XY, že to není za tak krátkou dobu fyzicky proveditelné. Dále šlo o námitky, že se odvolací soud nevypořádal s procesně chybným způsobem provedení důkazu znaleckým posudkem, že znalecký posudek je neúplný, jelikož v něm absentuje odpověď na zadanou otázku, že odpověď na danou otázku je zpracována formou samostatného posudku nebo že znalecký posudek byl předložen bez podpisu či razítka znalkyně. Všechny tyto jeho námitky směřovaly do oblasti dokazování a skutkových zjištění. Z tohoto důvodu je nelze považovat za relevantní, neboť nenaplňují uplatněný dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ani žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů. Na základě vznesených námitek taktéž nelze dovodit vady v podobě extrémních vnitřních rozporů soudních rozhodnutí, vadu opomenutých důkazů ani jiná pochybení zakládající zásah do základních práv obviněného. Soud rovněž neshledal v dané věci porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
Nejvyšší soud toliko zdůrazňuje, že soudy obou stupňů se uvedenými námitkami náležitě zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi řádně vypořádaly. Nutno dodat, že kamerové záznamy, ze kterých soudy vycházely, byly pro danou věc relevantní. Bylo potvrzeno, že časový údaj na kameře v místě bydliště obviněného nemohl odpovídat reálnému času jeho pořízení, na dalším kamerovém záznamu bylo identifikováno vozidlo obviněného na trase bydliště – místo činu. Bez ohledu na závěry provedených znaleckých posudků je i Nejvyšší soud shodně s nalézacím soudem přesvědčen, že tvář obviněného v kritické chvíli v prodejně byla i přes nasazenou kapuci rozpoznatelná podle střihu vousů. Nelze totiž uvěřit, že by náhodou jiný pachatel měl jejich tvar stejný. Spolu s ničím nenarušeným řetězem dalších nepřímých důkazů byl obviněný po jejich logickém zhodnocení spolehlivě usvědčen. Vina obviněného byla prokázána bez důvodných pochybností, a proto by bylo nadbytečné opatřování nebo provádění jakýchkoliv dalších důkazů.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu , na který obviněný odkázal ve svém dovolání, spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Z argumentace dovolatele plyne, že podle jeho přesvědčení byl v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Jelikož však na základě dovolací argumentace obviněného nebylo zjištěno žádné pochybení zakládající důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, zjevně nemohly být shledány opodstatněnými ani výhrady poukazující, na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestní řád).
V Brně dne 24. 9. 2020
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu