ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.3453.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 3453/2019-114
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně In Time, s. r. o. , IČO 25015133, se sídlem v Praze 7, Jirečkova 1021/3, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 480 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 131/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2019, č. j. 20 Co 31/2019-91, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 10. 10. 2018, č. j. 22 C 131/2017-53, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 480 000 Kč s příslušenstvím a rozhodnuto, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech řízení 300 Kč (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Uvedené částky se žalobkyně domáhala jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jí měla vzniknout nepřiměřenou délkou exekučního řízení, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 152 Nc 6150/2009 a u soudního exekutora JUDr. Tomáše Vrány pod sp. zn. 103 EX 08861/09.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobkyně není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
Otázka, zda samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době je dostatečným odškodněním v případě, kdy je význam předmětu řízení pro poškozeného přinejmenším standardní (či dokonce zvýšený), a kdy délka řízení nebyla nikterak zapříčiněna chováním poškozeného, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť na ní rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (odvolací soud na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud dospěl k závěru o nepatrnosti významu posuzovaného řízení pro žalobkyni a tím i o nepatrnosti její újmy, nikoli k závěru o tom, že by posuzované řízení mělo pro žalobkyni standardní význam. V úvaze o přiměřenosti konstatování porušení práva v případě nepatrné újmy odpovídá napadený rozsudek judikatuře Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009).
Druhá otázka žalobkyně, tedy zda řízení, jehož předmětem je částka 492 500 Kč s příslušenstvím, lze považovat za řízení s žádným či nepatrným významem pro poškozeného anebo za řízení s významem zvýšeným (či alespoň standardním), také nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť na ní rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro posouzení významu předmětu posuzovaného řízení pro žalobkyni nebyla rozhodující výše vymáhané částky, ale skutečnost, že byla zpochybněna samotná existence exekučního titulu. Daná otázka se proto míjí s důvody, na kterých odvolací soud své rozhodnutí založil.
V rozsahu třetí dovolací otázky, zda skutečnost, že v odškodňovaném exekučním řízení nemůže být pokračováno z důvodu, že v nalézacím řízení nebylo pravomocně rozhodnuto o včasnosti podání odporu proti platebnímu rozkazu představující exekuční titul, je dovolání zjevně bezdůvodné, neboť odpověď na otázku, zda má nějaký význam ve smyslu §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk exekuční řízení v době, kdy neexistuje exekuční titul, je s přihlédnutím k §37 odst. 2 zák. č. 120/2001 Sb., exekuční řád, zjevně záporná.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 6. 2020
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu