ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.951.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 951/2020-218
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 9. 2020 o dovolání, které podal obviněný M. B. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. 12 To 96/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 4 T 39/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 8. 4. 2020, sp. zn. 4 T 39/2020, byl obviněný M. B. uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl podle §173 odst. 1 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §71 odst. 1 a §72 odst. 3 trestního řádu bylo rozhodnuto, že obviněný bude ponechán ve vazbě z důvodu §67 písm. c) trestního řádu.
O odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. 12 To 96/2020 , jímž podle §256 trestního řádu odvolání zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 3. 6. 2020 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný namítl extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Uvedl, že krajský soud vycházel pouze z tvrzení poškozené a neuvěřil jeho tvrzení, ač proto neměl žádný důvod, zvláště za situace, kdy sama poškozená uvedla, že útok obviněného byl velmi rychlý a sama si ani neuvědomovala, že ji odcizil kabelku a nebyla schopna incident sledovat. Výpověď poškozené stojí proti jeho výpovědi, je však možné sled událostí porovnat s kamerovými záznamy a dojít k závěru, že její výpověď je nevěrohodná. Poškozená se ve své výpovědi totiž zásadním způsobem odchyluje od skutkového děje. Není proto možné uvěřit poškozené ani v dalších částech její výpovědi. Nelze z nepravdivé výpovědi vyextrahovat pouze část a tu považovat za pravdivou. Dále obviněný namítl, že soudy nevyvrátily přesvědčivě a procesně nezpochybnitelným postupem obhajobu obviněného. V posuzovaném případě, kdy panoval rozpor mezi jeho výpovědí a výpovědí poškozené měly soudy věnovat pozornost nepřímému důkazu v podobě kamerových záznamů. Na závěr svého dovolání obviněný poukázal na zásadu presumpce neviny a in dubio pro reo.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. 12 To 96/2020, a rozhodnutí Okresního soudu v Trutnově ze dne 8. 4. 2020, sp. zn. 4 T 39/2020. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 trestního řádu přikázal Okresnímu soudu v Trutnově, aby věc obviněného M. B. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce uvedl, že obviněný výslovně neuplatnil jinak pro procesní průběh posuzované věci příhodný dovolací důvod stanovený v §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu, a to v jeho druhé alternativě, byť napadl usnesení odvolacího soudu o zamítnutí odvolání, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu spatřuje již v rozhodnutí soudu prvního stupně. Státní zástupce dále popsal, kdy je dán dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu a popsal, kdy lze v dovolacím řízení posuzovat skutkové námitky. Rovněž popsal, kdy lze shledat extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Blíže pak uvedl, že na extrémním rozporu obviněný založil svou dovolací argumentaci, nicméně v jeho případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Trutnově, potvrzenými odvolacím soudem, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé o extrémní rozpor nejedná. Dovolání je založeno na námitkách, které se týkají hodnocení provedených důkazů. Na těchto námitkách byla již postavena obhajoba obviněného ve fázi řízení před soudem prvního stupně i v odvolacím řízení. Oba soudy se však touto obhajobou dostatečně pečlivě zabývaly a ve svých rozhodnutích také náležitě vysvětlily, proč jí nepřisvědčily, a to ani v kontextu použité zásady in dubio pro reo. Státní zástupce se neztotožnil s názorem, že stojí-li proti sobě dvě odlišné výpovědi (obviněného a poškozené), přičemž další důkazy ve věci nelze provést, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obviněného v souladu se zásadou in dubio pro reo. Uvedl, že za relevantní nelze považovat ani námitku obviněného, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. S námitkou věcně nesouhlasil a dodal, že v obecné rovině i tato námitka směřuje výlučně do skutkových zjištění a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Navíc má toto pravidlo procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený ani jiný zákonný dovolací důvod. Požadavkům kladeným na odůvodnění rozhodnutí soud prvního stupně a zejména odvolací soud v návaznosti na totožné námitky obviněného týkající se věrohodnosti výpovědi poškozené v tomto ohledu plně dostály. Státní zástupce konstatoval, že útok obviněného spočívající v tom, že se přiblížil k poškozené zezadu, chytil ji za levou ruku, za vyvinutí určité síly poškozenou otočil a proti její vůli jí přetáhl kapuci, aby jí znemožnil či alespoň v podstatné míře omezil vizuální vnímání, použil úchopu znemožňující poškozené pohyb či alespoň tento podstatně omezil, to vše za účelem odebrání kabelky, kterou měla poškozená přehozenou přes tělo, načež obviněný tuto kabelku poškozené v rychlém sledu události odebral, ukazuje na to, že jednání obviněného evidentně bylo násilné. Je zjevné, že násilí muselo být při útoku proti poškozené použito, aby eliminovalo očekávaný odpor, evidentně předcházelo zmocnění se kabelky.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl jako dovolání, jež bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Obviněný M. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ani Okresního soudu v Trutnově netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud shledal, že dovolací argumentace obviněného byla založena výlučně na zpochybňování provedených důkazů a v důsledku toho na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, ale směřovaly do hodnocení důkazu, jejichž prostřednictvím se snažil o prosazení pro něj příznivějších skutkových zjištění. Obviněný ve svém dovolání vlastním pohledem interpretoval pouze některé důkazy a tím zpochybňoval skutkové závěry přijaté nalézacím soudem, zejména stran toho, že odvolací soud vycházel pouze z tvrzení poškozené a neuvěřil jeho tvrzení, ač proto neměl žádný důvod, že sama poškozená uvedla, že útok obviněného byl velmi rychlý a sama si ani neuvědomovala, že ji odcizil kabelku a nebyla schopna incident sledovat, že výpověď poškozené stojí proti jeho výpovědi, že z kamerových záznamů vyplývá, že výpověď poškozené je nevěrohodná, protože se poškozená zásadním způsobem odchyluje od skutkového děje, že soudy nevyvrátily přesvědčivě a procesně nezpochybnitelným postupem obhajobu obviněného nebo že soudy měly věnovat větší pozornost nepřímému důkazu v podobě kamerových záznamů. Všechny tyto jeho námitky směřovaly do oblasti dokazování a skutkových zjištění. Z tohoto důvodu je nelze považovat za relevantní, neboť nenaplňují uplatněný dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ani žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů. Na základě vznesených námitek taktéž nelze dovodit vady v podobě extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Soudy v odůvodnění svých rozhodnutí náležitě a plně v souladu s principy obecné logiky popsaly, na základě jakých provedených důkazů dospěly ke zjištěnému skutkovému stavu.
Nejvyšší soud dodává, že na těchto námitkách byla již postavena obhajoba obviněného ve fázi řízení před soudem prvního stupně i v odvolacím řízení. Oba soudy se však touto obhajobou dostatečně pečlivě zabývaly a ve svých rozhodnutích také náležitě vysvětlily, proč jí nepřisvědčily. Požadavkům kladeným na odůvodnění rozhodnutí oba soudy v návaznosti na totožné námitky obviněného týkající se věrohodnosti výpovědi poškozené v tomto ohledu plně dostály. Vysvětlily přitom, proč dílčí rozpor mezi tvrzením poškozené a obrazovým záznamem pořízeným z průmyslové kamery ve večerních hodinách v průběhu děje nastalému již po dokonání trestného činu nezavdal důvodnou pochybnost o pravdivosti výpovědi poškozené o tom, jak se loupežný útok udál. Odvolací soud správně poukázal na to, že poškozená si vzhledem k prožitému traumatu již nemusela přesně uvědomovat události po loupežném přepadení.
Ve vztahu k námitce porušení zásady presumpce neviny a zásady in dubio pro reo je třeba uvést, že ani tato není relevantní. S tím, že soudy nepostupovaly v souladu s těmito zásadami, nelze při rozboru důkazní situace souhlasit, navíc i tato námitka v obecné rovině směřuje výlučně do skutkových zjištění a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Tyto zásady mají procesní charakter a týkají se jen otázek skutkových a jako taková nejsou způsobilá naplnit obviněným zvolený ani jiný zákonný dovolací důvod. Nelze se ani ztotožnit s názorem, že pokud proti sobě stojí dvě odlišné výpovědi (v tomto případě výpověď obviněného a výpověď poškozené), přičemž další důkazy ve věci nelze provést, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obviněného v souladu se zásadou in dubio pro reo. Uplatnění této zásady je na místě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze dvou rozporných výpovědí nebo k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál.
Protože z obsahu dovolání je patrné, že důvod dovolání se má vztahovat k odsuzujícímu rozsudku Okresního soudu v Trutnově, a že usnesení odvolacího soudu chtěl obviněný patrně napadnout rovněž podle písm. l) §265b odst. 1 trestního řádu, Nejvyšší soud posoudil napadené rozhodnutí i na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu , byť na něj obviněný ve svém dovolání výslovně neodkazuje. Tento dovolací důvod spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Z argumentace dovolatele plyne, že podle jeho přesvědčení byl v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Jelikož však na základě dovolací argumentace obviněného nebylo zjištěno žádné pochybení zakládající důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, zjevně nemohly být shledány opodstatněnými ani výhrady obviněného poukazující, byť nevýslovně, na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 9. 2020
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu