ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.1904.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 1904/2020-77
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona, v právní věci žalobce M. G. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra , se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 29 C 240/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2019, č. j. 11 Co 277/2019-62, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně svým rozsudkem ze dne 7. 5. 2019, č. j. 29 C 240/2016-44, zamítl žalobu „o konstatování, že nesprávným úředním postupem spočívajícím v prověřování žalobce, neumožnění jeho vstupu na území České republiky a dočasném omezení jeho osobní svobody na letišti Václava Havla v Praze dne 20. 11. 2015 došlo k porušení práva žalobce na ochranu osobní svobody zaručeného v čl. 8 Listiny základních práv a svobod a práva nerušeného vstupu na území České republiky“ (výrok I rozsudku), dále zamítl žalobu „na určení“, že žalovaný je povinen zaslat žalobci písemnou omluvu ve znění: „Česká republika – Ministerstvo vnitra se Vám omlouvá za nezákonné a bezdůvodné omezení Vaší osobní svobody na letišti Václava Havla v Praze dne 20. 11. 2015 a za neoprávněné zamezení vstupu na území České republiky“ (výrok II rozsudku), a rozhodl, že žalované se náhrada nákladů nepřiznává (výrok III rozsudku).
Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví uvedeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 900 Kč (výrok II odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, jíž se žalobce domáhal konstatování porušení práva a písemné omluvy jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu, v jehož důsledku byl při hraniční kontrole po příletu na Letiště Václava Havla dne 20. 11. 2015 nedůvodně omezen na své osobní svobodě (včetně práva vstoupit na území České republiky).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém jeho rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť ve vztahu k otázkám uvedeným pod bodem 14 dovolání (posouzení následků obav ze zadržení, řešení otázky, zda může vzniknout nemajetková újma u zásahu trvajícího 21 minut a problematiky toho, jaké důsledky pro vznik újmy má nevysvětlení povahy zásahu ze strany orgánů veřejné moci) žalobce náležitě nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce v úvodní části dovolání (srov. jeho bod 6) pouze parafrázoval obsah ustanovení §237 o. s. ř., aniž by pro každý jednotlivý jím zvolený dovolací důvod konkretizoval, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro něj za splněný s tím, že si tuto konkretizaci tamtéž vyhradil pro každou jednu následně formulovanou otázku.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Tento účel však nebyl v posuzovaném případě žalobcem u otázky pod bodem 14, resp. 15 v podaném dovolání naplněn.
Pokud se snad žalobce domníval, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, musel by pro splnění požadavku ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. ve vztahu k otázkám pod bodem 14, resp. 15 v dovolání uvést, od jaké konkrétní judikatury se odvolací soud odchýlil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013). Úvaha obsažená v dovolání, že „odvolací soud tyto otázky posoudil v rozporu s ustálenou interpretací nemajetkové újmy“ je z toho úhlu pohledu naprosto nedostatečná. K ústavní konformitě požadavku Nejvyššího soudu na odpovídající vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud souhrnně vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
Dovolání není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázek, „zda je omezením vstupu na území České republiky i omezení dočasné a zda je nedůvodné omezení vstupu občana na území České republiky automaticky i nezákonné“ (bod 10 a 11 dovolání) a dále pro otázku, „zda je možné posuzovat nucený pobyt v určitém prostoru na příkaz orgánu veřejné moci a za podmínek odpovídajících zadržení za omezení osobní svobody“ (srov. bod 12 a 13 dovolání) , neboť s ohledem na to, jak žalobce vymezil po připuštěné změně žaloby předmět jím vyvolaného řízení (viz výše) bylo pro úspěch žaloby nezbytné prokázat nejen to, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu v podobě včasného neodstranění záznamů o žalobci v informačním systému KODOX, ale současně, že v důsledku takového pochybení orgánu veřejné moci došlo též k porušení práva žalobce na ochranu osobní svobody ve smyslu čl. 8 ústavního zákona č. 2/1993 Sb. jímž se vydává Listina základních práv a svobod (dále jen „LZPS“) a práva „nerušeného vstupu“ na území České republiky. Právě a jen výlučně zásah do těchto práv měl být předmětem požadovaného zadostiučinění ve formě jak konstatování porušení práva, tak i navazující omluvy. Žalobce jím uplatněný nárok na poskytnutí omluvy a konstatování nesprávného úředního postupu (spočívajícím ať již v záznamu v informačním systému KODOX, který nebyl včas odstraněn, nebo v proběhnuvší pohraniční kontrole) spojoval výhradně se závěrem o porušení jeho práva na ochranu osobní svobody a práva na „nerušený vstup“ na území České republiky, jejichž porušení soudy zjištěno ovšem nebylo.
Výše nastíněné otázky tak nemohou založit přípustnost dovolání, neboť skutečnost, že se dovolatel na základě výzvy orgánu veřejné moci odebral do prostor, které nemohl opustit, ze skutkových zjištění soudů v poměrech projednávané věci neplyne. Soudy obou stupňů naopak po provedeném dokazování na základě jimi učiněných podrobných skutkových zjištění jednoznačně uzavřely, že proti dovolateli nebyl ze strany policejních orgánů učiněn ve formálním ani materiálním smyslu žádný zákrok (slovy dovolatele „mocenský zásah“, popř. „nucený pobyt“) představující jakékoliv omezení osobní svobody, dovolatel byl pouze vyzván, aby toliko vyčkal na výsledek kontroly probíhající v celkové délce 21 minut, čemuž se bez jakýchkoliv veřejně manifestovaných výhrad podrobil. Dovolatel tak konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud, a jeho námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení (§241a odst. 1 o. s. ř.). Již proto nebyla přiléhavá žalobcova argumentace nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2019, sp. zn. II. ÚS 2057/19, jehož závěry se upínaly k přezkumu vydaného zákazu vycestování dle §73 odst. 5 trestního řádu, a ani rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5399/2014, který se zabýval odškodněním za faktický výkon trestu bez odpovídajícího pravomocného odsuzujícího rozhodnutí. V obou posledně zmiňovaných případech, na rozdíl od projednávané věci, k zásahu do práva na svobodu pohybu a pobytu, včetně práva na volné opuštění České republiky, došlo.
K dovoláním předestřené otázce žalobce, zda lze hraniční kontrolu prováděnou v důsledku nezákonného záznamu o předběžném souhlasu se zadržením v informačním systému KODOX považovat za výkon zákonné povinnosti (bod 8 a 9 dovolání) nutno uvést, že obstál-li prvý důvod, pro nějž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl (zde v podobě závěru, že nedošlo k zásahu do těch práv žalobce, ve vztahu k nimž mu měla být k podané žalobě poskytnuta morální satisfakce v podobě konstatování porušení práva spolu s odpovídající omluvou) nemůže s ohledem na žalobcem provedené vymezení předmětu řízení žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného dílčího předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit, což činí jeho dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť zčásti trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.) a zčásti nebylo shledáno přípustným.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 9. 2020
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu