ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.2394.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 2394/2020-1461
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl pověřenou členkou senátu Mgr. Lucií Jackwerthovou v právní věci žalobců a) J. V., nar. XY, bytem XY, b) M. D., nar. dne XY, bytem XY, c) J. D., nar. XY, bytem XY, d) M. S., nar. XY, bytem XY, e) A. Š., nar. XY, bytem XY, f) J. T., nar. XY, bytem XY, g) S. P., nar. XY, bytem XY, zastoupených JUDr. Ivou Hesovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Hlubočepská 66/45, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, 2) České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, 3) České republice – Českému úřadu zeměměřickému a katastrálnímu, se sídlem v Praze 8, Pod Sídlištěm 1800/9, o zaplacení 76 734 150 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 211/2011, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2019, č. j. 12 Co 267/2019-1171, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované 3) na nákladech dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobci a žalovanými 1) a 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. 10. 2017, č. j. 22 C 211/2011-945, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně a) domáhala po první žalované zaplacení 4 847 017 Kč (výrok I), po druhé žalované zaplacení 752 292 Kč (výrok II), po třetí žalované zaplacení 752 291 Kč, kterou se žalobkyně b) domáhala po první žalované zaplacení 4 847 015 Kč (výrok IV), po druhé žalované zaplacení 752 290 Kč (výrok V), po třetí žalované zaplacení 752 290 Kč (výrok VI), kterou se žalobce c) domáhal po první žalované zaplacení 5 047 015 Kč (výrok VII), po druhé žalované zaplacení 752 289 Kč (výrok VIII), po třetí žalované 752 290 Kč (výrok IX), kterou se žalobkyně d) domáhala po první žalované zaplacení 9 732 365 Kč (výrok X), po druhé žalované zaplacení 1 504 581 Kč (výrok XI), po třetí žalované zaplacení 1 504 581 Kč (výrok XII), kterou se žalobkyně e) domáhala po první žalované zaplacení 9 732 366 Kč (výrok XIII), po druhé žalované zaplacení 1 504 580 Kč (výrok XIV), po třetí žalované zaplacení 1 504 580 Kč (výrok XV), kterou se žalobce f) domáhal po první žalované zaplacení 9 732 362 Kč (výrok XVI), po druhé žalované zaplacení 1 504 580 Kč (výrok XVII), po třetí žalované zaplacení 1 504 580 Kč (výrok XVIII), kterou se žalobce g) domáhal po první žalované zaplacení 14 741 046 Kč (výrok XIX), po druhé žalované zaplacení 2 256 870 Kč (výrok XX), po třetí žalované zaplacení 2 256 870 Kč (výrok XXI), uložil žalobcům povinnost zaplatit společně a nerozdílně první žalované na náhradě nákladů řízení 3 900 Kč (výrok XXII), druhé žalované 1 500 Kč (výrok XXIII) a třetí žalované 2 700 Kč (výrok XXIV).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a současně uložil žalobcům povinnost zaplatit společně a nerozdílně první žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 600 Kč (výrok II), druhé žalované 300 Kč (výrok III) a třetí žalované 900 Kč (výrok IV).
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci včasným dovoláním, sepsaným a podepsaným zvolenou advokátkou, o němž Nejvyšší soud rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.).
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobci řádně nevymezili, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237-238a o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., musí z něj být zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
V posuzovaném případě však vymezení toho, v čem žalobci spatřují splnění předpokladů přípustnosti, v dovolání zcela absentuje.
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
K případným vadám řízení může dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
K podání sepsanému zmocněncem, který žalobce zastupoval v předchozích řízeních, na něž zvolená advokátka v dovolání odkázala, dovolací soud nemohl přihlédnout, neboť nebylo učiněno v souladu s ustanovením §241 odst. 4 o. s. ř. prostřednictvím právního zástupce. Pouze pro úplnost lze dodat, že ani v tomto podání nejsou řádně vymezeny předpoklady přípustnosti dovolání (§237 - §238a o. s. ř.), neboť argumentuje otázkou zásadního právního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. účinného do 31. 12. 2012.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobci v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 8. 2020
Mgr. Lucie Jackwerthová
pověřená členka senátu