ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.1446.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 1446/2018-113
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Michaela Nipperta a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobkyně K. V., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem se sídlem v Praze 2, Ječná 548/7, proti žalované České republice - Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem a o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 od sp. zn. 29 C 6/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2017, č. j. 12 Co 163/2017-80, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou ze dne 31. 12. 2014 vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 29 C 6/2015 proti žalované podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, domáhala odškodnění za nepřiměřenou délku řízení o její žádosti o povolení k trvalému pobytu podle §66 odst. 1 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, dále jen „zákon o pobytu cizinců“, a to za období od 27. 12. 2012 do 10. 6. 2014, neboť řízení bylo zahájeno dne 23. 10. 2012 a věc tak měla být rozhodnuta nejpozději do 27. 12. 2012, avšak rozhodnutí bylo vydáno až dne 30. 6. 2014 a nabylo právní moci dne 14. 7. 2014. Po žalované požadovala konstatování porušení práva a přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou jí porušením práva na spravedlivý proces, respektive na vydání rozhodnutí o trvalém pobytu v zákonem stanovené lhůtě v celkové výši 52 500 Kč (3 000 Kč za každý měsíc trvání průtahů) s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 11. 12. 2014 do zaplacení.
Žalobou ze dne 5. 2. 2015 vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 29 C 38/2015 se žalobkyně proti žalované domáhala odškodnění podle OdpŠk s tím, že v souvislosti s řízením o její žádosti o povolení k trvalému pobytu došlo nesprávným úředním postupem žalované k zásahu do jejího práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života zaručeného v článku 10 Listiny základních práva svobod a do práva na pobyt zaručeného v §66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců a též ve směrnici Rady 2003/86/ES o právu na sloučení rodiny. Postupem správního orgánu totiž došlo k tomu, že žalobkyni bylo po dobu 18,5 měsíců upřeno právo na získání povolení k trvalému pobytu v České republice. V důsledku průtahů v řízení se vážným způsobem zpozdil příchod žalobkyně do České republiky, jakož i počátek její integrace. Žalobkyně v této souvislosti požadovala konstatování porušení tohoto práva a finanční zadostiučinění ve výši 300 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 6. 1. 2015 do zaplacení. Dále žalobkyně požadovala náhradu škody ve formě ušlého výdělku ve výši 100 000 Kč za rok 2013, ve výši 120 000 Kč za rok 2014, ve výši 120 000 Kč za rok 2015 a ve výši 60 000 Kč za rok 2016, celkem pak 400 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 6. 1. 2015 do zaplacení s odůvodněním, že nesprávným úředním postupem žalované došlo rovněž k zásahu do jejích majetkových práv, neboť po dobu průtahů, respektive po dobu, po kterou jí byl upřen trvalý pobyt v České republice, nemohla zde pracovat a tak získávat příslušné profesní zkušenosti, jakož i přestoupit do prvního ročníku střední hotelové školy v České republice a z toho důvodu zameškala i druhý ročník.
Usnesením ze dne 5. 1. 2017, č. j. 29 C 6/2015-45, Obvodní soud pro Prahu 7 spojil věci vedené pod sp. zn. 29 C 6/2015 a 29 C 38/2015 ke společnému projednání pod sp. zn. 29 C 6/2015.
Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 1. 2017, č. j. 29 C 6/2015-50, řízení o žalobním návrhu v části, ve které se žalobkyně domáhala konstatování, že průtahy v řízení o vydání povolení k trvalému pobytu došlo k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces, zastavil (výrok I). Uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 14 250 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně za období od 11. 12. 2014 do zaplacení, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, a co do částky 38 250 Kč a zákonných úroků z prodlení od 11. 12. 2014 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II). Konstatoval, že průtahy v řízení o vydání povolení k trvalému pobytu žalobkyni vedeném u Ministerstva vnitra České republiky pod sp. zn. OAM-23469/TP-2012 došlo k zásahu do práva žalobkyně na ochranu soukromého a rodinného života a do práva na pobyt žalobkyně zaručeného v §66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců (výrok III). Co do částky 300 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 6. 1. 2015 do zaplacení žalobu zamítl (výrok IV). Zamítl žalobu též co do částky 400 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 6. 1. 2015 do zaplacení (výrok V). Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 8. 2017, č. j. 12 Co163/2017-80, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé v zamítavé části výroku II ohledně částky 38 250 Kč s příslušenstvím a ve výrocích IV, V a VI potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované do 3 dnů od právní moci rozsudku náklady odvolacího řízení v částce 300 Kč (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně zamítavých výrocích IV a V, napadla včasným dovoláním žalobkyně, která přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle žalobkyně nesprávné právní posouzení odvolacím soudem spočívá (1) ve stanovení neexistenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem žalované na straně jedné a zásahem do jejího práva na ochranu soukromého a rodinného života a do jejího práva na udělení povolení k pobytu v České republice na straně druhé, (2) v dovození absence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem žalované na straně jedné a vznikem majetkové škody na její straně, (3) ve vyslovení neaplikovatelnosti §2957 o. z. na daný případ.
Žalobkyně zdůraznila, že v řízení bylo nesporně prokázáno, že se žalovaná dopustila nesprávného úředního postupu a současně, že došlo k zásahu do jejího práva na ochranu soukromého a rodinného života, jakož i do práva na vydání povolení k pobytu a že závěry soudů obou stupňů ohledně nedostatku příčinné souvislosti nemohou obstát. Přitom zopakovala, že uplatnila újmu spočívající v tom, že po dobu trvání průtahů (tj. v období od 27. 12. 2012 do 30. 6. 2014) nemohla pobývat se svou matkou v České republice, čímž se jedná o jiné období nežli o období let 2004 až 2012, kdy její matka pracovala v České republice její rodina tak byla rozdělena. Podle žalobkyně skutečnost, že po dobu 8 let před rozhodným obdobím se svou matkou nežila společně, může hrát roli při posouzení závažnosti újmy spočívající v tom, že se doba této oddělenosti prodloužila o dalších 18 měsíců, ovšem nelze hovořit o tom, že by nebyla dána příčinná souvislost s protiprávním postupem žalované, jak to uvedl odvolací soud. Poukázala dále na to, že v řízení netvrdila, že by společné soužití s matkou bylo realizováno i v letech 2004 až 2012 (logicky za toto období také nechtěla žádné odškodnění), ale že tvrdila, že v důsledku průtahů v řízení společně s matkou nemohla žít ani po dalších 18 měsíců.
Namítla rovněž, že měla na udělení trvalého pobytu právní nárok a že bylo tedy na ní (popřípadě, před nabytím zletilosti na její matce), odkdy si zvolí, že chce tento právní nárok uplatnit, a že stát byl povinen jí toto právo v zákonem stanovené lhůtě přiznat, což se nestalo, přičemž soud byl povinen zkoumat závažnost této újmy. Podle žalobkyně nemůže obstát tvrzení, že jí nemohl ujít žádný zisk, pokud byla v rozhodném období studentkou, neboť je obvyklé, že studenti si ke svému studiu přivydělávají, což také po získání povolení k trvalému pobytu činila, jak hodlala soudu prokázat. K tomu dodala, že soud prvního stupně ji nevyzval k upřesnění žalobních tvrzení a že naopak odmítl provést i ty důkazy, které k prokázání své majetkové škody navrhla. Zdůraznila dále, že v rámci statutu trvalého pobytu je dle §98 písm. a) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, obsaženo i právo volného přístupu na trh práce v České republice a upření trvalého pobytu po určitou dobu pak logicky znamená i upření práva pracovat a výdělečnou činností získávat finanční prostředky, což s sebou nepochybně nese i související zásah do majetkových práv dotyčného cizince. V tomto smyslu je podle názoru žalobkyně příčinná souvislost zcela jasná a úvahy soudů obou stupňů tak nemohou obstát. Na podporu svých námitek odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 840/2014.
Nesouhlasila dále se závěrem odvolacího soudu o nemožnosti aplikace §2957 o. z. s tím, že §31a OdpŠk není v žádném rozporu s §2957 o. z., respektive že §2957 o. z. představuje dílčí specifikaci toho, jak je třeba chápat pojmy „závažnost vzniklé újmy“ a „okolnosti, za nichž k nemajetkové újmě došlo“. V tomto ohledu poukázala na to, že k nesprávnému úřednímu postupu došlo v období od prosince 2012 do června 2014, tj. zčásti již za účinnosti nového občanského zákoníku, a proto bylo nutné posoudit nesprávný úřední postup žalované zcela podle právních předpisů platných od 1. 1. 2014.
Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2017, č. j. 12 Co 163/2017-80, a to v rozsahu, kterým byly potvrzeny výroky IV a V rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 13. 1. 2017, č. j. 29 C 6/2015-50, zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil Městskému soudu v Praze věc k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II odst. 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobkyní první vymezená dovolací otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť se nejedná o otázku, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí co do částky 300 000 Kč s příslušenstvím ve smyslu §237 o. s. ř. záviselo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5169/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2507/2019). Odvolací soud totiž dospěl k závěru, že k nemajetkové újmě na straně žalobkyně došlo, přičemž příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem žalované a zásahem do práv žalobkyně shledal, neboť dospěl k závěru, že v důsledku průtahů došlo k zásahu do práva žalobkyně. Odvolací soud „pouze“ s ohledem na okolnosti celého případu jako adekvátní formu zadostiučinění v tomto případě shledal konstatování porušení práva.
Ve vztahu k nároku na náhradu škody představovanou ušlým výdělkem odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, které bylo založeno na dvou závěrech: 1) neexistence příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a vznikem škody ve výši 400 000 Kč a 2) žalobkyně byla po celou dobu řízení studentkou, nikoli zaměstnancem, a proto jí nemohl ujít výdělek.
Již v rozsudku ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod číslem 17, Nejvyšší soud dovodil, že založil-li odvolací soud právní závěr současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen (v takovém případě není ani zapotřebí se správností důvodu, jenž naopak dovoláním napaden byl, zabývat, neboť na celkový závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti uplatněného nároku to nemůže mít vliv). K tomuto názoru se pak Nejvyšší soud přihlásil rovněž v usnesení ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2006, v němž dovodil, že spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé (vztaženo na občanský soudní řád ve znění účinném do 31. 12. 2013 - jestliže dovolání proti některé z těchto otázek není přípustné podle §237 o. s. ř.).
Žalobkyně dovoláním (podle jeho obsahu) zpochybnila pouze závěr týkající se absence příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a tvrzeným vznikem škody. Závěr ad 2), že byla v rozhodném období studentkou, nezpochybnila. Tento závěr, který sám o sobě obstojí jako důvod zamítnutí žaloby, není dovoláním napadán a nemůže ani být předmětem dovolacího přezkumu. Jestliže tedy žalobkyně svým dovoláním řádně a přípustně nenapadá oba důvody, které vedly odvolací soud k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, nemůže být dovolání shledáno přípustným, neboť dovolání není s to vyvolat zrušení či změnu napadeného rozsudku (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 239/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2112/2017).
Pokud žalobkyně namítá, že odvolací soud pominul, že je obvyklé, že studenti si ke svému studiu přivydělávají, pak se nejedná o námitku proti nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale o polemiku s tím, jaký skutkový závěr odvolací soud učinil z provedených důkazů. Námitka proti skutkovým zjištěním není způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř. za pomoci argumentu a contrario). Konkrétní otázku procesního práva, včetně vymezení předpokladů její přípustnosti, na jejímž vyřešení by uvedený skutkový závěr závisel, přitom dovolatelka soudu nepředkládá.
Konečně Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani třetí žalobkyní vymezená dovolací otázka, aby byla výše přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku trvání správního řízení posuzována z hlediska kritérií uvedených v §2957 o. z.
Odvolací soud nárok žalobkyně posuzoval s ohledem na závěry uvedenými ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 58/2011 (dále jen „Stanovisko). Nejvyšší soud neshledal důvodu, aby se v projednávané věci od závěrů uvedených ve Stanovisku odchýlil a aby věc posoudil ve smyslu §2957 o. z. Obdobně jako u předchozí právní otázky založil odvolací soud závěr o neaplikovatelnosti ustanovení §2957 o. z. na dvou důvodech, a to 1) na aplikaci přechodných ustanovení §3028 odst. 2 o. z. a skutkovém zjištění, že k nesprávnému úřednímu postupu došlo pouze před účinností občanského zákoníku (zákona č. 89/2012 Sb.), a 2) na skutkovém závěru o neprokázání skutečností, které by aplikaci §2957 o. z. umožňovaly. Minimálně tento druhý důvod dovoláním nebyl nijak zpochybněn.
Nejvyšší soud tedy postupem podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání jako nepřípustné odmítl.
Vada řízení namítaná žalobkyní, spočívající v tom, že soud prvního stupně ji nevyzval k upřesnění žalobních tvrzení a že naopak odmítl provést i ty důkazy, které k prokázání své majetkové škody navrhla, nemůže založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítané vadě řízení dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 4. 2020
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu