ECLI:CZ:US:2016:3.US.1609.15.1
sp. zn. III. ÚS 1609/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. února 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Luboše Engela, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, AK se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 4. 2015 č. j. 30 Cdo 4338/2014-178, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2014 č. j. 25 Co 190/2014-133 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 1. 2014 č. j. 22 C 297/2011-110, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 29. 5. 2015, doručené Ústavnímu soudu téhož dne, Ing. Luboš Engel (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen "zákon o odpovědnosti státu").
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, vyplývají následující skutečnosti.
Stěžovatel se v občanskoprávním řízení před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 297/2011 domáhal vůči České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") zaplacení částky 230 091,- Kč s příslušenstvím, jako náhrady škody způsobené postupem orgánů činných v trestním řízení. Žalobce byl dne 8. 4. 2003 zadržen Policií České republiky a bylo mu sděleno obvinění pro trestné činy krádeže podle §247 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 trestního zákona. Okresním soudem Praha - západ byl vzat do vazby; propuštěn byl usnesením téhož soudu ze dne 8. 4. 2004 sp. zn. 3 Nt 201/2004, přičemž se tak stalo za současného přijetí peněžité záruky ve výši 1 500 000,- Kč. Peněžitou záruku složili rodiče žalobce, přičemž se dle tvrzení žalobce jednalo o jeho finanční prostředky. Trestní řízení skončilo pravomocným usnesením státního zástupce o zastavení trestního stíhání ze dne 29. 10. 2008, které nabylo právní moci ve vztahu k žalobci dne 13. 2. 2010. Žalobce byl toho názoru, že v důsledku inflace mezi lety 2004 - 2009 mu za dobu od 23. 1. 2004, kdy byla finanční záruka složena, do dne vrácení této částky dne 22. 5. 2009, byla způsobena škoda ve výši 230 091,- Kč, jejíž náhrady se domáhal v civilním řízení.
Dne 10. 1. 2014 rozsudkem č. j. 22 C 297/2011-110 Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "nalézací soud") žalobu, jíž se žalobce domáhal proti žalované zaplacení náhrady škody ve výši 230 091,- Kč s přísl., zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Konstatoval, že peněžitou záruku ve výši 1 500 000,- Kč složili rodiče žalobce dobrovolně a se souhlasem žalobce, tuto výši peněžité záruky navrhli sami, přičemž motivem bylo docílit propuštění žalobce z vazby na svobodu. Již z tohoto sledu událostí je zřejmé, že absentuje vztah příčiny a následku, co se týče nezákonného rozhodnutí a složení peněžité záruky. Žalobce (rodiče žalobce) nikdo nenutil, aby konkrétní výši peněžité záruky nabídli, a aby ji na účet soudu složili. K otázce vzniku škody nalézací soud uvedl, že ani vlivem inflace na hodnotu pohledávky na peněžité plnění však skutečná škoda podle občanského zákoníku nevzniká, a poukázal na usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 9. 2012 sp. zn. 28 Cdo 3804/2011; v daném případě nevznikla ani škoda v podobě ušlého zisku.
Dne 20. 5 2014 rozsudkem č. j. 25 Co 190/2014-133 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobce rozsudek nalézacího soudu ze dne 10. 1. 2014 č. j. 22 C 297/2011-110 potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud konstatoval, že nalézací soud úplně a správně zjistil skutkový stav věci v rozsahu dostatečném pro právní posouzení věci, správné jsou i jeho závěry právní ohledně neexistence škody. Nesprávný je jeho závěr o neexistenci příčinného vztahu, neboť nebýt trestního stíhání, které neskončilo odsuzujícím rozsudkem, nebylo by vazby a tedy ani s vazbou souvisejícího rozhodnutí o přijetí peněžité záruky. Přes tento nesprávný dílčí závěr však nelze napadený rozsudek považovat za věcně nesprávný.
Dne 9. 4. 2015 usnesením č. j. 30 Cdo 4338/2014-178 Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 20. 5. 2014 č. j. 25 Co 190/2014-133 jako nepřípustné odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). Poukázal na svoji relevantní judikaturu a uvedl, že názor, že na náhradu škody nemá vliv znehodnocení měny v důsledku inflace, je konzistentní a vyplývá i z nejnovější judikatury dovolacího soudu (např. usnesení dovolacího soudu ze dne 26. 8. 2014 sp. zn. 30 Cdo 3450/2013, či usnesení ze dne 18. 10. 2012 sp. zn. 28 Cdo 96/2012).
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že "rozhodnutím soudu, které je pravomocné", byla porušena jeho základní práva, a to právo na náhradu škody dle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva") a právo na ochranu vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny, ve spojení s čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Stěžovatel podrobně popsal skutkové okolnosti a vyjádřil přesvědčení, že splnil "veškeré základní předpoklady vzniku náhrady škody" podle zákona o odpovědnosti státu. Poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1396/07 (N 62/52 SbNU 609), týkající se zajištění peněžních prostředků podle §79a trestního řádu, a na ustanovení §2254 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z."). Byl toho názoru, že "rozhodnutí soudů zcela zjevně popírají celou ekonomickou teorii hodnoty peněz. Takovéto popření je základem zjevné nespravedlivosti, kdy právo nerespektuje zcela uznávané a společností přijímané hodnoty/principy a vytváří mezi těmito hodnotami/principy a světem práva velikou propast." Podrobně popsal jednotlivé typy úročení a ekonomický význam přiměřeného úroku, a závěr soudů, že nedošlo ke vzniku škody, měl ve světle uvedených principů za nelogický, rozporný s obecně přijímanou logikou věci, a zjevně zasahující do jeho základního práva.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatele, že ústavní stížností napadená rozhodnutí byla důsledkem nesprávné interpretace a aplikace podústavního práva, tj. příslušných norem zákona o odpovědnosti státu, v důsledku čehož mělo být porušeno základní právo na spravedlivý proces a zejména právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení. Jinak řečeno, podstatou ústavní stížnosti byla polemika stěžovatele s právním posouzením jeho občanskoprávní věci obecnými soudy a opakování argumentů v řízení před obecnými soudy již uplatněných, s nimiž se nalézací soud, odvolací soud a soud dovolací ve svých ústavní stížností napadených rozhodnutích dostatečně vyrovnaly.
Ústavní soud podotýká, že způsob aplikace podústavního práva obecnými soudy nespadá do jeho přezkumné působnosti, ledaže by postup obecných soudů byl svévolný - což v daném případě neshledal.
Jinak řečeno, právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, garantující mimo jiné spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým.
Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "K porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným.... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu