ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.2597.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 2597/2020-233
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce J. B., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Narcisem Tomáškem, advokátem se sídlem v Děčíně, Luční 179, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 671 640 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 350/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2020, č. j. 35 Co 352/2019-211, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2020, č. j. 35 Co 352/2019-211, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se domáhá náhrady škody ve výši 671 640 Kč s příslušenstvím, jež mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Okresního soudu v Děčíně, který neodeslal příslušnému katastrálnímu úřadu stejnopis usnesení o nařízení předběžného opatření zakazujícího M. T. nakládat s blíže označenou bytovou jednotkou v katastrálním území XY, dále též jen „předmětná bytová jednotka“ či „předmětná nemovitost“, a porušil tím tak svou zákonnou povinnost dle §76c odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“ či „občanský soudní řád“. Jmenovaná uzavřela zástavní smlouvu, kterou zatížila byt zástavním právem ve prospěch banky, a kupní smlouvu, kterou vlastnictví k bytu převedla na třetí osoby. Žalobce tak nemohl dosáhnout uspokojení své pohledávky exekucí prodejem nemovitosti, resp. i v případě exekuce by pohledávka banky byla uspokojena před pohledávkou žalobce.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 1. 2018, č. j. 28 C 350/2014-160, řízení co do částky 3 295 Kč zastavil (výrok I), v částce 668 345 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a přiznal žalované náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč (výrok III).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, že žalobce, který má vykonatelnými rozhodnutími přiznané peněžité pohledávky za B. T. v celkové výši 510 000 Kč s příslušenstvím, se domáhal jejich uspokojení v exekučních řízeních nařízených Okresním soudem v Děčíně pod sp. zn. 46 EXE 4238/2011 a 46 EXE 4239/2011. Obě řízení byla zastavena a žalobce se nedomohl uspokojení své pohledávky. Povinný B. T. a jeho manželka byli vlastníky bytové jednotky č. XY v budově č. p. XY, část obce XY, stojící na pozemku p. č. XY, k. ú. XY, kterou darovali své dceři M. T.. Žalobce podal u Okresního soudu v Děčíně odpůrčí žalobu, jejíž součástí byl i návrh na vydání předběžného opatření, kterému Okresní soud v Děčíně usnesením ze dne 11. 5. 2010, č. j. 25 C 482/2010-15, vyhověl a uložil M. T., aby se zdržela jakékoli dispozice s předmětnou nemovitostí. Usnesení nezaslal příslušnému katastrálnímu úřadu. Dne 24. 8. 2010 katastrální úřad zapsal do katastru nemovitostí zástavní právo zatěžující předmětnou bytovou jednotku ve prospěch Českomoravské stavební spořitelny a. s. na základě zástavní smlouvy ze dne 11. 8. 2010 a dne 26. 8. 2010 zapsal vlastnické právo k této jednotce pro K. S. a D. D. na základě kupní smlouvy ze dne 26. 8. 2010 uzavřené mezi M. T., K. S. a D. D.. Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 1. 11. 2011, č. j. 25 C 482/2010-48, jež nabyl právní moci dne 31. 12. 2011, bylo určeno, že darovací smlouva ze dne 5. 2. 2010 uzavřená mezi B. T., jeho manželkou a jejich dcerou M. T., je vůči žalobci neúčinná. Žalobce pak u Okresního soudu v Děčíně podal žalobu proti M. T., K. S. a D. D. o určení vlastnictví k předmětné nemovitosti. Toto řízení bylo vedeno pod sp. zn. 17 C 491/2013 a skončilo zastavením řízení pro zpětvzetí žaloby.
5. Odvolací soud považoval za správný závěr soudu prvního stupně, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 25 C 482/2010 došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“, neboť Okresní soud v Děčíně nesplnil svou povinnost uloženou mu ustanovením §76c odst. 3 o. s. ř. a nezaslal stejnopis usnesení o nařízení předběžného opatření, jímž bylo účastníku uloženo, aby nenakládal s předmětnou nemovitostí, příslušnému katastrálnímu úřadu. Shodně se soudem prvního stupně však dospěl k závěru, že mezi nesprávným úředním postupem Okresního soudu v Děčíně a škodou, která měla žalobci vzniknout, není příčinná souvislost. Za příčinu toho, proč žalobce nemohl dosáhnout uspokojení své pohledávky prodejem předmětné bytové jednotky, označil jednání B. T., který v úmyslu zkrátit uspokojení pohledávek žalobce daroval předmětnou bytovou jednotku své dceři M. T., a jednání M. T., která uzavřela zástavní smlouvu a smlouvu o převodu vlastnického práva k předmětné nemovitosti v době, kdy jí bylo předběžným opatřením zakázáno, aby s touto nemovitostí jakkoli nakládala. Zdůraznil přitom, že kupní smlouva, kterou prodávající M. T. porušila zákaz převodu předmětné nemovitosti uložený jí předběžným opatřením, je pro rozpor se zákonem absolutně neplatná.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, v němž vytýkal odvolacímu soudu, že chybně posoudil otázku příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. I když odvolací soud považoval podmínku nesprávného úředního postupu Okresního soudu v Děčíně za splněnou, nezohlednil, že bez tohoto nesprávného úředního postupu by ke vzniku škody nedošlo. Pokud by totiž Okresní soud v Děčíně splnil svou povinnost a zaslal katastrálnímu úřadu usnesení o nařízení předběžného opatření, katastrální úřad by návrhy na vklad změny zástavního práva a vlastnického práva zamítl podle §5 odst. 1 písm. f) zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem. Měl za to, že v této otázce se odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 840/2014, či ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013.
7. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
8. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.).
10. Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř.
11. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
12. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Dovolání je přípustné, neboť při řešení otázky příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání
14. Zákon č. 82/1998 Sb. zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění tří podmínek: 1) nesprávný úřední postup nebo nezákonné rozhodnutí, 2) vznik škody a 3) příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím a vznikem škody (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, č. 5).
15. Soudní praxe je ustálena v závěru, že právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009).
16. Příčinná souvislost je dána, pokud by ke škodě nedošlo nebýt konkrétního jednání. Nemusí se přitom jednat o příčinu jedinou, nýbrž postačuje, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, který má být odškodněn (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 786/99). Podle teorie adekvátní příčinné souvislosti je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny (conditio sine qua non) – srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, uveřejněný pod č. 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a v něm označené odkazy na literaturu k teorii adekvátní příčinné souvislosti. Je běžné, že se kauzálního děje účastní více skutečností, které vedou ke vzniku škody. K přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013).
17. Z výše uvedeného vyplývá, že pro posouzení příčinné souvislosti má zásadní význam otázka, jak žalobce vymezí škodu, za niž požaduje náhradu. Úkolem soudu je pak stanovit, mezi jakou újmou (jako následkem) a jakou skutečností (jakožto příčinou této újmy) má být příčinná souvislost zjišťována.
18. V projednávané věci žalobce tvrdí, že škoda mu byla způsobena za prvé tím, že v důsledku nesprávného úředního postupu se nemohl domoci uspokojení své pohledávky z prodeje bytové jednotky ve vlastnictví M. T., a za druhé, že i v případě že by byla nařízena exekuce prodejem této nemovitosti, nejprve by bylo nutno uspokojit pohledávku banky zajištěnou zástavním právem a jeho pohledávka by s největší pravděpodobností uspokojena nebyla.
19. Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí zabýval pouze tím, jak žalobce vymezil škodu v prvním případě. Dospěl k závěru, že kupní smlouva uzavřená mezi M. T. na straně jedné a K. S. a D. D. na straně druhé byla pro rozpor se zákonem absolutně neplatná, tedy jinými slovy, že na základě této smlouvy k převodu vlastnického práva nedošlo a M. T. byla stále vlastnicí bytové jednotky, a že i tato okolnost přerušuje příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Neposuzoval však škodu vymezenou žalobcem v druhém případě, tedy zda zástavní smlouva uzavřená mezi M. T. a Českomoravskou stavební spořitelnou a. s. byla platná a zda na jejím základě mohlo dojít k zatížení bytu zástavním právem a případně zda tato skutečnost by mohla být příčinou žalobcovy škody.
20. Z výše uvedených důvodů je právní posouzení odvolacího soudu neúplné, a tudíž nesprávné. Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 1, 2 o. s. ř.).
21. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
22. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 12. 2020
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu