ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.1508.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 1508/2019-283
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně M. S. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 138/10, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 1, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 199/2017, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2018, č. j. 15 Co 496/2018-264, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2018, č. j. 15 Co 496/2018-264, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 10. 2018, č. j. 19 C 199/2017-256, vyjma jeho výroků o vrácení soudního poplatku (výrok III) a o povinnosti sdělit číslo účtu pro vrácení soudního poplatku (výrok IV), se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 15. 10. 2018, č. j. 19 C 199/2017-256, rozhodl, že odvolací řízení se zastavuje (výrok I), návrh žalobkyně ze dne 29. 8. 2018 na prominutí zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku za odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 5. 2018, č. j. 19 C 199/2017 - 234, se zamítá (výrok II) a žalobkyni se vrací soudní poplatek za odvolání ve výši 2 000 Kč (výrok III). Dále jím žalobkyni vyzval, aby ve lhůtě 15 dní od doručení výzvy sdělila číslo účtu pro vrácení soudního poplatku (výrok IV) a konečně vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok V, v usnesení ovšem nesprávně označený jako výrok II).
2. Soud prvního stupně vycházel z toho, že žalobkyně zaplatila soudní poplatek z odvolání ve výši 2 000 Kč až poté, co již uplynula lhůta k jeho zaplacení, stanovená ji usnesením téhož soudu ze dne 1. 8. 2018, č. j. 19 C 199/2017-248, v délce 15 dnů od doručení výzvy k jeho úhradě. Zdůraznil, že k zaplacení soudního poplatku po soudem určené lhůtě se podle zákona nepřihlíží, odkázal přitom na znění §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění zákona č. 296/2017 Sb. (dále jen „ZoSP“ nebo „zákon č. 549/1991 Sb.“). Proto nevyhověl ani žádosti žalobkyně o prominutí zmeškání lhůty k úhradě soudního poplatku, kterou opírala o §58 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Navazujícími výroky pak rozhodl též o vrácení soudního poplatku a o náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem.
3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozhodnutí odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozhodnutí odvolacího soudu).
4. Odvolací soud přisvědčil závěrům soudu prvního stupně. Zdůraznil, že nebylo povinností soudu prvního stupně zasílat výzvu k úhradě soudního poplatku též žalobkyni, nýbrž, ve smyslu §50b odst. 1 o. s. ř., postačilo její doručení toliko k rukám jí zvoleného zástupce. Řízení před soudem prvního stupně a řízení odvolací zákon č. 549/1991 Sb. vnímá, z hlediska vzniku poplatkové povinnosti, jako samostatná řízení. Odvolací soud proto uzavřel, že bylo-li odvolací řízení zahájeno podáním odvolání žalobkyně až za účinnosti zákona č. 296/2017 Sb., bylo povinností žalobkyně zaplatit spolu s podáním odvolání, nebo nejpozději ve lhůtě stanovené soudem prvního stupně, soudní poplatek z odvolání. Odvolací soud dále odůvodnil i výrok o nákladech odvolacího řízení, a to odkazem na §224 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř.
5. Takto soudy rozhodly v řízení, v němž se žalobkyně domáhala poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jí nepřiměřeně dlouhým řízením vedeným před Obvodním soudem pro Prahu 1, pod sp. zn. 25 C 251/2009.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním. Namítala, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku nutnosti osobního doručení výzvy k úhradě soudního poplatku ve smyslu ust. §50b odst. 1 o. s. ř. po novele zákona o soudních poplatcích č. 296/2017 Sb., neboť odvolacím soudem předestřená rozhodnutí dovolacího soudu vycházela ze starší úpravy ZoSP, která s opožděnou úhradou poplatku nespojovala prekluzi práva ústící neodvratně v zastavení řízení. Dřívější rozhodnutí dovolacího soudu, na něž odvolací soud odkázal, byla vydána v době, kdy tehdejší znění §9 ZoSP umožňovalo dodatečně uhradit soudní poplatek až do doby právní moci usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení. Přípustnost dovolání žalobkyně odvozovala od toho, že jde ve světle nové právní úpravy o otázku judikatorně neřešenou, popř. je třeba, aby dovolací soud věc posoudil jinak. Dále namítala, že dovolací soud dosud ve své rozhodovací praxi neřešil dopad přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb. na poplatkovou povinnost za odvolání podaných po účinnosti tohoto zákona v řízeních zahájených podáním žaloby ještě před jeho účinností. Nejvyšší soud se podle žalobkyně danou otázkou nezabýval zejména v řízeních, která byla před účinností zákona č. 296/2017 Sb. od soudních poplatků věcně osvobozena a dovozovala, že ji podáním odvolání v dané věci poplatková povinnost nevznikla. Řízení (před soudem prvního stupně) bylo v dané věci zahájeno ještě před účinností zákona č. 296/2017 Sb. Ustanovení §11 odst. 1 písm. n) ZoSP, v té době účinné, od soudního poplatku věcně osvobozovalo řízení o náhrady škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem. Žalobkyně v dovolání vyjádřila názor, že je namístě takový výklad přechodného ustanovení (čl. V, bod 6 zákona č. 296/2017 Sb.), podle kterého se i na nově zahájená odvolací řízení vztahuje osvobození od soudních poplatků. Odkazovala přitom i na přechodná ustanovení zákonů č. 255/2000 Sb. a č. 296/2007 Sb., v nichž v minulosti zákonodárce výslovně a bez pochybností připustil „možnost placení soudních poplatků“ za odvolání, příp. dovolání, již podle nového zákona, a to i u řízení zahájených přede dnem účinnosti daných zákonů. Naopak v zákoně č. 293/2013 Sb., stejně jako v nyní aplikovaném zákoně č. 296/2017 Sb. žádné obdobné ustanovení, zakládající jejich nepravou zpětnou působnost, zřetelně obsaženo není. Pokud tedy chybí intertemporální ustanovení zákona o soudních poplatcích, které by zavádělo poplatkovou povinnost pro odvolání či dovolání v řízení zahájeném před 30. 9. 2017, poplatková povinnost za podání odvolání žalobkyni nevznikla. Žalobkyně proto závěrem navrhovala, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
7. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb . ).
9. Jelikož u všech tří dovolacích důvodů žalobkyně v dovolání vymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a dovolání v této části obsahuje všechny náležitosti vyžadované zákonem, Nejvyšší soud se proto dále zabýval jeho přípustností.
IV. Přípustnost dovolání
10. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
11. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Dovolání není přípustné pro řešení otázky časové působnosti novely ZoSP ve vztahu ke vzájemné povaze řízení před soudem prvního stupně a řízení odvolacího, neboť ohledně ní nepředstavuje usnesení odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud vycházel z toho, že poplatková povinnost v řízení zahájeném žalobou podanou před nabytím účinnosti zákona č. 296/2017 Sb. a týkající se odvolání podaného až poté, co tento zákon nabyl účinnosti, se obecně řídí již novou právní úpravou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2827/2018).
13. Odkazovala-li žalobkyně v té souvislosti na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1090/2001, a usnesení ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3050/2013, v nichž Nejvyšší soud pojímal nalézací a odvolací řízení jako jeden celek, nutno konstatovat, že citovaná rozhodnutí nejsou pro projednávanou problematiku přiléhavá (jak již osvětlil odvolací soud, před nímž žalobkyně uplatnila téměř totožnou argumentaci) a týkají se jiných otázek procesního práva. Nejvyšší soud k tomu dodává, že zásada jednotnosti občanskoprávního řízení se při výkladu poplatkových otázek neuplatní, když úprava poplatkové povinnosti je pro svou povahu relativně autonomní a samostatná, neboť v ní zákonodárce promítá i jiné regulační a fiskální zájmy nežli ty, které se vztahují ke smyslu procesního práva.
14. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky, zda přechodná ustanovení zákona č. 296/2017 Sb. vskutku představovala, a to pro účely soudního poplatku z odvolání, novelizaci znění dosavadního §11 odst. 1 písm. n) ZoSP, podle něhož se od poplatku osvobozují řízení o náhrady škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
15. Dovolání je důvodné.
16. Podle §9 odst. 1 ZoSP nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží.
17. Podle §11 odst. 1 písm. n) ZoSP, ve znění účinném do 29. 9. 2017, platilo, že od poplatku se osvobozují řízení ve věcech náhrady škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem.
18. Podle článku VI zákona č. 296/2017 Sb. se na řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona použije zákon č. 549/1991 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
19. Odvolací soud v době svého rozhodování vycházel z tehdy ustálené rozhodovací praxe obecných soudů, reprezentované kupř. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4079/2018, podle něhož za odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé doručené soudu po 29. 9. 2017, je-li předmětem odvolacího řízení náhrada škody způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, se vybere poplatek podle položky 22 bod 1 písm. a) sazebníku zákona o soudních poplatcích ve znění od 30. 9. 2017.
20. Nejvyšší soud však nepřehlédl, že po vydání přezkoumávaného usnesení odvolacího soudu Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. I. ÚS 1415/18, dospěl s podrobnější argumentací k závěru, že „novela zákona o soudních poplatcích provedená zákonem č. 296/2017 Sb., se právní úpravy odvolání nijak nedotkla, a rovněž důvodová zpráva dopady do sféry odvolacího řízení nikde v textu neobsahuje. V zájmu ústavního práva na přístup k soudu je proto třeba podle Ústavního soudu učinit závěr, že nevyplývá-li ze zákonné změny ani zjevného úmyslu zákonodárce vůle zpoplatnit odvolání v řízeních o žalobách proti státu na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci, je třeba setrvat na tradičním závěru, že jde o návrh nezpoplatněný“ [uvedený závěr je argumentován zejména v bodech 21 až 23 označeného nálezu (rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz )]. K témuž závěru se ostatně Ústavní soud znovu přihlásil i v nálezu ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. sp. zn. IV. ÚS 3283/18.
21. Nejvyšší soud zde připomíná, že podle čl. 89 odst. 2 Ústavy vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. V daném případě se uplatní tzv. precedenční závaznost, kdy je třeba právní názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu aplikovat ve skutkově obdobných věcech, přičemž se daný závěr dotýká výhradně právního názoru, který je nosným důvodem rozhodnutí, tj. na němž je založen výrok nálezu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 47/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005).
22. Jakkoliv byl výše citovaný závěr Ústavního soudu přijat až poté, co v nyní projednávané věci rozhodl odvolací soud, musí být uvedený závěr Ústavního soudu aplikován také v projednávané věci. Při výkladu časových účinků judikatury je třeba zásadně vycházet z tzv. incidentní retrospektivy nových právních názorů, tedy z potřeby jejich aplikace na všechna probíhající řízení jakož i případy budoucí. Opačný postup by znamenal, že soud vědomě aplikuje „nesprávný“ právní názor, a navíc by jím byl ohrožen princip rovnosti. Výjimečné nepoužití nově se prosadivších judikaturních názorů může být odůvodněno pouze v konkrétních specifických situacích, v nichž existuje intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání a důvěry adresátů právních norem ve stabilitu právního řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2561/2014, a též nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09, nebo v odborné literatuře KÜHN, Zdeněk. Prospektivní a retrospektivní působení judikatorních změn. In Právní rozhledy, č. 6/2011, s. 191-197), což ovšem evidentně není případ právě projednávané věci.
23. Lze proto uzavřít, že byla-li žalobkyně v souvislosti s odvoláním podaným proti rozsudku soudu prvního stupně s ohledem na povahu uplatněného nároku podle závazného právního názoru Ústavního soudu ze zákona osvobozena od soudního poplatku, pak opožděné zaplacení soudního poplatku na základě (nesprávné) výzvy soudu prvního stupně nemohlo být v právu relevantním důvodem pro zastavení odvolacího řízení. Právní posouzení ze strany odvolacího soudu proto správné není.
24. Bylo-li dovolání shledáno opodstatněným z důvodu, že žalobkyně nebyla objektivně zatížena v odvolacím řízení poplatkovou povinností, je již nadbytečné, aby se Nejvyšší soud podrobněji zabýval dílčí otázkou, zda měla být výzva k úhradě soudního poplatku z odvolání zaslána vedle zástupce žalobkyně s procesní plnou mocí též samotné žalobkyni. Tuto otázku navíc Nejvyšší soud v poměrech nyní účinné právní úpravy zákona č. 549/1991 Sb. vyřešil v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 31 Cdo 3042/2018.
25. Za situace, kdy dovolání bylo shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. zabýval tím, zda jsou zde zmatečnostní vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady však žalobkyně netvrdila a Nejvyšší soud je z obsahu spisu rovněž nezjistil.
VI. Závěr
26. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadené usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvody pro zrušení usnesení odvolacího soudu vztahují i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. i je, a to vyjma výroku o vrácení soudního poplatku (založeného na závěru, že v době jeho úhrady žalobkyni poplatková povinnost nezatěžovala) a výroku obsahujícího výzvou ke sdělení čísla účtu pro vrácení soudního poplatku, který navíc neměl být s ohledem na znění §202 odst. 1 písm. a) o. s. ř. předmětem odvolacího řízení. Ve zbývajícím rozsahu pak byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
27. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
28. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 5. 2019
JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu