ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.4178.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 4178/2019-125
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl pověřeným členem senátu JUDr. Davidem Vláčilem v právní věci žalobce B. V. , narozeného XY, bytem XY, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody a o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 155/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2019, č. j. 20 Co 72/2019-111, takto:
I. Dovolací řízení se zastavuje .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví uvedeným usnesením potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 22. 1. 2019,
č. j. 42 C 155/2015-105, kterým bylo zastaveno odvolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku a jímž soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání a následně požádal o ustanovení advokáta pro dovolací řízení, osvobození od soudních poplatků a vznesl požadavek na odkladný účinek podle §243 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád.
Soud prvního stupně žádost žalobce o ustanovení zástupce pro dovolací řízení spojené se žádostí o osvobození od soudních poplatků zamítl usnesením ze dne 17. 6. 2019, č. j. 42 C 155/2015-115. Odvolací soud k odvolání žalobce usnesením ze dne 23. 8. 2019, č. j. 20 Co 246/2019-121, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle §243c odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“,
Ustanovení §241 o. s. ř., které stanovuje tzv. povinné zastoupení dovolatele při podání dovolání, představuje zvláštní podmínku dovolacího řízení, jejíž nedostatek lze odstranit, bez jejíhož splnění však nelze meritorně rozhodnout o dovolání. Výjimku stanovuje §241 odst. 2 písm. a) o. s. ř., podle kterého není třeba podmínku povinného zastoupení dovolatele advokátem nebo notářem splnit, je-li dovolatelem fyzická osoba, která má právnické vzdělání.
Z dovolání nevyplývá, že by byl žalobce právně zastoupen. Žalobce neprokázal ani netvrdil, že je zastoupen advokátem nebo že sám má právnické vzdělání. Z uvedeného je zřejmé, že žalobce nesplnil zákonem stanovenou podmínku povinného zastoupení. Nejvyšší soud proto postupoval podle ustanovení §241b odst. 2 části věty před středníkem a §104 odst. 2 věty třetí o. s. ř. a dovolací řízení zastavil.
Soud prvního stupně sice žalobce nevyzval ke splnění podmínky povinného zastoupení podle §241 odst. 1 o. s. ř. s poučením o procesním následku, který nastane, nebude-li žalobce v dovolacím řízení zastoupen advokátem (zastavení dovolacího řízení), nicméně z rozhodovací činnosti je Nejvyššímu soudu známo, že v desítkách jiných soudních sporů žalobce byl soudy opakovaně ke splnění této podmínky vyzýván a žalobce na výzvy soudu vždy reagoval při nezměněných poměrech jen opakovanými žádostmi o přiznání osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce z řad advokátů (např. věc Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 42 C 427/2014 nebo sp. zn. 25 C 6/2010). Bylo by proto zbytečné jej opakovaně vyzývat, aby předložil plnou moc zástupce z řad advokátů pro řízení o dovolání proti nyní přezkoumávanému usnesení odvolacího soudu a jeho prostřednictvím dovolání doplnil, zvláště, když již jeho dřívější žádost o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro dovolací řízení byla v poměrech projednávané věci pravomocně zamítnuta. Nejvyšší soud obdobně postupoval kupř. v usnesení ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 33 Cdo 4137/2019.
K tomu je vhodné připomenout následující závěry, k nimž dospěl Ústavní soud České republiky např. ve svém usnesení ze dne 8. srpna 2013, sp. zn. II. ÚS 2291/13: „...i v řízeních o ústavních stížnostech jiných stěžovatelů v situacích, kdy byli stěžovatelé již mnohokrát v minulosti Ústavním soudem poučeni o formálních požadavcích kladených na ústavní stížnost, a nedostáli zejména požadavku povinného zastoupení advokátem....odmítal taková podání pro neodstranění vad, aniž by stěžovatele opakovaně vyzýval k jejich odstranění. V této souvislosti uváděl, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku (vady); vyvodit vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) pak lze tehdy, jestliže se uvedený nedostatek odstranit nezdaří. Ústavní soud však byl na základě výše uvedených skutečností nucen ve věcech takových stěžovatelů opakovaně konstatovat, že v řízení o ústavní stížnosti není ve vztahu k požadavku právního zastoupení poučení nevyhnutelnou podmínkou, jestliže se stěžovateli takového poučení dostalo ve zcela identických případech předchozích. V takové situaci se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým. Ústavní soud má za to, že obdobnou argumentaci lze použít i na podmínku povinného zastoupení v řízení před Nejvyšším soudem. Pakliže byl stěžovatel v řízení před Nejvyšším soudem v minulosti opakovaně poučován o nutnosti advokátního zastoupení, jeví se další lpění na poučení v konkrétním případě jako neúčelné.“ Je zjevné, že tyto závěry jsou použitelné i v rámci posuzované věci.
O odkladu vykonatelnosti či právní moci napadeného rozhodnutí podle §243 o. s. ř. nelze uvažovat za situace, kdy je zřejmé, že samotnému dovolání nemůže být vyhověno. Za situace, kdy bylo dovolací řízení Nejvyšším soudem bez zbytečných odkladů po předložení věci zastaveno, nebylo již o návrhu na odklad právní moci a vykonatelnosti rozhodováno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4491/2017, nebo ze dne 16. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4619/2017).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 1. 2020
JUDr. David Vláčil
pověřený člen senátu