ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.2772.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 2772/2019-1702
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně S. v likvidaci , se sídlem XY identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 767/62, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 26 C 10/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2019, č. j. 11 Co 335/2018-1643, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 4. 2018, č. j. 26 C 10/2002-1495, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 69 269 343 Kč s příslušenstvím (výrok I) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 3 962 584 Kč (výrok II).
2. K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalobu na zaplacení částky 63 658 343 Kč s příslušenstvím zamítl a ve zbývající části tohoto výroku a ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení.
3. Takto odvolací soud rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení celkové částky 69 269 343 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která žalobkyni měla vzniknout v důsledku tvrzeného nesprávného úředního postupu Policie ČR, která dne 9. 3. 2000 nezakročila proti družstvu V., které za pomoci soukromé bezpečností agentury násilně vniklo do žalobkyní užívaných nebytových prostor a odvezlo z nich uskladněné zboží ve vlastnictví žalobkyně. Následně policie opožděně vyzvala V. k vydání zboží žalobkyni a tyto věci převzala až ve dnech 14. a 18. 4. 2000 bez řádné inventarizace a při vyšetřování věci si počínala svévolně. Hodnota zboží, které bylo žalobkyni vráceno, byla nižší oproti jeho hodnotě v době odnětí, a to o zažalovanou částku, kterou tvoří jednak náhrada škody ve výši 63 658 343 Kč za ztracené zboží, a dále ve výši 5 611 000 Kč za poškození zboží.
4. Odvolací soud po zopakování dokazování vyšel ze zjištění, že od počátku 90. let družstvo V. vedlo spor se společností S., eventuálně dalšími společnostmi (včetně žalobkyně), v nichž vystupoval p. B., ohledně vlastnictví a užívání výrobní haly, ve které žalobkyně měla uskladněné své zboží. Tyto spory byly známy i Policii ČR, která v areálu spory mezi společnostmi pravidelně řešila. Dne 5. 3. 2000 V. provádělo v areálu stavební práce, přičemž v důsledku poryvu větru narazil panel zavěšený na jeřábu do haly, ve které měla žalobkyně uskladněné zboží, a halu poškodil. Dne 6. 3. 2000 statik B. provedl místní šetření, při němž zjistil, že došlo k poškození nosné konstrukce haly, čímž byla narušena stabilita objektu. Narušení haly klasifikoval rozsahem i intenzitou jako havarijní, zjištěná porucha ohrožovala zdraví a životy osob, a bylo proto nutno provést sanaci objektu okamžitě bez zbytečného odkladu, aby nedošlo ke zřícení objektu; dále statik navrhl, aby v zasažených polích bylo vyklizeno skladované zboží včetně regálů, aby bylo zamezeno přístupu osob a aby nosná konstrukce byla odkryta v celém rozsahu zjištěného zasažení. Dne 7. 3. 2000 se žalobkyně od V. dozvěděla o poškození haly. Zároveň byla vyzvána k odstranění regálů a vyčíslení škody na zboží, které bylo poškozeno, což však žalobkyně neprovedla. Dne 8. 3. 2000 stavební úřad provedl místní šetření a vydal výzvu k odstranění závad na stavbě haly podle návrhu opatření B.. Téhož dne ve večerních hodinách kolem 18.00 hod. se vedení V. bezvýsledně pokusilo kontaktovat p. B. a vzhledem k tomu, že v oblasti stále vál silný nárazovitý vítr, rozhodlo za přítomnosti dvou členů obecního zastupitelstva o vyklizení haly prostřednictvím najaté bezpečnostní agentury a převezení věcí žalobkyně na bezpečné místo do haly v ZS Kelčany. O stavu zboží v hale byl pořízen videozáznam. Ve 20.00 hod. byl na místě B. a zjistil další poškození obvodového a střešního pláště v místě havárie.
5. Odvoz věcí byl započat dne 8. 3. 2000 od 18.00 hod. a trval nepřetržitě do rána následujícího dne bez asistence policie, která byla přivolána na místo až dne 9. 3. 2000 kolem 8.30 hod. ráno na základě podnětu zaměstnanců žalobkyně. Policejní hlídce bylo vysvětleno, že do objektu je zakázán vstup z důvodu stěhování haly, která je v havarijním stavu; aby nedošlo ke zranění osob, nebyli vpuštěni ani zaměstnanci V., ani žalobkyně. Toto opatření předseda V. vydal na základě rozhodnutí statika a stavebního úřadu v Kyjově. Tyto doklady byly policii předloženy k nahlédnutí. Hlídce nebylo umožněno do haly vstoupit. Součinnost policie nebyla ze strany V. žádána a policie zaměstnancům žalobkyně vysvětlila, že V. má oprávnění znemožnit vstup.
6. Následně se na místo dostavila policejní hlídka znovu kolem 10.00 hod. a současně s ní přijel i p. B.. Policejní hlídka mu sdělila, že V. má doklad opravňující vystěhování haly, proto policie nemůže zasáhnout. Pan B. policistům sdělil, že má u sebe soudní rozhodnutí, která jej opravňují užívat halu, avšak dříve než policii doklady předložil, tak jej členové bezpečnostní agentury vytěsnili z areálu. Policie si v mezidobí vyžádala od V. kopie listin, byl jim předán zápis z místního šetření z 6. 3. 2000 a výzva stavebního úřadu z 8. 3. 2000, dále provedla výslech svědků a zajištění dokladů.
7. Policejní hlídka se na místo dostavila ještě potřetí a provedla ohledání, které bylo zakončeno ve 12.00 hod., kdy vyzvala předsedu představenstva V. p. P., aby bylo vyklízení haly ukončeno. V době ohledání místa policií byla hala již z poloviny až dvou třetin vyklizená. Téhož dne ve 12.25 hod. se na služebnu dostavil p. B. a podal trestní oznámení na krádež zboží a omezování osobní svobody, které posléze doplnil ve dnech 14. 3. 2000, 19. 3. 2000, 20. 3. 2000 a 10. 4. 2000. Teprve při podání trestního oznámení v odpoledních hodinách dne 9. 3. 2000 p. B. předložil policii předběžné opatření z 15. 2. 2000, z něhož plynulo užívací právo S. a nájemní právo žalobkyně k výrobní hale a dále předložil nájemní smlouvu a zápis z valné hromady. V. až do 10. 3. 2000 4.30 hod. pokračovalo ve vyklízení haly a uložení zboží do skladů v areálu ZS Kelčany.
8. Policie provedla nejprve úkony prověřování, ve dnech 12. a 19. 3. 2000 provedla další ohledání místa činu, a po trestním oznámení p. B. vyzvala V. k vydání věcí podle §78 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, z důvodu, že žalobkyně k nim uplatňovala vlastnické právo. Tyto věci se nacházely v držení V., které na ně hodlalo uplatnit zadržovací právo v souvislosti s pohledávkou za žalobkyní. Policie ČR dne 18. 4. 2000 bez provedení kontroly a inventarizace převzala veškeré věci do své úschovy. Vzhledem k jejich množství a druhu byly ponechány ve dvou halách ZS Kelčany, kam je přemístilo V. z poškozené haly. Prostory obou hal byly zapečetěny a klíče byly uloženy v zapečetěné schránce ve vrátnici areálu ZS Kelčany. Téhož dne Policie ČR z počítače žalobkyně zajistila seznam zboží, které se nacházely ve skladě žalobkyně. Současně byl p. B. policií seznámen o místě uskladnění zboží. P. B. po zhlédnutí velikostí hal v Kelčanech odmítl zboží převzít a žádal protokolární předání, neboť měl za to, že se veškeré zboží do těchto hal nemohlo vejít.
9. Usnesením ze dne 20. 4. 2000 bylo policií rozhodnuto o vydání věcí žalobkyni. Proti tomuto usnesení podalo stížnost družstvo V., které namítalo spornost vlastnictví věcí i vzhledem k uplatnění zadržovacího práva. Po zrušení tohoto usnesení bylo usnesením ČVS: OVHO-357/2000, ze dne 28. 7. 2000, rozhodnuto o jejich vydání žalobkyni, stížnost V. byla usnesením krajského státního zástupce sp. zn. 1 KZv 65/2000 dne 31. 8. 2000 zamítnuta. V mezidobí bylo dne 2. 5. 2000 oznámeno odpadnutí plomby. Policie se dostavila na místo a kontrolou bylo zjištěno, že nedošlo k násilnému vniknutí do skladu, dveře byly uzamčeny a na obvodu skladu nebylo zjištěno žádné násilné narušení. K vydání zboží žalobkyni došlo v několika fázích a fakticky začalo probíhat od 7. 11. 2000. Předání věci žalobkyni bylo protokolárně ukončeno dne 8. 8. 2001. V protokolu p. B. prohlásil, že převzal všechno zboží a rozdíl hodnoty věcí, které byly při přebírání v halách nalezeny, činí dle vyčíslení p. B. a sjetiny z 18. 4. 2000 částku 63 658 343 Kč. Ze znaleckého posudku č. 805-90-2001 z 3. 4. 2001 Ing. Miloše Štěrby vyplynulo, že v důsledku uskladnění zboží ve skladech v Kelčanech došlo ke škodě na zboží ve výší 5 611 000 Kč.
10. Dne 28. 7. 2000 bylo rozhodnuto usnesením o odložení věci podezření z trestného činu krádeže, kterého se měl dopustit neznámý pachatel z řad vedení V.. Stížnost proti tomuto postupu byla usnesením krajského státního zástupce sp. zn. 1 KZv 65/2000 ze dne 31. 8. 2000 zamítnuta. Státní zástupce dovodil, že odpovědné osoby V. svým jednáním naplnily všechny znaky jednání v krajní nouzi a ohledně detence věcí z titulu zadržovacího práva uzavřel, že se podezření z trestného činu neoprávněného užívání cizí věci nepodařilo prokázat.
11. Dne 31. 8. 2000 bylo rozhodnuto i o odložení věci pro podezření ze spáchání trestného činu B., jakož i vedoucím stavebního úřadu J. Š. (stížnost p. B. byla zamítnuta). Dne 21. 11. 2000 a dále 20. 12. 2001 bylo odloženo trestní oznámení na S. P., F. M. (kteří se měli dopustit trestného činu tím, že dne 9. 3. 2000 při výkonu své pravomoci úmyslně nezabránili trestnému činu krádeže a omezování osobní svobody), a dále F. P. (který měl dne 9. 3. 2000 jako vedoucí OO PČR odmítnout provést opatření k prověření trestního oznámení p. B.). Usnesením Okresního státního zastupitelství v Hodoníně ze dne 23. 3. 2001, č. j. Zn 114/2000-23, byla pro nedůvodnost stížnost zamítnuta s tím, že policejní orgány postupovaly řádně.
12. Na V. byl dne 30. 3. 2001 prohlášen konkurs, který byl zrušen pravomocně 21. 9. 2011, a žalobkyně nepřihlásila žádnou pohledávku do konkursního řízení.
13. Po právní stránce odvolací soud oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že jednání Policie ČR, která nezakročila proti V. při vyvážení věcí žalobkyně z výrobní haly, nelze hodnotit jako nesprávný úřední postup. V tomto ohledu dle odvolacího soudu žalobkyně měla tvrdit a prokázat, že policie v rozhodné době měla konkrétní informace vzbuzující podezření, že byl spáchán trestný čin, a proto bylo její povinností zakročit. Odvolací soud zdůraznil, že jednání policie je možné hodnotit pouze na základě informací, které měla dostupné v době, kdy mělo dojít k jejímu zásahu. Policie na místě přitom disponovala doporučením statika B. a výzvou stavebního úřadu, jakož i sdělením o opatřeních učiněných vedením V., že z důvodu havarijního stavu je hala vystěhovávána za součinnosti bezpečnostní agentury a v zájmu zabránění škod na majetku a ochrany životů je zakázán vstup nejen zaměstnancům žalobkyně, ale i zaměstnancům V.. Tyto informace v rozhodné době nemohly vyvolat podezření ze spáchání trestného činu, až posléze p. B. dodal listiny prokazující užívací právo k hale. Jako stěžejní označil odvolací soud rovněž skutečnost, že policie si byla vědoma dlouholetých rozporů mezi p. B. a V.. Žalobkyní navrhovaný postup, že policie měla „zajistit status quo, prostory zalepit páskou a zakázat vstup všem“, se dle odvolacího soud jevil za situace havarijního stavu, kdy dochází k předcházení škod, neúčelným. Jestliže by policie postupovala způsobem, který navrhovala žalobkyně, a hala by se vlivem povětrnostních i statických podmínek budovy zbortila, došlo by nejen ke ztrátě na zboží, ale i zničení či poškození haly. Odvolací soud dále odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5661/2015, podle kterého provádění služební zákroků je ovládáno vůči sobě protichůdnými zásadami iniciativy a přiměřenosti a zdrženlivosti. Uvedené zásady policie dle odvolacího soudu v tomto případě naplnila a postupovala správně, pokud na základě jí dostupných informací požadovala vysvětlení od přítomných osob, zajišťovala listinné důkazy, provedla ohledání místa činu a na základě takto získaných informací neprovedla žalobkyní požadovaný zákrok v podobě uzavření celého areálu páskou.
14. Za nedůvodnou považoval odvolací soud argumentaci žalobkyně, že výzva stavebního úřadu ze dne 8. 3. 2000 nesplňovala náležitosti správního rozhodnutí a není výzvou k vyklizení objektu, ale k zajištění odstranění závad. Odvolací soud považoval za logické, že před odstraněním závad objektu musí dojít i k vyklizení zboží. Současně odkázal na §2 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, dále jen „PolČR“, ze kterého nevyplývá, že by bylo úkolem policie, aby na místě zásahu posuzovala právní otázky týkající se stavebního řízení, oprávněnosti užívání, vlastnického práva k hale či zboží, uplatnění zadržovacího práva či dlužného nájemného. Nadto odvolací soud poukázal na to, že předběžné opatření, které žalobkyně předložila, bylo vydáno ve prospěch společnosti Sprint a.s. (nikoli žalobkyně) a nikterak neřeší otázku vlastnictví haly.
15. Dle odvolacího soudu se policie ani nedopustila nesprávného úředního postupu spočívajícího ve svévolném vedení vyšetřování, neboť trestní oznámení p. B. byla policií pravomocně odložena z důvodu absence podezření ze spáchání trestného činu. Odvolací soud zároveň poukázal na to, že otázku, zda byl spáchán trestný čin či nikoliv, a kdo jej spáchal, rozhoduje soud jen v trestním řízení, a tuto otázku není soud v občanskoprávním řízení oprávněn řešit ani jako otázku předběžnou. Současně odvolací soud považoval za nesprávný závěr soudu prvního stupně, že policie měla vyšetřit rozsah uskladněného zboží ve vlastnictví žalobkyně prověřením u celního úřadu, daňových přiznání, nákupů od vnitrostátních dodavatelů, neboť tyto úkony šly nad rámec účelu trestního řízení, jež není vedeno k zajištění důkazů pro civilní řízení.
16. Co se týče pochybení policie při realizaci institutu vydání/odebrání věci, odvolací soud dospěl k závěru, že jediné pochybení policie spočívalo, jak ostatně konstatoval dozorující státní zástupce ve stanovisku z 30. 10. 2000, č. j. KZV 65/2000-88, v převzetí veškerých vyvezených věcí dne 18. 4. 2000, aniž je policie v protokolu jednoznačně individualizovala. Toto pochybení však dle názoru odvolacího soudu nebylo v příčinné souvislosti se vzniklou škodu, když policie mohla odpovídat pouze za škodu, která vznikla po dobu, kdy měla zboží ve své úschově, přičemž uvedené pochybení škodu samo o sobě žalobkyni způsobit nemohlo, svědčilo pouze o tom, že nebylo jisté, co policie převzala do své úschovy. Z provedeného dokazování nicméně vyplynulo, že bylo vyloučeno, aby se v této době zboží z hal Kelčanech ztratilo. Zmocnilo-li se zboží V. či třetí osoby před 18. 4. 2000, pak za tuto škodu policie nemohla odpovídat. V tomto ohledu odvolací soud rovněž poukázal na skutečnosti, že V. hodlalo uplatnit zadržovací právo a že sám jednatel žalobkyně výpovědí potvrdil, že už na prvý pohled mu bylo zřejmé, že do hal v ZS Kelčany by se veškeré zboží, které mělo být převezené z poškozené haly, nevešlo.
17. Ohledně nároku náhrady za poškozené zboží odvolací soud považoval rozsudek soudu prvního stupně za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, v důsledku čehož v této části rozsudek zrušil a uložil soudu prvního stupně, aby v dalším řízení zkoumal, kdy došlo ke škodě na zboží žalobkyně a v této souvislosti žalobkyni poučil o její povinnosti tvrdit a prokazovat rozhodné skutečnosti s tímto spojené.
18. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu dovoláním, v něm namítá, že odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu dospěl k nesprávnému závěru, že se policie nedopustila nesprávného úředního postupu, když nezasáhla vůči V. při vývozu zboží žalobkyně z poškozené haly, nezjistila, kam V. zboží vyváží a zboží bezprostředně nezajistila a nepředala žalobkyni. Dle žalobkyně odvolací soud nesprávně existenci nesprávného úředního postupu policie podmiňoval vědomostí policie o tom, zda byl V. spáchán trestný čin. Podle žalobkyně takový přístup odhlíží od toho, že úkolem policie dle §2 PolČR byla i ochrana majetku bez ohledu na existenci trestního stíhání, přičemž v dané době bylo dle žalobkyně evidentní, že zboží na skladě je ve vlastnictví žalobkyně a V. jednalo zjevně protiprávně, pokud i přes nesouhlas p. B. zboží vyváželo na neznámé místo. Zároveň byl zřejmý i nekalý postup V., které zamezilo žalobkyni ve vstupu do celého objektu, a tedy i jakoukoliv součinnost a kontrolu nad zbožím, a zmocnilo se též majetku, který se nacházel mimo halu a zahrnoval výpočetní techniku včetně účetnictví. Havarijní stav haly přitom dle žalobkyně mohl odůvodnit vyvážení zboží z prostoru ohrožené haly pod kontrolou vlastníka zboží. Podle žalobkyně zajištění statusu quo na základě postupu dle §20 PolČR by v nastalé situaci bylo adekvátním řešením z hlediska všech dotčených zájmů, přičemž policie byla rovněž schopna rozpoznat, že stanovisko stavebního úřadu bylo pouze doporučením odstranit závadu na základě stanoviska statika. Policie rovněž musela být způsobilá rozeznat svévolné jednání V., o čemž podle žalobkyně svědčí i skutečnost, že V. vyzvala, aby zastavila vyvážení zboží, ale tento příkaz nakonec nevynutila. Podle žalobkyně odvolací soud nepřihlédl k relevanci informací, které žalobkyně předložila policii ani ke skutečnosti, že mezi žalobkyní a V. byl dlouholetý nepřátelský vztah.
19. Odvolacímu soudu žalobkyně následně vytýká, že v souvislosti s otázkou, zda V. mělo na základě výzvy stavebního úřadu ze dne 8. 3. 2000 oprávnění k vyklízení haly bez součinnosti žalobkyně a zda v tomto kontextu měla policie zasahovat, nezkoumal jako předběžnou otázku, zda výzva stavebního úřadu ze dne 8. 3. 2000 měla náležitosti správního rozhodnutí.
20. Za nesprávný názor považuje žalobkyně rovněž závěr odvolacího soudu, že jednání policie bylo třeba poměřovat prostřednictvím jí tehdy dostupných informací. Nesprávnost uvedeného závěru dle žalobkyně plyne z nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 529/09, podle kterého má stát odpovídat za škodu způsobenou jednotlivci činnostmi subjektů, na které přenesl své pravomoci, i když se tyto činnosti ukáží posléze jako nezákonné či vadné.
21. Žalobkyně dále namítá, že odvolací soud se odchýlil ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když dospěl k závěru, že se policie nedopustila nesprávného úředního postupu při prověřování trestních oznámení p. B.. Žalobkyně v tomto ohledu především namítá, že policie trestní oznámení předčasně odložila, aniž vyčkala výsledku protokolárního vrácení zboží žalobkyni. Současně poukazuje na to, že podmínky odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup jsou odlišené od podmínek trestní odpovědnosti, a tedy že ani skutečnost pravomocného odložení trestního oznámení neznamená, že si sám soud nemůže posoudit předběžnou otázku, zda policie postupovala správně či nikoliv, a naplnila tak skutkovou podstatu nesprávného úředního postupu. Jako zavádějící pak žalobkyně považuje závěr odvolacího soudu, že nebyla zbavena možnosti uplatnit své nároky v civilním řízení, když by vzhledem k jednání policie nemohla být v tomto řízení úspěšná.
22. Žalobkyně dále považuje za nesrozumitelný a nesprávný názor odvolacího soudu, že převzetí veškerého zboží policií nemohlo žalobkyni způsobit škodu a pouze svědčí o tom, že nebylo jasné, co policie převzala. Podle žalobkyně uvedený závěr nepřikládá žádnou právní relevanci protokolu o převzetí zboží, ze kterého podle žalobkyně jasně plynulo, že policie převzala veškeré zboží, které se nacházelo z vystěhované hale. V této souvislosti žalobkyně uvedla, že nedostatečným sepsáním zboží v protokolu se nachází v důkazní nouzi, což konstatoval dozorující státní zástupce ve stanovisku z 30. 10. 2000, č. j. KZV 65/2000-88, a s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 529/09, poukázala na to, že s ohledem na presumpci správnosti a zákonnosti postupu policie stát za vzniklou škodu odpovídá bez ohledu na to, jak škoda skutečně vznikla. Podle žalobkyně tímto rovněž odvolací soud v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 1430/13, žalobkyni uvalil nesplnitelné důkazní břemeno. Za nepřezkoumatelný a nepřípadný pak žalobkyně rovněž považuje závěr odvolacího soudu, že V. hodlalo na zboží uplatnit zadržovací právo.
23. Žalobkyně v dovolání rovněž namítá, že odvolací soud své rozhodnutí založil na nesprávném posouzení otázek procesního práva, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V tomto ohledu odvolacímu soudu předně vytýká, že po doplnění dokazování žalobkyni nepoučil, která skutková zjištění má za prokázaná, a zda své rozhodnutí hodlá založit na jiném právním názoru, ačkoliv žalobkyně v řízení o to žádala a tuto žádost opírala o judikaturu Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 5. 2. 2013, sp. zn. II. ÚS 4809/12). Odvolacímu soudu žalobkyně rovněž vytýká, že nenahlížel na postup policie jako na jeden celek, když jednotlivé fáze jednání chápal jako jednotlivé samostatné skutky. Dále žalobkyně namítá, že odvolací soud hodnocení důkazů zatížil libovůlí, čímž postupoval v rozporu s §132 o. s. ř., a porušil tak právo žalobkyně na spravedlivý proces, jak vyplývá např. z nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16. V tomto ohledu žalobkyně konkrétně namítá, že se odvolací soud nevypořádal se znaleckým posudkem č. 44-0111-2017 obsahujícím tzv. rekonstrukci rozsahu zboží na skladě žalobkyně, dále s poznatky policie o dlouhodobě nepřátelských vztazích žalobkyně s V., ani s předběžným opatřením ze dne 15. 2. 2000 a smlouvou o pronájmu ze dne 17. 12. 1997, jimiž žalobkyně prokazovala užívací právo k poškozené hale. Dále namítá, že odvolací soud jednotlivé důkazy nehodnotil ve vzájemném kontextu, když dospěl k závěru, že předběžné opatření ze dne 15. 2. 2000 nesvědčilo žalobkyni. Konečně žalobkyně namítá, že odvolací soud dospěl k závěru, že vlastnické právo žalobkyně k hale nebylo evidentní, ačkoliv žalovaná tuto skutečnost nepopřela, čímž postupoval v rozporu s §6 a §120 o. s. ř.
24. Žalovaná k podanému dovolání uvedla, že se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, které považuje věcně správné a přesvědčivě odůvodněné a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
25. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
26. Ve vztahu k námitce, že odvolací soud měl jako předběžnou otázku zkoumat to, zda výzva stavebního úřadu měla náležitosti správního rozhodnutí, posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně v něm neuvádí, v čem spatřuje splnění podmínek přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud vzhledem k tomu dovolání v této části podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly dovolateli v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
27. Dovolání žalobkyně v rozsahu, v němž napadá rozsudek odvolacího soudu v části, kterou odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení, je podle §238 odst. 1 písm. k) o. s. ř. nepřípustné.
28. Námitka žalobkyně, že policie byla povinna zasáhnout vůči jednání V. a ochránit majetek žalobkyně podle §2 PolČR bez ohledu na to, zda měla vědomost o spáchání trestného činu, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá, neboť řešení odvolacího soudu se v tomto směru neodchyluje od řešení přijatého v rozhodovací praxi dovolacího soudu, ze které plyne, že povinnost policie poskytnout ochranu majetku osob podle §2 odst. 1 písm. a) PolČR je podmíněna jednak zjištěním, že jsou zde takové skutečnosti, které odůvodňují podezření ze spáchání trestného činu, a jednak existencí příslušného zákonného oprávnění policie k zásahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1314/2013). Vzhledem k tomu, že se žalobkyni nepodařilo zpochybnit závěr odvolacího soudu, že policie neměla konkrétní informace o tom, že při vyvážení zboží ze skladu žalobkyně byl spáchán trestný čin, nemohou založit přípustnost ani navazující námitky žalobkyně ohledně toho, zda policie mohla rozeznat, že V. ke svému jednání neměla oprávnění, a zda tak měla využít postupu dle §20 PolČR a zajistit ochranu majetku žalobkyně, neboť ani odlišné vyřešení těchto otázek by se nemohlo v poměrech žalobkyně nijak projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
29. Otázka, zda postup policie může být poměřován na základě posléze zjištěných informací, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud se neodchýlil od řešení přijatého v rozhodovací praxi dovolacího soudu, pokud dospěl k závěru, že postup policie je možné poměřovat pouze na základě informací, které policie měla nebo mohla mít v rozhodné době k dispozici (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 493/2013). Odkaz žalobkyně na nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 529/09, je přitom nepřípadný, když v něm Ústavní soud posuzoval správnost úředního postupu notáře, který v souvislosti se sepsáním notářského zápisu náležitě nezkoumal pravost předložené plné moci, jež se později ukázala jako falzifikát, ačkoliv tato povinnost mu dle závěru Ústavního soudu plynula z §63 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Ústavní soud tedy neposuzoval otázku, na základě jakých informací bylo třeba postup notáře posuzovat, ale zda byl notář v rozhodné době povinen si předmětné informace opatřit.
30. Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá ani otázka, zda lze jako nesprávný úřední postup kvalifikovat činnost policie před pravomocným odložením trestních oznámení p. B., neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud dospěl k závěru, že není oprávněn zkoumat správnost postupu policie, pakliže trestní oznámení byla pravomocně odložena (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 25 Cdo 633/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 3029/2005).
31. Konečně ani námitky žalobkyně, podle kterých by měl stát odpovídat za škodu na zboží bez ohledu na to, jak vznikla, jestliže policie převzala zboží bez náležitého zaprotokolování, nezakládá přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., neboť odvolací soud nepostupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací prací dovolacího soudu, pokud se zabýval tím, zda škoda vznikla v příčinné souvislosti s uvedeným pochybením policie. Naplnění příčinné souvislosti mezi odpovědnostním titulem a škodou je totiž základním předpokladem odpovědnosti i v případě objektivní odpovědnosti státu za škodu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 25 Cdo 773/2004).
32. Vady řízení namítané žalobkyní (nepoučení žalobkyně o odlišeném právním názoru odvolacího soudu, pochybení odvolacího soudu při hodnocení provedených důkazů, nepřezkoumatelnost dílčích závěrů odvolacího soudu) nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné.
33. Z výše uvedených důvodů proto Nejvyšší soudu dovolání žalobkyně podle §243c odst. 2 o. s. ř. odmítl.
34. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 4. 2020
JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu