ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.424.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 424/2018-417
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně O. H. , nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 29/8, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 72/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2017, č. j. 15 Co 237/2017-371, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně svým v pořadí druhým rozsudkem ze dne 22. 2. 2017, č. j. 25 C 72/2013-304, uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 140 000 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu ohledně požadavku na zaplacení částky 948 551 Kč s příslušenstvím, jakož i přesně specifikované části příslušenství z částky 140 000 Kč (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. 10. 2017, č. j. 15 Co 237/2017-371, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Zaplacení uvedené částky se žalobkyně domáhala coby zadostiučinění nemajetkové újmy, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“, spočívajícím v nepřiměřené délce řízení o odškodnění za majetek zanechaný právními předchůdci žalobkyně na území Zakarpatské Ukrajiny (dále jen „posuzované řízení“), když toto řízení bylo podle žalobkyně zahájené dne 30. 4. 1959 a ke dni podání žaloby (30. 8. 2013) nebylo doposud skončené.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasným dovoláním směřujícím proti té části potvrzujícího výroku, kterou odvolací soud potvrdil vyhovující výrok I ve věci samé a výrok III o nákladech řízení rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné.
Otázka, zda posuzované řízení trvá nepřetržitě od roku 1959 a jedná se tak o řízení jediné, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť na tomto řešení odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, jelikož jako počátek posuzovaného řízení, za jehož nepřiměřenou délku žalobkyni náleží zadostiučinění, stanovil den 12. 9. 2006, kdy byla správnímu orgánu (Ministerstvu financí) doručena žádost žalobkyně o poskytnutí náhrady za dotčený zanechaný majetek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Otázka, zda je třeba na posuzované řízení v době od 12. 9. 2006 do data podání žaloby v této věci (30. 8. 2013) nahlížet pro účely odškodnění jeho nepřiměřené délky jako na řízení jediné, nebo zda se jedná o různá navazující řízení vedená před různými státními orgány, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu že nepřiměřená délka správního řízení může způsobit účastníku řízení nemajetkovou újmu, jde-li o takové řízení, jež podléhá čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (vyhlášené jako sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí pod č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, uveřejněný pod číslem 113/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek]. Ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu odpovídá závěr, že v případě práva na odčinění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení probíhajících postupně před správními orgány a soudy je nutné tato řízení posuzovat jako jeden celek, pokud na dané správní řízení dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1876/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 1. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4728/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2836/2017). Nejvyšší soud již v minulosti také postavil najisto, že řízení o vydání náhrady za majetek zanechaný na území Zakarpatské Ukrajiny podléhá Úmluvě a potažmo i stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněnému pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“ (k posuzování povahy restitučních řízení srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4351/2017). Odvolací soud se tak nikterak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud řízení o žádosti žalobkyně ze dne 12. 9. 2006 posuzoval z hlediska jeho délky jako jeden celek bez ohledu na to, že postupně probíhalo před správním orgánem, soudy v režimu civilního soudnictví, Ústavním soudem a opětovně před civilním soudem. Na tom nemohou nic změnit ani obsáhlé úvahy dovolatelky o povaze a charakteru řízení podle části páté občanského soudního řádu.
Ani otázka, zda je Ministerstvo financí správně určenou organizační složkou příslušnou jednat v soudním řízení za stát podle §6 odst. 3, 6 OdpŠk, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud přihlédl ke shora uvedenému závěru, že se na posuzované řízení vztahuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy a jedná se z pohledu Úmluvy a Stanoviska o „jedno“ řízení o jednom a témže nároku. Nejedná se tak o případ objektivní (žalobou provedené) kumulace jinak samostatných nároků, ohledně nichž za stát v řízení jednají různé úřady (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014, jakož i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva tam citovanou). Námitka dovolatelky, že v řízení došlo k porušení práva „příslušné“ organizační složky (Ministerstva spravedlnosti) na spravedlivý proces, neboť s ní nebylo jednáno, tak nemá opodstatnění, stejně jako návrh na „přibrání“ této organizační složky státu do řízení, k němuž dovolací soud jako k nepřípustnému nepřihlížel (§41a odst. 3, §243b o. s. ř.), protože podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je soud podle §21a odst. 1 o. s. ř. povinen správnou organizační složku zjistit z úřední povinnosti a začít s ní jednat, aniž by vydával usnesení o přibrání do řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 67/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 629/2005).
Rovněž při řešení otázky, zda je nárok žalobkyně promlčen, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, když se výslovně přihlásil k závěru soudu prvního stupně, že promlčecí lhůta u nároku žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení nemůže uplynout, dokud není posuzované řízení skončeno. Tento závěr jednak přímo vyplývá z §32 odst. 3 věty druhé OdpŠk, jednak je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, podle níž lze přiměřené zadostiučinění přiznat i tehdy, jestliže řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, nebylo doposud pravomocně skončeno (srov. pátá právní věta Stanoviska, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014). Dovolatelka při vznesení námitky promlčení zjevně vycházela z nesprávného úsudku o tom, že posuzované řízení nelze pro účely odškodnění jeho nepřiměřené délky posuzovat jako celek, neboť za počátek promlčecí lhůty „ve vztahu k České republice – Ministerstvu financí“ dovolatelka považovala den po právní moci konečného rozhodnutí vydaného ve správním řízení.
Otázka, zda odvolací soud správně zhodnotil kritérium postupu orgánů veřejné moci v posuzovaném řízení [§31a odst. 3 písm. d) OdpŠk], nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť se při jejím řešení odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud vyšel z toho, že postup orgánu veřejné moci během řízení může být kvalifikován buď jako snaha rozhodnout ve věci v co nejkratším možném čase, a to při zachování zákonem předepsaných procesních postupů, nebo na druhé straně jako bezdůvodná nečinnost, svévole či neschopnost vedoucí ke zbytečným prodlevám ve vyřizování případu (tzv. průtahy v řízení) [srov. bod IV ad c) Stanoviska, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4987/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2310/2012, uveřejněný pod číslem 60/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek]. Odvolací soud přitom ve shodě se soudem prvního stupně shledal průtahy v posuzovaném řízení nejen ve fázi správního řízení (proti čemuž dovolatelka brojí), ale též (a zejména) ve fázi soudního řízení před tamějším soudem prvního stupně, což samo o sobě vede k závěru, že toto kritérium je třeba hodnotit k tíži státu.
Dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné ani pro řešení otázky, zda za první dva roky posuzovaného řízení měla žalobkyni náležet snížená (poloviční) částka ze základní roční částky peněžitého zadostiučinění (z 15 000 Kč ročně), neboť ani odlišné vyřešení této otázky by nevedlo k příznivějšímu výsledku řízení pro dovolatelku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jak soud prvního stupně ozřejmil (a odvolací soud se k jeho právním závěrům přihlásil), základní částka peněžitého zadostiučinění je v dané věci zvyšována na základě hodnocení kritérií uvedených v §31a odst. 3 OdpŠk až nad rámec toho, čeho se žalobkyně za uvedené období žalobou domáhala, avšak soud vázaný petitem nemohl žalobní návrh překročit (§153 odst. 2 o. s. ř.).
Konečně není dovolání přípustné ani v části, v níž směřuje proti nákladovému výroku týkajícímu se náhrady nákladů řízení žalobkyně ve výši 54 102 Kč za řízení před soudem prvního stupně. Otázka, zda žalobkyni náleží plná náhrada nákladů řízení, ačkoliv převážný úspěch v řízení (měřeno porovnáním částky žalobou požadované a částky přiznané soudem prvního stupně) měla dovolatelka, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, který žalobkyni přiznal plnou náhradu nákladů řízení s odůvodněním, že žalobkyně byla co do základu nároku úspěšná a výše plnění záležela na úvaze soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, uveřejněný pod číslem 40/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odkaz dovolatelky na nálezovou judikaturu Ústavního soudu není přiléhavý, neboť žalobkyně neobchází restituční zákonodárství tím, že by (totožný) nárok požadovala z titulu náhrady újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., nýbrž žalobkyně požaduje nárok jiný (náhradu újmy za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení), který ji ostatně náleží zásadně bez ohledu na výsledek posuzovaného restitučního řízení.
Další argumentace dovolatelky obsažená v jejím obsáhlém a podrobném dovolání (např. část VI. Právní důsledky sloučení více řízení v jediné, s. 12-20 dovolání, nebo část XI. K charakteru přihlášky k soupisu majetku, s. 25-30 dovolání) již neobsahuje další samostatně formulované dovolací důvody, nýbrž představuje právní rozbory dovolatelky, jimiž se snaží podpořit svůj procesní postoj.
Výrok o náhradě nákladů řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2020
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu