ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.2355.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 2355/2020-192
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce L. S. , narozeného XY, bytem XY, Spolková republika Německo, zastoupeného Mgr. Petrou Královou, advokátkou se sídlem v Plzni, náměstí T. G. Masaryka 456/22, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 126/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2020, č. j. 25 Co 30/2020-159, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 21. 11. 2019, č. j. 19 C 126/2019-139, zamítl žalobu, aby bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku 687 500 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku), a dále rozhodl, že žalobce je povinen uhradit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrok II rozsudku).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozhodnutí odvolacího soudu) a žalobce zavázal, aby žalované nahradil náklady odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok II rozhodnutí odvolacího soudu).
Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady škody způsobené mu nesprávným úředním postupem soudního exekutora JUDr. Ivo Luhana, Exekutorský úřad Praha 1, v řízení vedeném pod sp. zn. 099 Ex 325/20078. Nesprávný úřední postup měl podle žalobce spočívat v nesprávném doručování písemností na adresu trvalého pobytu namísto adresy faktického pobytu žalobce (coby povinného) v zahraničí.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Posuzované dovolání neobsahuje v rozsahu otázky týkající se „náležitostí usnesení o příklepu“ náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání vymezených v §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Tento účel však nebyl ve výše zmíněném rozsahu v posuzovaném případě žalobcem naplněn.
Ve vztahu k dovolatelem velmi obecně formulované otázce, „zda je možné, resp. přípustné, aby v řízení o zaplacení škody v režimu dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, bylo znemožněno dosažení odškodnění v důsledku selhání soudů (nesprávného úředního postupu soudů), když soudy opakovaně porušují práva účastníka řízení“ nelze závěr o přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. učinit, neboť skutečnost, že soudy měly v exekučním řízení „selhat“, že se měly dopustit nesprávného úředního postupu a opakovaně měly porušit práva žalobce ze skutkových zjištění soudů obou stupňů nikterak neplyne. Dovolatel tak konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud, a jeho námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. V dovolacím řízení, v němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, se skutkovými otázkami zabývat nelze (§241a odst. 6 o. s. ř.).
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, a znovu v rozsudku ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 55/99, uvedl, že jestliže odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku založil současně na dvou (či více) na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý (jiný). To platí i tehdy, nemohl-li být druhý (jiný) důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním, jehož rozsahem i vymezením je podle §242 odst. 3, věta prvá o. s. ř. Nejvyšší soud striktně vázán, dotčen.
Z toho pro osud projednávané věci vyplývá, že založil-li odvolací soud potvrzující výrok svého rozsudku na více na sobě nezávislých závěrech (jako tomu bylo i v posuzovaném případě), pak dovolání proti takovému rozsudku (jeho potvrzujícímu výroku ve věci samé) může být podle §237 o. s. ř. přípustné jen za předpokladu, že dovolatel současně zpochybnil správnost všech rozhodujících právních závěrů.
Nejvyšší soud předesílá, že rozhodnutí odvolacího soudu v projednávané věci spočívá na více nezávislých (samostatných) důvodech, tj. 1) na závěru, že žalobce se nemůže nároků z nesprávného úředního postupu domáhat za situace, kdy jím kritizovaný úřední postup vyústil v usnesení o příklepu, které nebylo pro nezákonnost zrušeno (viz odstavec 18 a 19 rozsudku odvolacího soudu), dále 2) na závěru, že pokud bylo rozhodnutí o příklepu vadně doručeno, není pravomocné a vykonatelné, pročež na jeho základě nemohla žalobci prozatím vzniknout škoda [§8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, k tomu srov. odstavec 20 přezkoumávaného rozsudku], a konečně je přezkoumávané rozhodnutí odvolacího soudu vystavěno 3) na úvaze, že mezi tvrzenou vadou v doručování a vzniklou škodou by nebyl dán zákonem vyžadovaný vztah příčinné souvislosti (srov. odstavec 21 přezkoumávaného rozsudku). Každý z těchto důvodů sám o sobě vedl odvolací soud k zamítnutí žaloby. Aby mohlo být dovolání přípustné, musel by žalobce přípustným způsobem zpochybnit současně všechny tři důvody, na nichž bylo napadené rozhodnutí takto vybudováno, což ovšem v poměrech projednávané věci neučinil.
Otázka předestřená dovolatelem týkající se „zdánlivosti vyznačení doložky právní moci a vykonatelnosti na usnesení o příklepu“ a s tím související výtky vážící se ke způsobu doručování písemností v exekučním řízení, proto samy o sobě (izolovaně) nemohou přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit, jelikož jejich prostřednictvím žalobce v dovolacím řízení kvalifikovaně nezpochybnil všechny nosné důvody napadeného rozsudku, jak jsou označeny výše pod body 1) až 3), kdy každý z uvedených důvodů byl sám o sobě způsobilý vést k zamítnutí žaloby. Již jen proto ani případné odlišné vyřešení parciální otázky údajně vadného vyznačení doložky právní moci a vykonatelnosti by se nemohlo v poměrech žalobce procesně příznivěji projevit, neboť ani odlišným řešením takto formulované otázky by pojmově nebylo zpochybněno řešení zbývajících dvou důvodů, pro něž došlo k zamítnutí žaloby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v části, v níž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 8. 2020
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu