ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.120.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 120/2020-282
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Michaela Nipperta a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce O. K., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jiřím Exnerem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 15, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o zaplacení částky 260 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 288/2016, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2019, č. j. 14 Co 206/2019-265, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou doručenou soudu dne 5. 12. 2016 se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované uhradit mu na náhradě nemajetkové újmy částku 260 000 Kč s příslušenstvím. Újma měla žalobci vzniknout v příčinné souvislosti s nepřiměřenou délkou exekučního řízení vedeného před Okresním soudem v Lounech pod sp. zn. 9 Nc 3718/2006 a navazujících úkonů soudu, exekutorky JUDr. Šajnerové a příslušného katastrálního úřadu, jehož byl žalobce účastníkem jako vydražitel v souladu s §337 odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2010. Žalobce se dne 18. 7. 2006 stal vydražitelem v žalobě specifikovaných nemovitostí, na nichž však vázly právní vady (zástavní práva ve prospěch třetích osob), které dle §337h o. s. ř. zanikají ex lege s právní mocí usnesení příslušného soudu o rozvrhu v exekučním řízení získaného výtěžku. Toto usnesení Okresního soudu v Lounech nabylo právní moci „někdy v prosinci 2015“. Žalobce uvádí, že dne 9. 2. 2016 bylo vydáno potvrzení exekutorky o ukončení exekuce, 30. 3. 2016 pak bylo ukončeno řízení u příslušného katastrálního úřadu, jehož výsledkem byl výmaz zástavních práv na vydražených nemovitostech. Tímto jednáním státu, jež trvalo od 18. 7. 2006 do 30. 3. 2016, bylo dle tvrzení žalobce zasaženo do jeho práv, pociťované útrapy v žalobě popisuje a žádané zadostiučinění za celou dobu následně vyčísluje na částku 260 000 Kč s příslušenstvím.
Rozsudkem ze dne 27. 10. 2017, č. j. 15 C 288/2017-71, Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 130 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu v další částce 130 000 Kč zamítl (výrok II), řízení ohledně úroků v určitém časovém období zastavil (výrok III) a uložil žalované povinnost nahradit náklady řízení žalobce (výrok IV).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. 5. 2018, č. j. 14 Co 69/2018-105, změnil vyhovující výrok I rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobu co do částky 130 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I), zamítavý výrok II potvrdil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
K dovolání žalobce Nejvyšší soud jako soud dovolací rozsudkem ze dne 16. 1. 2019, č. j. 30 Cdo 3852/2018-226, rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Uvedl, že z žalobních tvrzení (i dalších vyjádření žalobce, včetně dovolání) vyplývá, že žalobce uplatňuje svůj nárok jako jednolitý celek od okamžiku, kdy se stal vydražitelem nemovitostí (příklepem) a tedy i účastníkem rozvrhového řízení až po výmaz právních vad zatěžujících vydražené nemovitosti (zástavních práv ve prospěch třetích osob) z katastrálního operátu. Tato konstrukce však neodpovídá zákonné úpravě a je nutno rozlišovat několik samostatných nároků, jež žalobce uplatnil. Žalobce v prvé řadě uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy, jež mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu soudu ve formě nevydání rozhodnutí o rozvrhu v přiměřené lhůtě [§13 odst. 1 věta třetí in fine zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů]. Dále pak uplatnil nárok na nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout tím, že soud, exekutor, případně katastrální úřad v přiměřené lhůtě nesplnily svou zákonnou povinnost vyplývající pro první dva z §337h odst. 2 o. s. ř. Žalobou tak bylo uplatněno vícero nároků, které však byly žalobcem spojeny v jeden celek, shodně pak i odškodnění bylo žádáno za celé období až do výmazu právních vad z katastru nemovitostí. Soud prvního stupně žalobu takto projednal. Odvolací soud sice správně nároky rozdělil, avšak aniž by si od žalobce zajistil podstatná skutková tvrzení a (v případě nutnosti) důkazy k nim, rozhodl o nich. Zejména nežádal po žalobci, aby rozlišil, v jakém rozsahu se daná částka upíná ke kterému z žalovaných skutků. Bylo proto na soudu prvního stupně, aby žalobce postupem podle §43 odst. 1 o. s. ř. vyzval k odstranění neurčitosti žaloby uvedením, jakou výši náhrady požaduje ve vztahu ke každé z tvrzených újem.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 18. 4. 2019, č. j. 15 C 288/2016-256, žalobu odmítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Dovoláním napadeným usnesením Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I a změnil jej v nákladovém výroku II (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Usnesením ze dne 4. 2. 2019, č. j. 15 C 288/2016-230, soud prvního stupně vyzval žalobce a právního zástupce žalobce k doplnění žaloby v intencích shora uvedeného požadavku Nejvyššího soudu. Žalobce dne 15. 3. 2019 soudu podal vyjádření, kde nejprve polemizoval se závěry Nejvyššího soudu, dále se vyjádřil k požadavkům soudu s tím, že žalobce neuplatňuje požadavky z titulu nezákonného rozhodnutí, avšak jako jediné doplnění na základě shora uvedeného požadavku soudu na jasné rozlišení jednotlivých odpovědnostních titulů a jednotlivých částek náhrady nemajetkové újmy, které mají být odškodněním za nesprávný úřední postup při jeho konkrétním rozlišení, žalobce žádné takovéto rozlišení soudu nepodal. Dále uvedl, že žalobce netvrdí jiný titul nemajetkové újmy než nepřiměřenou délku řízení. Soudu tak nebylo do vyhlášení tohoto usnesení zřejmé, z jakého konkrétního odpovědnostního titulu se žalobce domáhá, kterého konkrétního odškodnění, konkrétní nemajetkové újmy, neboť pochybení žalované, tak jak je toto tvrzeno v žalobě i v doplnění, je evidentně vícero, každé z nich potom představuje samostatný odpovědnostní titul, který musí být vyčíslen samostatnou částkou, jako náhrady nemajetkové újmy. Tím, že žalobce nevyhověl výzvě soudu, potom způsobil neprojednatelnost uvedené žaloby, neboť soud je vázán žalobními požadavky žalobce, a to v tom směru, že je nutné, aby soudu bylo zřejmé, jaké konkrétní částky se žalobce, z jakého konkrétního odpovědnostního titulu, domáhá. V tomto případě, byť je zde evidentní existence vícero odpovědnostních titulů, žalobce částku uvedl pouze jednu, tuto nijak dál, ani k výzvě soudu, nerozlišil. Soud tak žalobu odmítl.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce výzvě soudu nevyhověl, naopak ve svém podání ze dne 15. 3. 2019 setrval na (Nejvyšším soudem odmítnuté) jednolitosti uplatněného nároku. K tomu odvolací soud dále uvedl, že posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoli, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2643/2007, či ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014), přičemž tento závěr byl aprobován usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. III. ÚS 2867/09, v němž Ústavní soud uvedl, že „rozhodná samostatnost nároků není tudíž identifikována s podřaditelností určitému vylíčení skutkových okolností, byť jsou s ním jinak rovněž spjaty, nýbrž s právní způsobilostí jejich samostatného uplatnění v soudním řízení“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1291/2015). Jestliže žalobce, přes poučení o následcích nevyhovění výzvě soudu prvního stupně, neuvedl, jaké peněžité částky požaduje zaplatit jako přiměřené zadostiučinění ve vztahu k jednotlivým samostatným nárokům, tak, jak je vymezil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí, nelze soudu prvního stupně důvodně vytýkat, že postupem dle §43 odst. 2 o. s. ř. žalobu odmítl, neboť uvedený nedostatek žaloby v souladu se závěry ustálené judikatury brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení.
Usnesení odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené řízení závisí na vyřešení otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatel následně otázku vymezuje tak, že žádá dovolací soud o potvrzení svého závěru, že
- v exekučním řízení, jehož součástí je dražba nemovitosti, zapsaná v katastrální evidenci, končí účast vydražitele, přizvaného k jednání o rozvrhu, teprve zároveň s ukončením exekuce samotné, kdy teprve lze exekuci na vydraženou nemovitost z katastru vymazat, nikoli dříve,
- tedy že vydání potvrzení o ukončení exekuce je ve vztahu k vydražiteli nemovitosti rozhodnutím sui generis, neboť se bezprostředně promítá do jeho hmotněprávní situace,
- že vydražitel má právo, aby k tomuto procesnímu ukončení exekuce došlo v přiměřené době od jeho vstupu do řízení příklepem nemovitosti, a že
- samo omezení výkonu vlastnického práva, trvající po celou dobu od příklepu do skončení exekuce, je způsobilé založit na straně vydražitele kontinuální nemajetkovou újmu po tuto dobu trvající, nezávisle na případné újmě z nejistoty výsledku dílčích částí řízení před orgány veřejné moci.
Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že předchozím rozsudkem dovolacího soudu byly soudy nižších stupňů vázány jen k posouzení nároku na zadostiučinění nemajetkové újmy z titulu nejistoty výsledku po dobu jednání o rozvrhu exekuce a navazujících procesních úkonů exekučního orgánu a katastrálního úřadu jako titulů samostatných. Žalobce však poukazoval na okolnost, že v případě jednání o rozvrhu nejistota výsledku fakticky neexistuje, protože jeho výsledek (pro vydražitele) předjímá zákon jediným možným způsobem a výkon soudní moci ho nemůže ovlivnit. Žalobce při uplatnění nároku zdůrazňoval především tu nemajetkovou újmu, která mu vznikla z nepřiměřené doby, po kterou byl omezen ve svobodném nakládání s vydraženou věcí v důsledku průtahů v trvání exekuce jako takové, a její publicity v katastru nemovitostí. Žalobce též namítá, že dovoláním napadené usnesení není s ohledem na podaná žalobní tvrzení přezkoumatelné. Žalobce výslovně odůvodnil jako zdroj nemajetkové újmy, jejíž zadostiučinění požaduje, spíše než nejistotu výsledku nemožnost nakládat s majetkem, který originálně nabyl, po celou dobu trvání exekučního řízení. Zdůraznil, že řízení o rozvrhu je pouze jednou z fází řízení o výkonu rozhodnutí, jehož se stal účastníkem jako vydražitel. Jeho účast není dána vztahem k ostatním účastníkům, ale materiálními dopady vedeného procesu do výkonu vlastnického práva. Tento kontinuální proces a tyto dopady nekončí právní mocí usnesení o rozvrhu, ale až pravomocným ukončením exekuce, která sama o sobě, nota bene doprovázena materiální publicitou katastrální evidence, představuje nepřetržité omezení ústavně chráněného výkonu vlastnického práva vydražitele. Tato exekuce v daném případě dosáhla excesivně nepřiměřeného trvání, a to bez jakéhokoli přičinění žalobce (který k tomu ostatně ani není procesně nijak kvalifikován). Případná porušení povinnosti soudu či exekutora, uložené v §337h odst. 2 o. s. ř., nebo průběžné kroky katastrálního úřadu, nejsou separátními důvody, proč i po právní moci rozvrhového usnesení trvala újma žalobce, spočívající v omezení vlastnického práva k majetku, který vydražil tak, že se k němu žádné omezení vztahovat nemělo. Jediným důvodem je trvání exekuce jako takové.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení společně s usnesením soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen "o. s. ř.".
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Dovolací soud předně připomíná, že již ve stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), vysvětlil, že „náhrada nemateriální újmy má sloužit ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován. Jde tedy o psychickou kategorii , jejíž hloubka a rozsah jsou co by rozhodné skutečnosti obtížně prokazovatelné, i proto by bylo nadbytečným zjišťovat je prostřednictvím výslechu účastníka dle §131 o. s. ř. Uvedené však působí jen pro stav nejistoty účastníka nepřiměřeně dlouze vedeného řízení. Byla-li by újma spojována s jiným následkem, uplatní se plně procesní povinnosti a břemena včetně důkazního.“ (srov. bod V. Stanoviska).
Z podané žaloby v této věci je patrno, že žalobce danou žalobou uplatnil právo na odčinění právě této újmy, neboť újmu spojil s nepřiměřenou délkou řízení, přičemž žalobní žádání vyčíslil dle Stanoviska. V žalobě též poukazoval na zásah do svého vlastnického práva (bod I žaloby), avšak tuto okolnost měl dle žalobce soud z hlediska nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení zohlednit v rámci kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného [srov. bod III písm. e) žaloby]. Jelikož z žaloby bylo též zřejmé, že žalobce poukazuje na další nesprávné úřední postupy (krom nepřiměřené délky řízení), s nimiž spojuje vznik další nemajetkové újmy (tedy újmy jiné než vycházející z nejistoty ohledně výsledku řízení), měl žalobce jednotlivé žalobní nároky rozlišit a uvést, jakého odčinění se z toho kterého nároku domáhá. Na základě výzvy soudu prvního stupně žalobce uvedl, že nesprávný úřední postup shledává v nepřiměřené délce celého exekučního řízení, respektive té jeho části, která začala vydražením nemovitosti a běžela až do ukončení exekuce vymožením pohledávek a úhradou exekuce. S tímto nesprávným úředním postupem žalobce spojuje nemajetkovou újmu spočívající v omezení jeho vlastnického práva, přičemž současně má jít o újmu z nepřiměřené délky řízení, která je presumována Stanoviskem (srov. bod IV vyjádření žalobce).
Dovolací soud již v předcházejícím rozhodnutí ve věci dovolateli vysvětlil, že dané nároky takto v jeden celek spojit nelze. Dovolatelem vymezené otázky přípustnost dovolání založit nemohou, neboť nejde o otázky, na jejichž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo. Jde totiž o otázky meritorní, jimiž se soudy nižších stupňů zabývat nemohly, nebyly-li odstraněny vady žaloby.
Tvrzená nepřezkoumatelnost rozhodnutí ani vady řízení nepředstavují zákonné dovolací důvody, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 5. 2020
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu