ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.1517.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 1517/2019-577
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobců a) J. S. , nar. XY, bytem XY, b) K. S. , nar. XY, bytem XY, c) O. V. , nar. XY, bytem XY, d) K. K. , nar. XY, bytem XY, e) M. D. , nar. XY, bytem XY, a g) P. K. , nar. XY, bytem XY, Slovenská republika, všech zastoupených JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 340/21, proti žalované České republice – České národní bance , se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 864/28, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 213/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2018, č. j. 68 Co 248/2018-532, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci g) náklady dovolacího řízení ve výši 12 293,60 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali nároků z titulu náhrady škody, která jim měla být způsobena nesprávným úředním postupem žalované spočívajícím ve vydání povolení pro vznik I. s. F. (dále jen „ISF“), v zanedbání dozoru nad její činností a nad činností jejího Podílového fondu Futurum Aurum (dále jen „PFFA“), jehož majetek byl zpronevěřen trestnou činností A. K., prokuristy a ředitele ISF, a v postupu po odnětí povolení ke vzniku ISF a k vydávání podílových listů, kdy podle žalobců nedošlo ke včasnému jmenování nuceného správce k zajištění majetku v PFFA a ke včasnému podání návrhu na jmenování likvidátora. Žalobci požadovali po žalované náhradu skutečné škody spočívající v rozdílu mezi vloženými finančními prostředky a částkou, která jim byla po likvidaci fondu zpět vyplacena. Žalobci se v řízení domáhali též zaplacení ušlého zisku za dobu, kdy nemohli s finančními prostředky nakládat.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. 3. 2018, č. j. 18 C 213/2009-479, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně a) domáhala zaplacení částky ve výši 216 039 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu, kterou se žalobce b) domáhal zaplacení částky ve výši 34 845 Kč s příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu, kterou se žalobce c) domáhal zaplacení částky ve výši 34 845 Kč s příslušenstvím (výrok III), zamítl žalobu, kterou se žalobkyně d) domáhala zaplacení částky ve výši 156 802,50 Kč s příslušenstvím (výrok IV), zamítl žalobu, kterou se žalobkyně e) domáhala zaplacení částky ve výši 38 329,50 Kč s příslušenstvím (výrok V), uložil žalované zaplatit žalobci g) částku 87 112,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 87 112,50 Kč od 14. 7. 2011 do zaplacení, ohledně zákonného úroku z prodlení z částky 87 112,50 Kč ode dne 3. 2. 2010 do 13. 7. 2011 žalobu zamítl (výrok VI), a rozhodl, že se žalované náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok VII).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku o věci samé ad VI, pokud jím bylo žalobě vyhověno, a ve výroku o náhradě nákladů řízení ad VII potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Dále uložil žalované zaplatit žalobci g) na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 12 148,40 Kč a žalobcům a), b), c), d) a e) celkem 2 238,50 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
První otázka týkající se okolností, za nichž bylo třeba přistoupit k aplikaci §37 odst. 2 písm. d) zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, ve znění účinném do 30. 6. 1996 (dále jen „ZISIF“) ze strany dozorového orgánu, nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud uzavřel, že dozorový orgán musela vést k přijetí opatření zabraňujícím dalšímu prodeji podílových listů a k odnětí povolení ke vzniku společnosti zjištění, která mělo Ministerstvo financí k dispozici ke dni 30. 9. 1995 a z nichž vyplývalo minimálně porušení §5 odst. 3 a §12 odst. 3 ZISIF, tj. že za finanční prostředky podílníků nebyly ISF nakoupeny žádné cenné papíry a že si ISF ponechávala vysoké částky v pokladně v hotovosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013), a pokud dále učinil závěr, že o takovém opatření podle §37 odst. 2 ZISIF mělo Ministerstvo financí rozhodnout ve lhůtě dvou měsíců stanovené v §37 odst. 4 ZISIF (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2362/2016, vydaný v této věci, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 344/2013, ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 509/2013, a ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3210/2012). Žalovaná v dovolání zpochybňuje správnost tohoto posouzení věci na základě polemiky se skutkovým stavem věci, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a z nějž vycházel též odvolací soud. Tím ovšem přípustnost dovolání založit nemůže, neboť správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení zpochybnit nelze, dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním.
Přípustnost dovolání podle §237 o s. ř. nemůže založit též druhá otázka, tj. otázka existence odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem orgánu dozoru v situaci, kdy je škoda způsobena úmyslnou trestnou činností třetí osoby, neboť ani při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud uzavřel, že žalovaná odpovídá za škodu způsobenou žalobcům nesprávným úředním postupem, neboť Ministerstvo financí řádně nevykonávalo dozorovou činnost, když bezprostředně nereagovalo na nedostatky v činnosti ISF, byť včasné přijetí zákonných opatření mohlo vzniku škody zamezit, a že této odpovědnosti nebrání skutečnost, že škoda byla způsobena také úmyslnou trestnou činností třetí osoby (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013, ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 509/2013, a ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3210/2012).
Ve vztahu k prvním dvěma otázkám nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. ani odkaz žalované na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2490/2012, (jímž bylo odmítnuto jako nepřípustné dovolání ve skutkově a právně obdobné věci pro absenci otázky zásadního právního významu v napadeném rozhodnutí), jehož prostřednictvím žalovaná poukazuje na údajnou rozdílnost rozhodovací praxe dovolacího soudu. Usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání z podstaty věci neobsahuje meritorní právní názor, který by mohl zakládat judikaturní rozpor se závěry meritorně vyřešenými v rozsudcích dovolacího soudu (srov. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 31 Cdo 519/2017, a usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 1383/17).
Ani otázka posouzení případné dělené odpovědnosti ve smyslu §438 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže, neboť odvolací soud v projednávané věci nepostupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu pokud (implicite) vycházel ze solidární odpovědnosti žalované a A. K. za způsobenou škodu a zjevně neshledal důvody pro dělenou odpovědnost škůdců v situaci, kdy v postupech Ministerstva financí při výkonu dozorové činnosti zjistil závažné nedostatky a uzavřel, že žalovaná měla vyvodit bezprostřední důsledky z nedostatků v činnosti ISF i v případě, pokud by se A. K. žádné trestné činnosti nedopouštěl, tedy pokud vycházel z toho, že žalovaná v daném případě odpovídá žalobcům za celou škodu jako jeden ze škůdců na principu solidární odpovědnosti, jenž je primárním pravidlem při posuzování odpovědnosti za škodu způsobenou vícero škůdci (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 5272/2008, ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 509/2013, či ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3210/2012).
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani otázka využití moderačního práva soudu podle §450 občanského zákoníku v případě odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, neboť ani v případě této otázky se odvolací soud neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, pokud nepovažoval za důvodnou námitku možnosti aplikace moderace náhrady škody soudem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 30 Cdo 120/2019).
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Vady řízení namítané žalovanou nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné.
S ohledem na výsledek dovolacího řízení je žalovaná povinna nahradit žalobci g) náklady tohoto řízení vzniklé v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta (srov. §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř.). Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 9 860 Kč [§6 odst. 1, §7 bod 6 a §11 odst. 1 písm. k) a odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], náhrady hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč za jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhradu za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrady v částce 2 133,60 Kč [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.]. Celkově výše nákladů dovolacího řízení žalobce g) tak činí 12 293,60 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 7. 2020
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu