ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.4196.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 4196/2018-115
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce T. P. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Ivem Koulou, advokátem se sídlem v Teplicích, Krupská 28/30, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 202 620 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 10 C 68/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 4. 2018, č. j. 10 Co 206/2017-99, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 1. 2. 2017, č. j. 10 C 68/2014-77, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 202 620 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z této částky od 13. 4. 2013 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci úrok z prodlení z částky 202 620 Kč ve výši 7,05 % ročně za den 12. 4. 2013 (výrok II), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 35 150,50 Kč (výrok III).
Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 126 870 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % z částky 202 620 Kč od 13. 4. 2013 do 15. 4. 2013 a s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % z částky 126 870 Kč od 16. 4. 2013 do zaplacení, a v rozsahu částky 75 750 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % od 16. 4. 2013 do zaplacení žalobu zamítl (výrok I), dále rozhodl o povinnosti žalované k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III).
Takto soudy rozhodly v řízení, v němž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 202 620 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy, jež mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 20 C 121/2003 a navazujícího exekučního řízení vedeného soudním exekutorem Mgr. Ing. Jiřím Proškem pod sp. zn. 134 Ex 16050/12.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu zamítavé části výroku I (tj. ohledně částky 75 750 Kč s úrokem z prodlení) včasným dovoláním.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 1 článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá námitka, že odvolací soud ve vztahu k modifikaci základní částky odškodnění postupoval v rozporu ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu tím, že „ve skutečnosti nepřezkoumával správnost úvahy soudu prvého stupně, nýbrž ji nahradil svou, a to aniž by ji přiměřeným způsobem zdůvodnil“, neboť napadené rozhodnutí (v rozsahu dotčeném dovoláním) na řešení takové otázky nezávisí. Odvolací soud žalobu ohledně částky 75 750 Kč zamítl výlučně z důvodů, že v tomto rozsahu žalovaná po podání žaloby plnila na zadostiučinění požadované v řízení žalobcem v celkové výši 202 620 Kč a že soud je vázán žalobou v rozsahu požadovaného plnění. O tom, že by se žalobci mělo dostat nejméně takového zadostiučinění, jež žalobou požadoval, odvolací soud nepochyboval. Úvahy o modifikaci základní částky tudíž pro jeho rozhodnutí v dovoláním napadeném rozsahu nebyly určující. Skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu na řešení otázky vymezené v dovolání závisí (že její řešení pro napadené rozhodnutí bylo určující) je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Ve vztahu k námitce nesprávného právního posouzení otázky stanovení základní částky z důvodu nesprávně určené délky řízení (na jejímž řešení – vzhledem k výše uvedenému – rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu také nezáviselo) žalobce v dovolání nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvedené závěry jsou akceptovány též v judikatuře Ústavního soudu, podle které je vymezení předpokladů přípustnosti dovolání nezbytnou náležitostí dovolání. V dovolání musí být uvedeno, o který z případů přípustnosti (výběr jedné ze čtyř situací uvedených v §237 o. s. ř.) jde. Další nezbytnou náležitostí dovolání je vymezení konkrétní právní otázky, v jejímž řešení spatřuje dovolatel důvodnost dovolání, tedy nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu, a jejímž vymezením je dovolací soud při přezkumu vázán. Neobsahuje-li dovolání specifikaci toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, není jeho odmítnutí pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. například stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb., či nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Těmto požadavkům žalobce v projednávané věci nedostál, pokud se ve vztahu k uvedené otázce omezil pouze na nesouhlas s právním posouzením odvolacího soudu.
Žalobce řádně nevymezil předpoklad přípustnosti dovolání ani ve vztahu k námitce, kterou zpochybňoval zamítnutí žaloby v rozsahu částečného plnění poskytnutého žalovanou po podání žaloby. Argumentoval tím, že podáním ze dne 29. 5. 2014 učinil předmětem řízení další část nároku na zadostiučinění za exekuční řízení ve výši 80 000 Kč, aniž by měnil číselné vyjádření žalobního požadavku, neboť byl přesvědčen, že pokud žalobu rozšiřuje o nárok, jehož výši odhadl na cca. 80 000 Kč za situace, kdy žalovaná poskytla plnění ve výši 75 750 Kč, nebylo třeba, aby formálně bral žalobu zpět o 75 750 Kč a současně ji rozšiřoval o 80 000 Kč. Měl za to, že přípustnost dovolání při řešení uvedené otázky je dána tím, že „dovolací soud se doposud ve své rozhodovací praxi jejím řešením nezabýval, přičemž současně z obsahu rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 5189/2016 ze dne 19. 7. 2017 (viz. bod 33) lze usuzovat na to, že změnu žaloby beze změny žalobního žádání dovolací soud akceptuje. S tím právní názor odvolacího soudu vedoucí k částečnému zamítnutí žaloby koliduje“. Žalobce tedy uplatnil současně dva předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., které se vzájemně vylučují, neboť není možné, aby byla tatáž otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešená a současně, aby její řešení bylo v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014).
Pro úplnost dovolací soud dodává, že dovolací argumentace žalobce, že podáním ze dne 29. 5. 2014 v řízení požadoval za nepřiměřenou délku exekučního řízení navíc zaplacení částky 80 000 Kč a že ponechal číselné vyjádření žalobního požadavku stejné z důvodu poskytnutého plnění žalovanou ve výši 75 750 Kč, neodpovídá obsahu tohoto podání (ostatně je vzhledem k rozdílnosti uvedených částek též vnitřně logicky rozporná). Žalobce v uvedeném podání polemizoval s námitkami žalované uvedenými v odporu proti platebnímu rozkazu vydanému soudem prvního stupně, jež se týkaly posouzení jednotlivých kritérií pro učení přiměřenosti délky řízení a stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Nově poukázal na to, že je třeba zohlednit též probíhající exekuční řízení a že se domáhá odškodnění za celou délku řízení až do dne skončení exekuce. Výslovně tím doplňoval „skutková žalobní tvrzení“. Skutečnost, že by se tato nově doplněná tvrzení měla projevit ve zvýšení přiměřeného zadostiučinění oproti částce požadované v žalobě (a jak konkrétně), či jakékoliv zohlednění částečného plnění žalované, z tohoto podání nevyplývá (srov. č. l. 20 a 21 spisu).
Námitky žalobce zpochybňující správnost výroků napadeného rozsudku, kterými bylo rozhodováno o náhradě nákladů řízení (v otázce procesního úspěchu) přípustnost dovolání nemohou založit, neboť dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení [srov. §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání odmítl zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 8. 2020
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu