ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.1504.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 1504/2019-373
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně PRONTO ex, a.s. , identifikační číslo osoby 25384465, se sídlem ve Frýdku-Místku, Josefa Václava Sládka 84, zastoupené Mgr. Jiřím Čaplou, advokátem, se sídlem v Ostravě, Poštovní 1794/17, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody ve výši 998 004,51 Kč s příslušenstvím a ve výši 163 072,20 Kč, a o nemajetkovou újmu ve výši 197 400 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 71/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2018, č. j. 54 Co 65/2018-328, takto:
Dovolání se odmítá
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala náhrady materiální i nemateriální újmy z titulu nezákonného rozhodnutí a nesprávného úředního postupu v souvislosti s řízením vedeným u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 19 Cm 12/2002.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 10. 2017, č. j. 41 C 71/2014-255, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 4. 2018, č. j. 41 C 71/2014-303, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 997 326,30 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. od 18. 1. 2014 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu o přiznání materiální újmy 163 072,20 Kč a zadostiučinění 197 400 Kč a úrok z prodlení ve výši 8,05 % z částky 997 326,30 Kč od 1. 7. 2009 do 17. 7. 2013 (výrok II), uložil žalované povinnost uhradit žalobkyni náhradu nákladů řízení celkem 83 909,80 Kč (výrok III).
Výše uvedený rozsudek, kterým nebylo rozhodnuto o celém předmětu řízení, byl doplněn rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 17. 5. 2018, č. j. 41 C 71/2014-313, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 678,21 Kč s tam uvedeným příslušenstvím (výrok I), zamítnuta žaloba co do 8,05% úroku z prodlení ročně z částky 997 326,30 Kč od 18. 7. 2013 do 17. 1. 2014, jakož i do 8,05% úroku z prodlení ročně z částky 678,21 Kč od 1. 3. 2012 do 17. 1. 2014 (výrok II), a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o zbývající části předmětu řízení (výrok III).
Jednalo se již v pořadí o třetí rozsudek soudu prvního stupně v dané věci, přičemž žalovaná své odvolání do rozsudku soudu prvního stupně, a to do jeho výroků I a III, vzala posléze zpět, neboť žalobkyni plnila.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně i žalované napadeným rozsudkem řízení o odvolání žalované zastavil (výrok I), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II co do částky 163 072,20 Kč a úroků z prodlení ve výši 8,05 % z částky 998 004,51 Kč od 1. 3. 2012 do 17. 1. 2014 potvrdil, co do částky 197 400 Kč a ve výroku III zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a co do úroku z prodlení z částky 997 326,30 Kč od 1. 7. 2009 do 29. 2. 2012 zrušil (výrok II), a nařídil, aby věc projednal a rozhodl jiný soudce téhož soudu než soudkyně JUDr. Eva Hodačová (výrok III).
Dle odvolacího soudu soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, přičemž na základě jeho skutkových závěrů bylo možné o některých nárocích žalobkyně rozhodnout. Pro daný případ bylo relevantní, že předmětem odvolacího řízení, s přihlédnutím k opravnému usnesení a doplňujícímu rozsudku, byl zákonný úrok z prodlení z částky 998 004,51 Kč (v odůvodnění odvolacího soudu poté opraveno na částku 997 326,30 Kč; pozn. dovolacího soudu), náhrada materiální újmy ve výši 167 072,20 Kč a nemateriální újmy ve výši 197 400 Kč.
Ve věci nároku na zákonný úrok z prodlení z částky 997 326,30 Kč odvolací soud vycházel z §15 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), a ze Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58 (dále jen „stanovisko“), podle kterého má poškozený právo na úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců poté, kdy nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění uplatnil postupem podle §14 OdpŠk. Za rozhodnou pak vzal skutečnost, že žalobkyně u žalované svůj nárok uplatnila dne 17. 7. 2013, a proto s ohledem na šestiměsíční zákonnou lhůtu k projednání jejího nároku žalovanou, jež skončila dnem 17. 1. 2014, byla žalovaná v prodlení od 18. 1. 2014. K odvolacím námitkám žalobkyně odvolací soud uvedl, že v žalobě a v žádosti uplatněné u žalované žalobkyně požadovala zákonný úrok z prodlení od 1. 3. 2012; v upřesnění žaloby ze dne 27. 4. 2017 a v předmětném odvolání pak odvozovala počátek prodlení od 29. 12. 2009; v protokolu o jednání ze dne 19. 10. 2017 a ve svém vyjádření ze dne 8. 10. 2017 pak uvedla jako první den prodlení žalované 1. 7. 2009. V této souvislosti vzal odvolací soud za rozhodné, že z obsahu spisu nevyplynulo, že by žalobkyně v průběhu řízení učinila úkon, ze kterého by i s ohledem na jeho obsah bylo možné dovodit, že navrhla změnu žaloby spočívající v jiném okamžiku počátku prodlení žalované, než který byl uveden v žalobě - datum 1. 3. 2012, a proto i přes následně žalobkyní uváděná jiná data vycházel odvolací soud ohledně počátku požadovaného příslušenství ode dne 1. 3. 2012. Současně zrušil odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně ohledně zákonného úroku z prodlení z částky 997 326,30 Kč za období od 1. 7. 2009 do 29. 2. 2012, neboť takový úrok z prodlení nebyl vůbec předmětem řízení.
Ohledně nároku na náhradu materiální újmy ve výši 163 072,20 Kč vzal odvolací soud za relevantní skutečnost, že žalobkyně v žalobě tuto částku odůvodnila tím, že se jednalo o náklady řízení jí přiznané v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 1. 2013, č. j. 19 Cm 12/2002-307, jenž byl následně zrušen usnesením téhož soudu ze dne 25. 3. 2013, č. j. 19 Cm 12/2002-316. Odvolací soud pak plně souhlasil s námitkou žalované, že ohledně tohoto nároku nebyl dán odpovědnostní titul. Skutečnost, že žalobkyni byly přiznány náklady řízení rozhodnutím soudu, které bylo následně zrušeno, sama o sobě totiž neznamená, že se žalované zmenšil o tuto částku majetek. Podle názoru odvolacího soudu bylo na žalobkyni, aby tvrdila a prokazovala, jaké náklady v souvislosti s uvedeným řízením skutečně vynaložila. To však žalobkyně tvrdila až v podaném odvolání, což odvolací soud ve smyslu §118b odst. 1 věta třetí a §205a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále také „o. s. ř.“), posoudil jako nepřípustnou novotu. V této souvislosti odvolací soud vycházel z názoru, že případné poučení o tom, co bylo na žalobkyni, aby ohledně tohoto nároku tvrdila a prokazovala, by bylo nad rámec poučení ve smyslu §118a o. s. ř., neboť by se jednalo o zcela jiný skutkový základ. Odvolací soud tedy uzavřel, že v této části nebyla žaloba podána důvodně.
Co se týká nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 197 400 Kč, jehož posouzení dovoláním napadeno nebylo (pozn. dovolacího soudu), tak odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Zjistil, že v řízení došlo k takovým vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a ve věci nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav, přičemž zjištění rozhodných skutečností si vyžádá provedení rozsáhlejšího dokazování, které by překračovalo rámec odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu potvrzení zamítavého výroku II rozsudku soudu prvního stupně napadla žalobkyně (dále též „dovolatelka“) včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud postupem podle §243c odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), jako nepřípustné odmítl.
Vyjádření žalované k dovolání nebylo podáno.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Předpoklad přípustnosti dovolání dovolatelka spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly řešeny, anebo mají být dovolacím soudem posouzeny jinak.
V rozsahu nároku na náhradu nepřiznaného úroku z prodlení dovolatelka poté, co obšírně komentovala stanovisko i nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. II. ÚS 1612/09, poukázala na mylný výklad soudů, pokud zaměňují povinnost státu uhradit úrok z prodlení (kdy stát je v prodlení s úhradou škody) s okamžikem, kdy je stát povinen uhradit úrok z prodlení jako součást škody. V dalším také odkázala na svoje upřesňování žaloby, ze kterého by mělo vyplývat, že oprávněně „konzistentně ode dne 27. 4. 2017“ požadovala úrok z prodlení ode dne 29. 12. 2009. V závěru své argumentace dovolatelka konstatovala, že „v celém soudním řízení materiální škoda nebyla explicitně stanovena, a soud považuje za škodu pouze výši pohledávky, aniž by kompenzoval její inflační hodnotu, například úrokem z prodlení…“. S takovým závěrem, který dle ní vychází z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000, dovolatelka nesouhlasí. Neuznání škody způsobené inflací je „hrubým materiálním poškozením (snížením skutečné hodnoty majetku) i nemateriálním poškozením (pocit spravedlnosti)“.
Uvedená polemika však nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při právním posouzení uplatněného úroku z prodlení z žalované částky se odvolací soud neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a dovolací soud ani na podkladě dovolatelem předestřené argumentace neshledává důvody, pro které by se měl od své ustálené rozhodovací praxe postupem podle §20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích odchýlit.
Podle §15 OdpŠk je stát povinen toliko nahradit škodu do šesti měsíců ode dne, kdy poškozený nárok řádně uplatnil postupem podle §14 OdpŠk. Marným uplynutím této lhůty se stát ocitá v prodlení a ode dne následujícího po uplynutí lhůty jej stíhá povinnost (sankce) zaplatit poškozenému též úrok z prodlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/200, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3151/2016; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www nsoud.cz).
Nad rámec řečeného, když podstatnou část dovolání směřovala dovolatelka do související námitky inflační devalvace její pohledávky, dovolací soud poukazuje také na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1076/2019, ze kterého vyplývá, že vlivem inflace na hodnotu pohledávky na peněžité plnění nemůže pojmově vzniknout skutečná škoda, kterýžto závěr již v minulosti aproboval z ústavního hlediska i Ústavní soud (srov. jeho usnesení ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 1712/16; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz). Proto, pokud odvolací soud i z této stránky nepřiznal dovolatelce (která svým výkladem v dovolání zpochybňovala správnost takového soudního úsudku) nárok na náhradu škody v podobě úroků z prodlení z doby před 18. 1. 2014, neodchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3591/2015). Dovolací soud přitom ani v tomto případě neshledal důvody, pro které by se měl od těchto závěrů odchýlit.
Ohledně námitky dovolatelky, která směřuje do části výroku II napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno zamítnutí žaloby soudem prvního stupně co do nároku na náhradu materiální újmy ve výši 163 072,20 Kč, je dovolání podle §237 o. s. ř. rovněž nepřípustné, neboť směřuje do skutkových závěrů odvolacího soudu o neexistenci (nedostatku tvrzení a prokazování) škody. Skutková zjištění, z nichž vychází dovoláním napadené rozhodnutí, zásadně nemohou být předmětem přezkumu dovolacím soudem (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.). Odvolací soud konstatoval právní závěr, že nebyl prokázán právní titul odpovědnosti státu, neboť bylo na žalobkyni, aby tvrdila a prokazovala škodu, tj. jaké náklady v souvislosti s řízením vedeným u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 19 Cm 12/2002 skutečně vynaložila. To však žalobkyně tvrdila až v podaném předmětném odvolání, což odvolací soud ve smyslu §118b odst. 1 věta třetí a §205a o. s. ř. posoudil jako nepřípustnou novotu a uzavřel, že v této části nebyla žaloba podána důvodně.
Skutková otázka může založit přípustnost dovolání toliko výjimečně. Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 21. 12 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, uvedl, že skutkové zjištění, které zcela nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištění anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru (skutková právní věta) tedy (objektivně) znemožňují posoudit správnost přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného „skutku“, což (logicky) jde na vrub správnosti právního posouzení věci. O takovou situaci se zde nejedná. Dovolací soud se však blíže zabýval dovolatelčinou argumentací směřovanou do procesu zjišťování skutkového stavu. V tomto směru se jí však nepodařilo přípustnost dovolání založit, neboť prostý nesouhlas se skutkovými závěry odvolacího soudu bez zřetelné formulace otázky procesního práva, na které by záviselo rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř., nemůže kvalifikovaně naplnit požadavek na řádné vymezení přípustnosti, ale i důvodnosti dovolání.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 2. 2020
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu