ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.3868.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 3868/2019-139
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Františkem Ištvánkem v právní věci žalobce J. S., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Tomášem Krásným, advokátem se sídlem v Ostravě, Milíčova 1386, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 1 723 125 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 166/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 5. 2019, č. j. 44 Co 544/2017-128, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovoláním napadeným rozsudkem Krajský soud v Brně jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I, jíž soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 177 875 Kč s příslušenstvím (výrok Ia), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve zbývající části výroku I tak, že žalobu co do částky 137 650 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok Ib), zrušil výrok II rozsudku soudu prvního stupně v části týkající se příslušenství od 19. 2. 2016 do 18. 8. 2016 a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok IIa), jinak výrok II potvrdil (výrok IIb) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III).
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I napadl žalobce dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.).
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce v dovolání ve vztahu k jeho přípustnosti uvedl, že přípustnost dovolání shledává v §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky práva hmotného, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a také, že při řešení právní otázky se soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně od stanoviska Nejvyššího soudu Cpjn 206/2010. Následně uvedl námitky ve vztahu k určení základní částky pro výpočet přiměřeného zadostiučinění za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení. Dále námitky ve vztahu ke snížení částky na základě kritéria jednání poškozeného, na základě kritéria složitosti řízení, z důvodu průtahů způsobených protistranou a z důvodu prodloužení řízení způsobeného přerušením řízení po dobu, kdy v jiném řízení byla řešena předběžná otázka. Dále vznesl námitku vztahující se k tomu, že odvolací soud, oproti soudu prvního stupně, nenavýšil částku přiměřeného zadostiučinění z důvodu zhoršení zdravotního stavu žalobce.
Podle ustanovení §237 o. s. ř.: „Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje pro něj za splněnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
V posuzovaném případě však dovolatel vymezil přípustnost dovolání toliko obecně citací části textu §237 o. s. ř. U každé jednotlivé námitky se již přípustností dovolání nezabýval. Vymezení toho, v čem žalobce spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, tak v dovolání absentuje, neboť z dovolání není seznatelné, který předpoklad přípustnosti považuje žalobce pro jednotlivé dovolací důvody za splněný.
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 4. 2020
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu