ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.1326.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 1326/2020-53
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Simonem v právní věci žalobce P. B., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Kvapilem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Sakařova 1631, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, a 2) Obvodnímu soudu pro Prahu 5, se sídlem v Praze 2, Legerova 1877/7, o zaplacení částky 8 011 900 Kč, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 2 C 226/2019, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 12. 2019, č. j. 8 Co 1751/2019-13, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací napadeným usnesením potvrdil usnesení Obvodního soudu v Prachaticích jako soudu prvního stupně ze dne 11. 10. 2019, č. j. 2 C 226/2019-4, kterým tento soud vyslovil svoji místní nepříslušnost (výrok I) a rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 2 jako soudu místně příslušnému (výrok II).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání ze dne 2. 1. 2020 (č. l. 15), při jehož podání nebyl zastoupen advokátem.
Usnesením soudu prvního stupně ze dne 7. 1. 2020, č. j. 2 C 226/2019-20, které bylo žalobci doručeno dne 8. 1. 2020, byl žalobce vyzván, aby si pro podání dovolání v této věci zvolil zástupcem advokáta a aby jeho prostřednictvím podal řádné dovolání. Současně byl žalobce poučen, že nebude-li do 15 dnů ode dne doručení tohoto usnesení předložena soudu prvního stupně plná moc pro zvoleného advokáta a jím sepsané dovolání, Nejvyšší soud dovolací řízení zastaví.
Žalobce k výzvě soudu prvního stupně požádal o ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení a osvobození od soudních poplatků. Soud prvního stupně o jeho žádosti rozhodl usnesením ze dne 17. 2. 2020, č. j. 2 C 226/2019-46, tak, že žalobci přiznal osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu (výrok I) a zároveň žalobci ustanovil zástupce pro dovolací řízení, jež je uveden v záhlaví (výrok II).
Ustanovený advokát doplnil dovolání žalobce podáním ze dne 17. 4. 2020 (č. l. 48).
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Posuzované dovolání, ani po jeho doplnění ustanoveným advokátem, neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce v dovolání pouze uvedl, že „napadené usnesení je založeno na nesprávném právním posouzení věci a je tak naplněn dovolací důvod zakotvený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.“ s tím, že „pokud by o podané žalobě žalobce v této věci měl věcně rozhodovat Obvodní soud pro Prahu 2, došlo by dle přesvědčení žalobce k porušení jeho práva garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť by o jeho věci nerozhodoval nestranný a nezávislý soud“.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 a §241a odst. 1 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Rovněž Ústavní soud ve zmíněném usnesení sp. zn. I. ÚS 3524/13 potvrdil, že „[k] tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.).“
Ústavní soud dále potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
V případě, že by měl žalobce za to, že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má žalobce za dosud nevyřešenou dovolacím soudem.
Jestliže by se žalobce domníval, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, musel by pro splnění požadavku ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. uvést, od jaké konkrétní judikatury se odvolací soud podle něj odchýlil.
Pokud by žalobce tvrdil, že určitá otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, pak měl v dovolání poukázat na rozhodnutí, ve kterých byla tato otázka dovolacím soudem vyřešena rozdílně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Konečně spatřoval-li by žalobce přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013).
Uvedené však beze zbytku platí i tehdy, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která se vztahuje k ochraně základních práv a svobod (zde práva spravedlivý proces), neboť i v tomto případě není přehnaným formalismem požadavek na to, aby dovolatel vymezil přípustnost dovolání uvedením toho, od které ustálené judikatury Ústavního soudu se odvolací soud měl podle názoru dovolatele odchýlit (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, zejména body 39, 43-44, 46 odůvodnění), což žalobce v projednávaném dovolání neučinil.
V posuzovaném případě tak vymezení toho, v čem žalobce spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, v dovolání absentuje, když z dovolání není seznatelné, který předpoklad přípustnosti považuje žalobce pro konkrétní dovolací důvod za splněný.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř. a §243b o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 6. 2020
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu