ECLI:CZ:US:2016:2.US.1712.16.1
sp. zn. II. ÚS 1712/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky CZT a. s., se sídlem Čáslav, Lísková 1513, zastoupené JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem, se sídlem Šaldova 466/34, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, č. j. 30 Cdo 3591/2015-113, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 5. 2016, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 11 odst. 1 a v článku 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v článku 1 odst. 1 a v článku 90 Ústavy České republiky (dále jen Ústava"), v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva"), a v článku 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas se způsobem, jakým věc posoudily obecné soudy, které nevyhověly její žalobě na náhradu škody vzniklé ztrátou hodnoty peněz zadržovaných státem na základě nezákonného rozhodnutí po dobu téměř pěti let, a která nebyla dostatečně nahrazena zaplacením zákonného úroku z přeplatku na dani podle §6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění platném do 31. 12. 2010 (dále jen "zákon č. 337/1992 Sb."). Stěžovatelka je přesvědčena, že úrok z přeplatku, který jí byl ze strany Celního ředitelství Praha přiznán, je zcela neadekvátní v poměru k tomu, jak částku ve výši 1 900 000 Kč mohla při své činnosti skutečně použít např. na investice, obchody, nebo je uložit na některý výhodně úročený bankovní účet či poskytnout jinému subjektu jako úvěr. Stěžovatelka upozorňuje, že s účinností od 1. 1. 2007 došlo zákonem č. 230/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 89/1995 Sb., o státní statistické službě, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, ke zvýšení úroku z přeplatku zaviněného správcem daně, věc stěžovatelky se však řídí dříve platnou právní úpravou. Stěžovatelka není srozuměna se závěry soudů, že aby byla dána možnost uplatnit nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím správce daně a Celního ředitelství Praha, musela by prokázat, jak vysokou škodu jí nezákonné jednání orgánů státní moci způsobilo. K tomu stěžovatelka namítá, že takovou skutečnost neměla jak prokázat, neboť nemohla plánovat žádný podnikatelský či investiční záměr, když věděla, že danou částku bude muset zaplatit orgánům státní moci, a nemůže tedy zpětně doložit, jaký zisk by jí tato částka vynesla. Stěžovatelka zdůrazňuje, že právě otázkou, zda to, co po ní soudy požadují (tj. přesně vyčíslit, tvrdit a prokázat konkrétní ušlý zisk), je vůbec objektivně splnitelné, se soudy řádně nezabývaly, ačkoliv tuto námitku opakovaně před soudy vznášela. Uvedená skutečnost přitom odlišuje věc stěžovatelky od věci řešené usnesením ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 1400/15), ve kterém Ústavní soud aproboval právní názor dovolacího soudu o tom, že na náhradu škody nemá vliv znehodnocení měny v důsledku inflace. Stěžovatelka takový postup obecných soudů považuje za rozporný s judikaturou Ústavního soudu a je přesvědčena, že pokud výši škody není možno objektivně prokázat, je třeba ji stanovit ve smyslu nálezu sp. zn. II. ÚS 1430/13 ze dne 24. 7. 2014 (N 143/74 SbNU 215) použitím uvážení na základě spravedlnosti. V této souvislosti stěžovatelka uvádí, že ve své žalobě navrhla tři alternativní způsoby, jak cenu peněz určit. Závěrem stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že pro vratitelný přeplatek u daní, jejichž původní den splatnosti nastal po 31. 12. 2006, se uplatní §64 odst. zákon č. 337/1992 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2007; těmto daňovým subjektům je tedy poskytnut úrok ze zaviněného přeplatku, jenž v drtivé většině případů výši škody způsobené správcem daně dostatečně pokrývá.
3. Z obsahu napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl rozsudkem ze dne 8. 10. 2014, č. j. 25 C 36/2013-48, žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala po žalované České republice - Ministerstvu financí (dále jen "žalovaná") zaplacení částky 1 028 268, 26 Kč z titulu náhrady škody, která jí vznikla ztrátou hodnoty peněz zadržovaných státem na základě nezákonného rozhodnutí. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 3. 2015, č. j. 35 Co 56/2015-84, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné odmítnuto.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího soudu nedošlo.
5. Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy České republiky). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelka namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavní právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
6. Soud prvního stupně dovodil, že stěžovatelce vzniklá újma jí byla plně nahrazena vrácením stejné finanční sumy, která jí byla zadržena, a úrokem přiznaným podle §64 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb. ve výši 169 474,80 Kč. Soud dále uvedl, že nezákonné zadržování vysoké finanční částky správcem daně po dobu několika let může vést ke vzniku skutečné škody, například v podobě úroků, jež byly vynaloženy na opatření chybějící sumy finančních prostředků půjčkou či úvěrem nebo v podobě ušlého zisku z neuskutečněného podnikatelského záměru. Takové skutečnosti však stěžovatelka dle soudu ani netvrdila, ani neprokazovala. Také odvolací soud vyšel z toho, že žaloba byla založena pouze na obecných tvrzeních stěžovatelky, že jí vznikla škoda ztrátou ceny peněz vyčíslenou abstraktním výpočtem ušlého zisku bez uvedení jakýchkoli tvrzení o zisku, kterého by stěžovatelka dosáhla nebýt nezákonného rozhodnutí. Za takové situace odvolací soud odmítl opodstatněnost uplatněného nároku odůvodněnou odkazem na použití zásady spravedlnosti.
7. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí s odkazem na svou judikaturu stěžovatelce vyložil, že se otázkou ztráty hodnoty financí zadržených na základě nezákonného rozhodnutí v důsledku inflace, a s tím spojenou povinností státu takovou škodu nahradit, již v minulosti zabýval a dospěl k názoru, že porovnání hodnot majetkového stavu pro účely náhrady škody je možné pouze převodem na peníze, které plní úlohu všeobecného ekvivalentu, přičemž tuto svoji funkci peníze neztrácejí ani vlivem inflace, která se projevuje vzestupem cenové hladiny a zpravidla má za důsledek to, že za stejnou částku peněz lze v různých obdobích pořídit rozdílný objem spotřebních předmětů či jiných věcí. V napadeném usnesení tak dovolací soud setrval na svém názoru, že vznik škody ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.") nelze dovodit ze samotné skutečnosti, že si za stejnou částku vlivem plynutí času může žalobce pořídit menší objem hmotných předmětů.
8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté.
9. Tak tomu je i v nyní projednávané věci. Vyjadřuje-li totiž stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlas se shora uvedeným právním závěrem Nejvyššího soudu vycházejícím z jeho judikatury, nelze než dodat, že právní názor, že na náhradu škody nemá vliv znehodnocení měny v důsledku inflace, byl aprobován také judikaturou Ústavního soudu, a to např. usnesením sp. zn. III. ÚS 1609/15 ze dne 2. 2. 2016 či usnesením sp. zn. II. ÚS 1400/15 ze dne 24. 2. 2016. V posledně jmenovaném usnesení Ústavní soud konstatoval, že "řádně odůvodněný právní názor, že na náhradu škody nemá vliv znehodnocení měny v důsledku inflace, je konzistentní, vychází ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 38/2000 ze dne 8. 2. 2001 (publikovaného pod C 181 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS, sv. 2 nebo v časopise Právní rozhledy 5/2001, str. 224) i rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1272/2001 ze dne 31. 3. 2003 a vyplývá i z novější judikatury Nejvyššího soudu (viz usnesení sp. zn. 30 Cdo 3450/2013 ze dne 26. 8. 2014, usnesení sp. zn. 28 Cdo 96/2012 ze dne 18. 10. 2012). To, že uvedený právní názor vylučuje existenci žalovaného nároku stěžovatelky, však neznamená, že by v jeho důsledku došlo k nepřípustnému zúžení práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Jakýkoliv nárok, mající základ v tomto ustanovení Listiny, totiž předpokládá vedle existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu splnění předpokladu, že v jeho důsledku vznikla poškozenému škoda. Existenci takové škody přitom nelze založit výlučně na domněnce, že za jiných okolností by stěžovatelka mohla své peněžní prostředky před inflací ochránit třeba tím, že by je vhodně investovala. Jednalo by se pouze o spekulaci bez reálného základu v provedeném dokazování. Nelze totiž ani vyloučit, že by stěžovatelka své peníze, pokud by s nimi mohla disponovat, investovala i způsobem, který by k žádnému výnosu nevedl (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1171/15 ze dne 3. 11. 2015, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Jak správně ve svém rozhodnutí poukázal soud prvního stupně, škoda vzniklá stěžovatelce v příčinné souvislosti se zajištěním peněžních prostředků by mohla nastat jedině v případě, že by měla před zajištěním připravenu takovou investici, která by jí přinesla zisk, přičemž by tato investice byla zajištěním peněz zmařena. Stěžovatelka však v rámci žaloby žádnou takovou připravovanou investici netvrdila a svůj žalobní nárok skutkově vymezila pouze hypoteticky jako náhradu za znehodnocení svých peněz inflací. S takovým nárokem však, jak je uvedeno výše, uspět nemohla. K tomu Ústavní soud už jen dodává, že znehodnocení peněz v důsledku inflace (popř. zhodnocení v důsledku deflace) je trvalým a nutným doprovodným projevem hospodářského vývoje nejen v měřítku jednotlivých států, ale i v měřítku mezinárodním a globálním, jehož dopady v individuální sféře, v zásadě rovné pro všechny, musejí aktéři tohoto vývoje snášet. Ovlivňování míry inflace jako jednoho z parametrů makroekonomické konjunktury (vedle centrální úrokové sazby, měnového kurzu ad.) není přičitatelné státu způsobem, jakým spojuje čl. 36 odst. 3 Listiny skutkové podstaty v něm uvedené s odpovědností státu."
10. Ústavní soud se domnívá, že ve svých shora citovaných závěrech již dostatečně odpověděl na rozsáhlou argumentaci stěžovatelky, pokud jde o otázku zmařených investic a jejich případného výpočtu, a vypořádal se také s námitkou stěžovatelky vztahující se k rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 38/2010 ze dne 21. 7. 2010, který neměl za případný již jen proto, že ve věci v něm projednávané šlo o výklad a aplikaci ustanovení §64 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb. (konkrétně o stanovení počátku placení úroku z prodlení dle uvedeného ustanovení), nikoliv o řízení v režimu aplikace zákona č. 82/1998 Sb., resp. ustanovení §442 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník").
11. Domnívá-li se stěžovatelka, že její právní věc odlišuje od výše uvedené požadavek soudů na vyčíslení případně jí vzniklé škody, nemůže této její námitce Ústavní soud přisvědčit.
12. Stěžovatelka opakovaně tvrdí, že se soudy nezabývaly její námitkou nemožnosti objektivně vyčíslit výši jí žalované náhrady škody, dovolací soud pominul dle stěžovatelky tuto otázku jako dosud neřešenou judikaturou Nejvyššího soudu. Opak je pravdou. Obecné soudy stěžovatelce srozumitelně vysvětlily, že výši škody způsobené nezákonným zadržováním finanční částky správcem daně, která nebyla nahrazena zaplacením zákonného úroku z přeplatku na dani podle §6 zákona č. 337/1992 Sb. je nutno prokázat způsobem předpokládaným §442 a násl. občanského zákoníku. Jedná se tedy o případy, kdy lze skutečně jednoznačně prokázat výši škody (prodej nemovitostí, doklady o úvěru), zejména např. za situace, kdy byl daňový subjekt nucen obstarat si finanční prostředky pro své další fungování, či došlo k zmaření již uzavřených či připravených smluv. V ostatních případech, kdy tak jako ve věci stěžovatelky došlo k "neoprávněnému odnětí peněz, které mohla použít na svůj hospodářský rozvoj - investice, obchody atp., nebo je jednoduše uložit na některý výhodně úročený bankovní účet či poskytnout jinému subjektu jako půjčku/úvěr", avšak nejednalo se o konkrétní doložitelnou škodu vyčíslenou v penězích, náleží daňovému subjektu "pouze" úrok z přeplatku ve smyslu §64 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb. Je tomu tak proto, že ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu aprobované judikaturou Ústavního soudu na náhradu škody nemá vliv znehodnocení měny v důsledku inflace. Jakkoli se stěžovatelka snaží tyto judikaturní závěry obejít tvrzením, že v jejím případě (přičemž není zřejmé, čím se její případ odlišuje od jiných subjektů ve stejné situaci) nebyla schopna prokázat výši škody, jejíž náhrada jí dle jejího názoru náleží, jde stále o to stejné, tedy o to, že v obecné rovině nemohla po dobu zadržení finančních prostředků s nimi disponovat, a tím případně zvýšit jejich hodnotu. Je zcela zjevné, že takové tvrzení samo o sobě není postačující pro založení nároku na náhradu škody (nehledě na skutečnost, že případnými investicemi, které by uskutečnila v případě, že by k zadržení jejích prostředků bylo nedošlo, mohla stěžovatelka hodnotu svých finančních prostředků i snížit), a není možné takto pojatou škodu ve smyslu příslušných ustanovení občanského zákoníku vyčíslit, neboť představuje ve své podstatě právě inflaci, ohledně které není nárok na náhradu škody, jak již bylo výše uvedeno, dán.
13. Z požadavku soudů na uvedení konkrétní škody nebo nemajetkové újmy, který vyplývá z §442 občanského zákoníku, proto nelze dovodit stěžovatelkou tvrzený nepřípustný formalismus. Stejně tak nelze považovat za pochybení soudů, že postupovaly v souladu s tehdy platnou, byť pro stěžovatelku méně příznivou právní úpravou, a nevykročily z rámce zákona s poukazem na stěžovatelkou uvedenou obecnou zásadu spravedlnosti. To platí i pro odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, které obsahuje zřetelné důvody, proč je dovolání nepřípustné, kdy Nejvyšší soud v souladu se svojí judikaturou vyložil, jaké úvahy jej vedly k závěru, že ve vztahu k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu nenašel ani jednu z okolností, pro kterou by mělo být dovolání shledáno přípustným. Jestliže tedy Nejvyšší soud aplikoval rozhodné ustanovení §237 občanského soudního řádu způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, nemá Ústavní soud prostor pro přehodnocení takových závěrů. Ústavní soud je proto přesvědčen, že v této konkrétní souzené věci není důvodu, aby závěr Nejvyššího soudu z ústavněprávního hlediska neakceptoval, když jeho rozhodnutí považuje za řádně odůvodněné a přesvědčivé.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu