ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.1449.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 1449/2020-67
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Simonem ve věci žalobce P. B., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Kvapilem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Sakařova 1631, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, 2) Krajskému soudu v Českých Budějovicích , se sídlem v Českých Budějovicích, Zátkovo nábřeží 10/2, o zaplacení částky 469 600 Kč, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 6 C 164/2019, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 12. 2019, č. j. 8 Co 1666/2019-19, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobce se svou žalobou ze dne 1. 8. 2019 domáhal vydání soudního rozhodnutí, kterým by žalovaným byla uložena povinnost zaplatit mu částku 469 600 Kč z titulu náhrady škody a zadostiučinění.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací napadeným usnesením, potvrdil usnesení Okresního soudu v Prachaticích jako soudu prvního stupně ze dne 16. 10. 2019, č. j. 6 C 164/2019-8, kterým soud prvního stupně vyslovil svou místní nepříslušnost (výrok I) a postoupil věc Obvodnímu soudu pro Prahu 2 jako soudu místně příslušnému (výrok II).
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Žalobce pouze uvedl, že je přesvědčen o tom, že Obvodní soud pro Prahu 2, resp. jeho soudci, nejsou vůči jeho osobě nestranní a rozhodují v jeho věcech zaujatě a tendenčně. Žalobce už však neuvedl žádnou otázku, kterou měl podle jeho názoru odvolací soud posoudit nesprávně a nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud vyjádřil ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 6. 2020
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu