ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.3350.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 3350/2019-193
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Michaela Nipperta a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce Z. H. , narozeného XY, bytem v Rumunsku, XY, zastoupeného JUDr. Štěpánkou Mikovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/13, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o 1 240 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 53/2017, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2019, č. j. 19 Co 138/2019-178, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2019, č. j. 19 Co 138/2019-178, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 3. 2019, č. j. 15 C 53/2017-168, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
Žalobce se žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 domáhal vůči žalované zaplacení finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem a nezákonným rozhodnutím.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 26. 3. 2019, č. j. 15 C 53/2017-168, podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ZoSP“), zastavil odvolací řízení v celém rozsahu (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce nezaplatil soudní poplatek za odvolání (podané proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 16. 2. 2018 č. j. 15 C 53/2017-103) ve výši 12 400 Kč ve lhůtě 15 dnů od doručení výzvy k jeho úhradě, jež mu byla doručena dne 9. 5. 2018.
Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se zastavuje odvolací řízení zahájené k odvolání žalobce.
Odvolací soud shledal správným postup soudu prvního stupně, kterým ve věci poplatkové povinnosti za odvolání proti rozsudku postupoval podle ZoSP ve znění účinném od 30. 9. 2017, tj. ve znění zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony včetně zákona o soudních poplatcích v části třetí, a vycházel z toho, že dle §4 odst. 1 ZoSP jsou řízení před soudem prvního stupně, řízení odvolací nebo dovolací pro účely zákona o soudních poplatcích samostatnými řízeními. Odvolací soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4079/2018, v němž se výslovně stanoví, že „z jazykového výkladu §4 odst. 1 ZoSP ve vazbě na §7 je nutno pro účely ZoSP dovodit samostatnou/oddělenou povahu řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím, neboť každé z těchto řízení je z pohledu ZoSP zahajováno samostatně učiněním specifického úkonu (typicky) žalobcem [podání návrhu dle písm. a) či podáním odvolání dle písm. b) §4 odst. 1 ZoSP ], tento úkon je plně v dispozici této osoby a právě na doručení tohoto úkonu soudu je vázán vznik poplatkové povinnosti a splatnost poplatku jako takového.“ Uvedený přístup byl aprobován i kolegiem Nejvyššího soudu dne 15. 11. 2017. Odvolací řízení bylo zahájeno podáním došlým soudu dne 16. 3. 2018. Článek VI. přechodného ustanovení zákona č. 296/2017 Sb. se tak v daném případě neuplatní. Naopak je třeba vycházet z §15 věty druhá ZoSP , neboť odvolání bylo doručeno soudu prvního stupně po účinnosti novely, tedy se při odvolání postupuje podle Sazebníku, který je přílohou ZoSP .
Podle odvolacího soudu tak soud prvního stupně správně vyzval žalobce usnesením ze dne 23. 4. 2018, č. j. 15 C 53/2017-131, k zaplacení soudního poplatku dle §4 odst. 1 písm. b) ve spojení s §7 odst. 1 ZoSP ve výši 12 400 Kč stanovené dle položky 22 bod 2 ve spojení s položkou 3 písm. b) Sazebníku ve lhůtě 15 dní ode dne doručení. Zároveň byl žalobce poučen o následcích nezaplacení dle §9 odst. 1, 3 ZoSP . Soud prvního stupně ani nepochybil, pokud doručil výzvu k zaplacení soudního poplatku pouze zástupci žalobce dne 9. 5. 2018, když zaplacení soudního poplatku není úkonem, který by musel vykonat účastník osobně (viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 2/07). Lhůta na zaplacení soudního poplatku uplynula dnem 24. 5. 2018. Po marném uplynutí této lhůty bylo řízení zastaveno dle §9 odst. 1 věta druhá ZoSP , když důvody pro postup dle §9 odst. 4 ZoSP nenastaly.
II. Dovolání a vyjádření k němu
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že dovolací soud by měl jinak posoudit otázku, zda se vybere poplatek podle položky 22 bod 1 písm. a) Sazebníku ZoSP ve znění od 30. 9. 2017 za odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, je-li předmětem odvolacího řízení náhrada škody způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutí nebo nesprávným úředním postupem. Dovolatel uvedl, že novelou zákona o soudních poplatcích č. 296/2017 Sb. došlo ke změně ustanovení §11 odst. 1 písm. n) ZoSP, které zavádělo věcné osvobození od soudních poplatků v případě řízení o náhradu škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Naopak byla do Sazebníku soudních poplatků nově vložena položka 8a, která v případě zahájení těchto řízení stanovila paušální soudní poplatek ve výši 2.000,- Kč. O odvolacím řízení nebylo novelou stanoveno nic.
Dovolatel poukázal na nálezy Ústavního soudu, a to nález sp. zn. I. ÚS 1415/18 ze dne 23. 4. 2019 a sp. zn. IV. ÚS 3283/18 ze dne 21. 5. 2019, v kterých Ústavní soud zdůraznil , „že novela provedená zákonem č. 296/2017 Sb. se právní úpravy odvolání nikterak nedotkla, a rovněž důvodová zpráva dopady do sféry odvolacího řízení nikde v textu neuvádí. V kontextu ústavně zaručeného práva na přístup k soudu je proto třeba učinit závěr, že nevyplývá-li z textu zákona zpoplatnění odvolání v řízeních o žalobách proti státu na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci, jde o návrh nezpoplatněný, a to proto, že tuto povinnost zákonodárce zcela jasně, určitě a srozumitelně nevyjádřil. V takovém případě nutno postupovat podle maximy in dubio pro tributario, tedy že byť v případě odvolání sice zákonodárce rovněž zamýšlel zpoplatnit jeho podání, nestanovil však pro to způsob, ani výši, což je v rozporu s kautelou vyjádřenou v čl. 11 odst. 5 Listiny [základních práv a svobod]. Dovozování takové povinnosti bez zákonného podkladu (lex scripta et stricta) je v rozporu s principem legality výkonu státní moci podle čl. 2 odst. 2 Listiny (zákaz svévole) a porušením práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 4 Listiny.“
Závěry odvolacího soudu jsou tedy v rozporu s nálezy Ústavního soudu a z tohoto důvodu tak nemůžou obstát. Usnesení o uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek za podané odvolání a následně i usnesení o zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku bylo v rozporu se zákonem a proto dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil jak napadené rozhodnutí, tak i rozhodnutí soudu prvního stupně.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Jelikož dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované zákonem, Nejvyšší soud se dále zabýval jeho přípustností.
IV. Přípustnost dovolání
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné pro řešení otázky, zda vznikla poplatková povinnost za odvolání, které bylo podáno po 29. 9. 2017 proti rozsudku soudu prvního stupně v řízení o přiznání náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem a nezákonným rozhodnutím, neboť tato otázka procesního práva byla již dovolacím soudem vyřešena (v souladu s právním názorem Ústavního soudu) a od této (již) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení přijaté odvolacím soudem odchyluje.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
Dovolání je důvodné.
Podle §9 odst. 1 ZoSP nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží.
Podle §11 odst. 1 písm. n) ZoSP, ve znění účinném do 29. 9. 2017, platilo, že od poplatku se osvobozují řízení ve věcech náhrady škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem.
Před vydáním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu byl v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, reprezentované například usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4079/2018, přijat závěr, podle kterého se za odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé doručené soudu po 29. 9. 2017, je-li předmětem odvolacího řízení náhrada škody způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, vybere poplatek podle položky 22 bod 1 písm. a) Sazebníku ZoSP ve znění účinném od 30. 9. 2017.
V relativně krátké době (necelý jeden měsíc) před vydání přezkoumávaného usnesení odvolacího soudu Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. I. ÚS 1415/18 (jež je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz ), dospěl s podrobnější argumentací k závěru, že „novela zákona o soudních poplatcích provedená zákonem č. 296/2017 Sb., se právní úpravy odvolání nijak nedotkla, a rovněž důvodová zpráva dopady do sféry odvolacího řízení nikde v textu neobsahuje. V zájmu ústavního práva na přístup k soudu je proto třeba podle Ústavního soudu učinit závěr, že nevyplývá-li ze zákonné změny ani zjevného úmyslu zákonodárce vůle zpoplatnit odvolání v řízeních o žalobách proti státu na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci, je třeba setrvat na tradičním závěru, že jde o návrh nezpoplatněný“ (uvedený závěr je argumentován zejména v bodech 21 až 23 označeného nálezu). K témuž závěru se Ústavní soud znovu přihlásil i v nálezech ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3283/18, a ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. III. ÚS 177/19.
Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. V daném případě se uplatní tzv. precedenční závaznost, kdy je třeba právní názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu aplikovat ve skutkově obdobných věcech, přičemž se daný závěr dotýká výhradně právního názoru, který je nosným důvodem rozhodnutí, tj. na němž je založen výrok nálezu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 47/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005).
Podle výše citovaného právního názoru Ústavního soudu pak Nejvyšší soud změnil dosavadní rozhodovací praxi a přijal závěr, že osvobození od soudních poplatků podle §11 odst. 1 písm. n) ZoSP ve znění do 29. 9. 2017 dopadá i na odvolání podaná po uvedeném datu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1508/2019, ze dne 20. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4356/2018, ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2129/2019, a ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1761/2019).
Lze proto uzavřít, že byl-li žalobce v souvislosti s odvoláním podaným proti rozsudku soudu prvního stupně s ohledem na povahu uplatněného nároku ze zákona osvobozen od soudního poplatku, pak nezaplacení soudního poplatku za odvolání na základě (nesprávné) výzvy soudu prvního stupně nemohlo být důvodem pro zastavení odvolacího řízení. Právní posouzení ze strany odvolacího soudu proto správné není.
Za situace, kdy dovolání bylo shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. zabýval též tím, zda existují zmatečnostní vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady však dovolatel netvrdil a dovolací soud je z obsahu spisu rovněž nezjistil.
VI. Závěr
Z výše vyložených důvodů dovolací soud usnesení odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí také na usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle §243e odst. 2 věta druhá o. s. ř. také toto usnesení a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 5. 2020
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu