ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.2998.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 2998/2019-208
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobců a) RELI-CZ, s. r. o., v likvidaci, identifikační číslo osoby 25413261, se sídlem v Liberci, Chrastavská 270/24, b) O. N., narozeného XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Petrem Šmídkem, advokátem, se sídlem v Liberci, Pavlovická 366/7, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 339 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 145/2015, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2018, č. j. 54 Co 411/2017-189, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci (dále též „dovolatelé“) se domáhali zaplacení částky 339 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která jim měla být způsobena nesprávným úředním postupem soudního exekutora Mgr. Jana Jindry, který v rámci exekuce nařízené usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 21. 7. 2006, č. j. 60 Nc 6525/2006-5, a vedené pod sp. zn. 118 EX 145/2006 vymohl právě o požadovanou částku více oproti povinnosti žalobců plynoucí z exekučního titulu.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 5. 2017, č. j. 28 C 145/2015-171, zamítl žalobu s návrhem, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobcům částku ve výši 339 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a uložil žalobcům povinnost zaplatit žalované společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 1 500 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobců napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci, zastoupení advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), v celém rozsahu včasným dovoláním (§240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Dovolání není dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení.
Nesouhlas dovolatelů se závěrem odvolacího soudu o předčasnosti žaloby z důvodu neuplatnění nároku žalobou na vydání bezdůvodného obohacení vůči oprávněné v exekuci, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit nemůže, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a dovolací soud rovněž neshledal důvod se od této ustálené rozhodovací praxe odchýlit.
K otázce subsidiarity odpovědnosti státu za škodu Nejvyšší soud odkazuje na svoji předchozí judikaturu v případech, kdy se lze domoci uspokojení pohledávky vůči dlužníkovi, jímž je osoba odlišná od státu, a to konkrétně na rozsudek ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, v němž uvedl, že poškozený je povinen vznik škody na své straně prokázat a v řízení o nároku na náhradu škody tak na žalobci leží důkazní břemeno o tom, že škoda vznikla. Aby byl splněn tento zákonný předpoklad, musí škoda existovat nejpozději v době, kdy soud o uplatněném nároku rozhoduje. I pro rozhodování soudu o nároku na náhradu škody platí totiž ustanovení §154 o. s. ř., které stanoví, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení. To znamená, že rozhodující je skutkový stav věci, jaký je v době, kdy soud vyhlašuje své rozhodnutí, a nikoliv stav, který s větší či menší pravděpodobností v nejbližší době nastane. Neexistuje-li škoda v době rozhodování soudu o uplatněném nároku na její náhradu, byl nárok uplatněn předčasně, což má za následek zamítnutí žaloby, tzv. „pro tentokrát“, aniž by bylo třeba zabývat se splněním dalších předpokladů odpovědnosti za škodu. Tento přístup je ostatně v souladu s obecným pravidlem, že nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004).
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 5. 2020
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu