ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.3302.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 3302/2019-446
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce D. M., narozeného dne .XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Jiřím Komárkem, advokátem se sídlem v Praze 9, Podlužanská 2203, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 123/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2019, č. j. 55 Co 292/2018-422, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 6. 3. 2018, č. j. 27 C 123/2015-378, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 70 654,98 Kč s příslušenstvím.
Uvedené částky se žalobce domáhal jako náhrady škody, jež mu měla být způsobena v souvislosti s vydáním usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 2. 2014, sp. zn. 37 Nt 5702/2014, jímž bylo žalobci uloženo podle §77a odst. 1 a 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí a zároveň jím soud vyzval Policii ČR k vydání cestovních dokladů žalobce pro podezření ze spáchání trestného činu. Uvedené usnesení bylo ke stížnosti žalobce pro nezákonnost zrušeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 44 To 134/2014.
Žalobce měl v termínu 20. 2. 2014 – 1. 3. 2014 absolvovat rodinnou dovolenou ve Francii, přičemž rezervační poplatek za ubytování v hotelu složil dne 2. 10. 2013 ve výši žalované částky. Protože bylo žalobci v důsledku výše uvedeného zákazu znemožněno v předmětném termínu vycestovat do zahraničí, žalobce byl nucen rezervaci hotelu zrušit. Protože tak provedl méně než 30 dní před termínem rezervovaného pobytu (konkrétně dne 18. 2. 2014), rezervační poplatek propadl. Žalobcem tvrzená škoda tak v souvislosti s nezákonným rozhodnutím představovala uhrazený rezervační poplatek hotelu, který se dle žalobních tvrzení z příčin na straně žalované stal nevratným.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně konstatuje, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Rozsudek odvolacího soudu stojí na závěru, že ke zrušení rekreačního pobytu došlo na základě volného a svobodného rozhodnutí rodiny, což je skutečnost přerušující příčinnou souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vzniknuvší škodou. Pokud by tedy rodina žalobce dovolenou absolvovala bez osoby žalobce, storno rezervačního poplatku, a tedy vznik žalované škody, ani nemuselo nastat. Závěry odvolacího soudu v projednávané věci o nedostatku příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem (tvrzené) škody spočívající v propadnutí rezervačního poplatku za ubytování, jejž žalobce uhradil, nejsou výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů; nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový. Brojí-li žalobce proti těmto (skutkovým) závěrům odvolacího soudu, uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
Skutečnost, že storno rezervačního poplatku zaplaceného za více osob, bylo možno provést jen jako celek (tedy nikoli pouze ve vztahu k určitým účastníkům pobytu) ze skutkových zjištění soudů neplyne. Dovolatel konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud, a jeho námitka týkající se možnosti uplatnit proti státu nárok na náhradu škody v rozsahu rezervačního poplatku zaplaceného pouze za něj samotného, proto přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení.
V projednávané věci žalobce dovoláním napadl rovněž výrok II usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Takové dovolání je však podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. rovněž nepřípustné, proto je i v tomto rozsahu Nejvyšší soud odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 2. 2020
JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu