ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.4274.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 4274/2019-372
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Michaela Nipperta v právní věci žalobkyně IZOMAT stavebniny s.r.o. , identifikační číslo osoby 45242003, se sídlem v Praze 1, Michalská 432/12, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , identifikační číslo osoby 00025429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, identifikační číslo osoby 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované M. R. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Petrem Hostašem, advokátem se sídlem v Praze 1, Růžová 1416/17, o 1 720 818,96 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 116/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2019, č. j. 30 Co 207/2019-313, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2019, č. j. 30 Co 207/2019-313, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 12. 2018, č. j. 27 C 116/2017-264, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se žalobou (po změně žaloby připuštěné usnesením ze dne 23. 2. 2018, č. j. 27 C 116/2017-157) domáhá po žalované zaplacení částky 1 720 818,96 Kč včetně úroků z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 3. 11. 2017 do zaplacení, přičemž uvedla, že se v rámci exekučního řízení vedeného pod sp. zn. 76 EX 294/09 vedlejším účastníkem coby soudním exekutorem Exekutorského úřadu Praha 8 domáhala vymožení částky 1 447 986,50 Kč s příslušenstvím po povinném R. H.. Vedlejší účastník vydal 23. 11. 2010 exekuční příkaz č. j. 76 EX 294/09-63, kterým nařídil provedení exekuce prodejem nemovitostí povinného v XY. Ačkoliv bylo v uvedené době běžnou praxí zřídit zároveň exekučním příkazem exekutorské zástavní právo na nemovitostech, a vedlejší účastník tak běžně činil, v tomto případě jej nezřídil. Již v té době byl pro nedostatek majetku zrušen konkurs vedený na společnost XY, ve které byl žalobce (pozn. zřejmě myšleno povinný) jediným jednatelem a společníkem. Nemovitosti bylo možné v rámci exekučního řízení postihnout až poté, kdy se žalobkyně v soudním řízení úspěšně domohla neúčinnosti smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitostem v XY z povinného R. H. na jeho syna. Bylo zřejmé, že se povinný bude v rámci exekučního řízení snažit zabránit úhradě vymáhané částky a že i jemu reálně hrozí insolvenční řízení. Na naléhání právního zástupce žalobkyně vedlejší účastník zřídil exekutorské zástavní právo na předmětných nemovitostech až exekučním příkazem ze dne 4. 1. 2012, č. j. 76 EX 294/09-120. Již exekučním příkazem ze dne 7. 2. 2011, č. j. 8 EX 226/09-29, zřídil exekutorské zástavní právo k uvedeným nemovitostem JUDr. Milan Bronec, soudní exekutor Exekutorského úřadu České Budějovice, a to ve prospěch věřitele HORA Holding, s. r. o. Dne 11. 9. 2012 bylo zahájeno na majetek dlužníka R. H. insolvenční řízení vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích a úpadek povinného byl řešen konkursem. Do insolvenčního řízení přihlásili své pohledávky dva zajištění věřitelé, konkrétně žalobkyně a HORA Holding, s. r. o., a do majetkové podstaty povinného byly zahrnuty nemovitosti v XY. Nemovitosti byly v insolvenčním řízení prodány za 3 800 000 Kč, přičemž z této částky byly uhrazeny náklady na zpeněžení nemovitostí, náklady spojené se správou, odměna insolvenčního správce a pohledávka věřitele HORA Holding, s. r. o. Na žalobkyni, která měla v důsledku pozdě vydaného exekučního příkazu ke zřízení exekutorského zástavního práva horší pořadí pro uspokojení pohledávky než druhý zajištěný věřitel HORA Holding, s. r. o., tak při rozdělování výtěžku zpeněžení nemovitostí ničeho nezbylo. Žalobkyni tak vznikla škoda ve výši 1 720 818,96 Kč.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 13. 12. 2018, č. j. 27 C 116/2017-264, rozhodl tak, že se žaloba s tím, že je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 1 720 818,96 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 3. 11. 2017 do zaplacení, zamítá (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), že je žalobkyně povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 2 100 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně) a že je žalobkyně povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na straně žalované na náhradě nákladů řízení částku 112 675 Kč k rukám právního zástupce vedlejšího účastníka JUDr. Petra Hostaše, advokáta, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III. rozsudku soudu prvního stupně).
3. Městský soud v Praze rozhodl k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 23. 7. 2019, č. j. 30 Co 207/2019-313, tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku na straně žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 37 558 Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Hostaše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).
4. Soud prvního stupně učinil následující skutková zjištění. V rámci exekučního řízení vedeného vedlejším účastníkem pod sp. zn. 76 EX 294/09 pro vymožení pohledávky žalobkyně ve výši 1 447 986,50 Kč s příslušenstvím za povinným R. H. byl dne 23. 11. 2010 vydán exekuční příkaz č. j. 76 EX 294/09-63 k provedení exekuce prodejem nemovitostí v XY. Na tyto nemovitosti nebyla vedena žádná exekuce. K uvedeným nemovitostem bylo soudním exekutorem JUDr. Milanem Broncem, Exekutorský úřad České Budějovice, exekučním příkazem ze dne 7. 2. 2011. č. j. 8 EX 226/09-29, a exekučním příkazem z 29. 8. 2011, č. j. 8 EX 2/11-30, zřízeno ve prospěch oprávněného HORA Holding, s. r. o. exekutorské zástavní právo. V řízení sp. zn. 76 EX 294/09 vydal vedlejší účastník na základě telefonické domluvy s právním zástupcem žalobce dne 4. 1. 2012 exekuční příkaz č. j. 76 EX 294/09-120, kterým zřídil exekutorské zástavní právo na nemovitostech v XY. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 11. 2012, č. j. KSCB 26 INS 22146/2012-A-18, bylo rozhodnuto o úpadku povinného a na majetek povinného byl prohlášen konkurs. Do insolvenčního řízení přihlásili své pohledávky pouze dva zajištění věřitelé (žalobkyně a společnost HORA Holding, s. r. o.) se zajištěnými pohledávkami v celkové výši 5 255 248,96 Kč. Nemovitosti v XY byly sepsány do majetkové podstaty povinného R. H.. Po zpeněžení nemovitostí byly z výtěžku odečteny náklady na zpeněžení, náklady na správu a odměna insolvenčního spráce. Zbylou částku 3 469 680,36 Kč obdržel zajištěný věřitel, který byl s ohledem na datum exekučního příkazu ke zřízení exekutorského zástavního práva první v pořadí. Pohledávka žalobkyně a dalších věřitelů byla uspokojena poměrně do výše 0,23 %, což v případě žalobkyně činilo 4 023,53 Kč. Srážkami ze mzdy povinného R. H. nebylo v exekučním řízení vymoženo ničeho; prodejem nemovitostí v obci XY byla vymožena částka 226 325 Kč. Žalobce před podáním žaloby nárok na náhradu škody u žalované předběžně uplatnil, ale žalovaná ve stanovisku ze dne 29. 11. 2017 neshledala nárok důvodným. Soud prvního stupně dále uvedl, že exekutorská kandidátka v rámci svědecké výpovědi objasnila, v jakých případech vedlejší účastník přistupoval ke zřízení exekutorského zástavního práva. Jednalo se o případy, v nichž nebyla vymáhána vysoká částka a bylo možno očekávat uspokojení vymáhané pohledávky jiným způsobem než prodejem nemovitosti, nebo kdy na nemovitosti již bylo vedeno několik exekucí. Exekuční příkazy, které žalobce dokládal ke svému tvrzení, že vedlejší účastník exekutorské zástavní právo vždy zřizoval, byly vydány za situace, kdy vymáhaná částka činila přibližně 40 000 Kč. Soud prvního stupně uzavřel, že tvrzení o automatickém zřizování exekutorského zástavního práva k nemovitostem není pravdivé. Žalobce neprokázal, že vedlejšímu účastníku byly v říjnu 2010 známy takové konkrétní okolnosti stran povinného, pro které měl zřídit exekutorské zástavní právo, a to ani přes poučení soudu ve smyslu §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Okolnosti, na které žalobce poukazoval, tj. na konkurs společnosti XY, chování povinného, který nemovitosti daroval svému synovi, a skutečnost, že exekutor JUDr. Bronec v roce 2011 exekutorské zástavní právo k nemovitostem v XY zřídil, zřízení zástavního práva v říjnu 2010 neodůvodňovaly.
5. Po stránce právní soud prvního stupně učinil závěr, že vedlejší účastník prováděl exekuční činnost ve smyslu §1 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů ve znění novely č. 286/2009 Sb. (dále též jako „exekuční řád“), podle kterého exekutor provádí nucený výkon exekučních titulů a další činnosti podle tohoto zákona. Při výkonu exekuční činnosti má soudní exekutor postavení orgánu vykonávajícího veřejnou moc. S ohledem na §3 odst. 1 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též jako „OdpŠk“), ve spojení s §4 OdpŠk za tuto činnost odpovídá stát. Nesprávným úředním postupem se obecně rozumí porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, ale neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí. Za nesprávný úřední postup je nutné považovat i jiné vady ve způsobu vedení řízení. Podle okolností může jít o jakoukoliv činnost spojenou s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu. Protože zpravidla není možné úřední postup předpisem upravit natolik detailně, aby pokrýval všechny představitelné dílčí kroky, které je potřeba při výkonu pravomoci učinit, musí být správnost úředního postupu poměřována též hlediskem účelu, k jehož dosažení postup státního orgánu směřuje. Jelikož předpokladem objektivní odpovědnosti státu za škodu podle §13 OdpŠk je nesprávný úřední postup a nikoliv porušení právní povinnosti, nezakládá tuto odpovědnost porušení prevenční povinnosti podle §415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (k tomu soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2101/2012). Postup exekutora v rámci exekučního řízení směřuje k vymožení exekvované pohledávky. Podle §46 odst. 1 a 2 exekučního řádu pověřený exekutor postupuje při provádění exekuce rychle a účelně; při tom dbá ochrany práv účastníků řízení. I bez návrhu činí úkony směřující k jejímu provedení. Exekutor provádí exekuci až do vymožení pohledávky a jejího příslušenství nebo vynucení jiné vymáhané povinnosti, nákladů exekuce a nákladů oprávněného; tím bude exekuce provedena. Účelem exekuce zřízením exekutorského zástavního práva je zajistit vymáhanou pohledávku do doby, než bude proveden jiný způsob exekuce nebo než bude pohledávka povinným zaplacena. V daném případě nemohla být (a ani nebyla) celá pohledávka uspokojena prodejem nemovitostí povinného v obci XY a srážkami ze mzdy povinného nebylo vymoženo ničeho. Pokud za této situace (po úspěchu žalobkyně v řízení o odpůrčí žalobě) bylo možné vést exekuci na nemovitosti v XY a na tyto nemovitosti nebyla žádná exekuce vedena, nebylo účelné spolu s exekucí prodejem těchto nemovitostí zároveň zřizovat exekutorské zástavní právo. Bylo nepochybné, že pokud budou nemovitosti v rámci exekuce draženy, bude dražba realizována právě v řízení vedeném vedlejším účastníkem pod sp. zn. 76 EX 294/09 a v rámci případného souběhu exekucí bude mít žalobce nejlepší pořadí. Pokud jiný způsob exekuce než prodejem nemovitostí nemohl vést k vymožení pohledávky žalobce, nebylo zřízení exekutorského zástavního práva účelné. Soud prvního stupně též uvedl, že nemůže přehlédnout skutečnost, že žalobce byl po celou dobu trvání exekučního řízení zastoupen advokátem, a pokud by tedy již po skončení řízení o odpůrčí žalobě existovaly signály o tom, že na majetek povinného bude vedeno insolvenční řízení, jistě by se právní zástupce žalobce domáhal u vedlejšího účastníka nikoliv vedení exekuce prodejem nemovitostí, ale zřízením exekutorského zástavního práva k nim. Na základě telefonického požadavku právního zástupce žalobce vedlejší účastník exekutorské zástavní právo v lednu 2012 ihned zřídil. Postup vedlejšího účastníka tak podle soudu prvního stupně nebyl v rozporu s tehdy platnou právní úpravou a obstojí i z hlediska účelu exekučního řízení, kterým je uspokojení vymáhaného plnění v rámci exekučního řízení, nikoliv v rámci řízení insolvenčního. Postup vedlejšího účastníka tak nepředstavuje nesprávný úřední postup, a soud žalobu jako neodůvodněnou zamítl.
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se též s učiněným právním hodnocením. V dané době, kdy vedlejší účastník vydal exekuční příkaz prodejem nemovitostí (tj. 23. 10. 2010), bylo možné, aby zřídil exekutorské zástavní právo k nemovitostem i bez návrhu podle §69a odst. 1 exekučního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, které stanovilo, že je-li to účelné pro provedení exekuce, může exekutor na nemovitostech povinného zřídit exekutorské zástavní právo. Obecnou povinností soudního exekutora podle §46 odst. 2 exekučního řádu je činit i bez návrhu úkony směřující k provedení exekuce a exekutor podle §58 odst. 3 téhož zákona určí způsob provedení exekuce. Uvedená ustanovení je třeba vykládat tak, že povinností soudního exekutora je činit úkony směřující k uspokojení pohledávky v exekučním řízení. Pokud by to z hlediska provedení exekuce bylo účelné, bylo by skutečně možné považovat za povinnost exekutora i zřízení exekutorského zástavního práva. Vedlejší účastník však vymezenou povinnost zcela naplnil. Pokud vydal exekuční příkaz prodejem nemovitostí, nemělo z hlediska vedení exekučního řízení v daném okamžiku žádný smysl zřizovat též exekutorské zástavní právo, neboť bylo možné předpokládat, že nemovitosti budou v průběhu exekuce prodány a pohledávka žalobkyně bude z výtěžku prodeje uspokojena. Pro tento případ měla současně podle §337c odst. 1 a 5 o. s. ř. ve spojení s §52 odst. 1 exekučního řádu zajištěnu prioritu i před případnými pohledávkami, pro něž by později vzniklo zástavní právo k nemovitostem. Z ustanovení upravujících povinnosti soudního exekutora v souvislosti se zřizováním exekutorského zástavního práva již nelze dovozovat právní povinnost exekutora zřizovat exekutorské zástavní právo jen proto, aby oprávněnému zajistil lepší postavení pro případné insolvenční řízení. Plyne to nejen ze samotného ustanovení, které možnost zřídit exekutorské zástavní právo výslovně váže na účelnost pro provedení exekuce, ale i ze samotného smyslu exekučního řízení a postavení soudního exekutora. Ten je osobou pověřenou výkonem státní moci (exekutorským úřadem), vykonává exekuční činnost nezávisle, a nelze jej proto zaměňovat za právního zástupce či jiného zmocněnce oprávněného, který by měl veškerou svou činnost podřizovat zájmu klienta. Pokud tedy soudní exekutor činí účelné úkony k uspokojení pohledávky v exekuci, nelze považovat za jeho povinnost činit vše, aby oprávněný v případném insolvenčním řízení povinného „předběhl“ jiné věřitele povinného. Takovou povinnost nelze považovat ani za součást obecné prevenční povinnosti podle §415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Žalobkyně (dále též jako „dovolatelka“) podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, přičemž k jeho přípustnosti uvedla, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
8. Dovolatelka konkrétně vznáší otázky, zda soudní exekutor měl podle §69a exekučního řádu povinnost v rámci exekučního řízení zřídit exekutorské zástavní právo k nemovitostem povinného a zda nezřízení exekutorského zástavního práva představuje titul k odpovědnosti soudního exekutora (resp. státu) za škodu, pakliže pohledávka oprávněného nebyla exekučně vymožena s ohledem na horší postavení oprávněného v insolvenčním řízení povinného a právě v důsledku nezřízení a neexistence zástavního práva nebyla pohledávka vymožena ani v insolvenčním řízení. Podle názoru dovolatelky byly zmíněné otázky vyřešeny v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2769/2017. V uvedené věci Nejvyšší soud řešil obdobnou situaci, neboť škoda vznikla oprávněnému v přímém důsledku opožděného zřízení exekutorského zástavního práva na nemovitosti povinného k zajištění exekvované pohledávky. V průběhu exekuce se povinný dostal do stavu insolvence, byl zjištěn jeho úpadek a prohlášen konkurs na jeho majetek. V insolvenčním řízení došlo ke zpeněžení předmětných nemovitostí, avšak při vydání výtěžku byl oprávněný předstihnut pohledávkami zajištěnými dříve, v důsledku čehož se pohledávka oprávněného stala částečně nevymožitelnou. Dovolatelka se dostala do obdobné situace. Vedlejšímu účastníkovi byly známy snahy povinného dostat majetek mimo dosah věřitelů, neboť předmětné nemovitosti byly postiženy exekucí až poté, co dovolatelka za obrovského úsilí pomocí odpůrčí žaloby dosáhla toho, že převod předmětných nemovitostí z povinného na jeho syna byl vůči dovolatelce označen za neúčinný. Dovolatelka tak v podstatě umožnila vedlejšímu účastníkovi, aby měl v exekučním řízení co postihnout. Vedlejší účastník rovněž věděl, že povinný byl společníkem společnosti XY a XY, vůči nimž bylo vedeno insolvenční řízení, a měl tak předpokládat, že insolvenční řízení může reálně hrozit i povinnému. Za uvedených okolností však soudní exekutor exekutorské zástavní právo nezřídil, což Nejvyšší soud ve výše označeném rozhodnutí hodnotí jako postup nedostatečný. Argumentace Nejvyššího soudu je naprosto jasná a vyplývá z ní, že soudní exekutor exekutorské zástavní právo musel zřídit. Zásadní je, že Nejvyšší soud považuje exekutorské zástavní právo nejen za řešení situace, kdy je potřeba zajistit pohledávku, ale také případu, kdy se povinný po nařízení exekuce dostane do úpadku. Neobstojí tak argumentace odvolacího soudu, podle které vedlejší účastník mohl zřídit exekutorské zástavní právo podle §69a exekučního řádu a bylo pouze na jeho rozhodnutí, zda je takový postup účelný pro provedení exekuce. Skutečnost, že zřízení zástavního práva na předmětných nemovitostech bylo účelné, plyne též z jednání exekutora JUDr. Milana Bronce, který na základě exekučního příkazu ze dne 7. 2. 2011, č. j. 8 EX-226/2009-29, exekutorské zástavní právo zřídil k zajištění pohledávky ve výši 705 046 Kč s příslušenstvím. Vedlejší účastník měl ještě v tuto dobu možnost exekutorské zástavní právo zřídit, neboť hodnota nemovitostí postačovala pro uhrazení obou pohledávek. Čekal však ještě dalších sedm měsíců, a k nemovitostem bylo zřízeno další zástavní právo exekučním příkazem ze dne 29. 8. 2011, č. j. 8 EX-2/2011-30. Dovolatelka tedy zastává názor, že nezřízení exekutorského zástavního práva za daných okolností představuje nesprávný úřední postup vedlejšího účastníka.
9. Žalovaná se k dovolání vyjádřila dne 4. 12. 2019, přičemž uvedla, že dovolání dle jejího názoru nemůže přípustnost založit, neboť na označené právní otázce rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. V tomto řízení bylo totiž prokázáno, že vedlejší účastník na žádost dovolatelky bezprostředně vydal exekuční příkaz zřízením exekutorského zástavního práva. Vymezení přípustnosti s odkazem na odchýlení se od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2769/2017, žalovaná nepokládá za dostatečné, jelikož bylo vydáno toliko ve formě usnesení, a v dovolání není jiné rozhodnutí Nejvyššího soudu označeno. Exekutor volí způsob provedení exekuce. V případě vydání exekučního příkazu zřízením exekučního zástavního práva exekutor zkoumal, zda je vydání takového exekučního příkazu účelné. Jedná se o osobu nezávislou, znalou práva, nesoucí příslušnou odpovědnost, a nelze jej tedy zaměňovat za stroj na vydávání exekučních příkazů. Zásadním je, že vedlejší účastník vydal exekuční příkaz prodejem nemovitostí, neboť pouze tento způsob mohl v kontextu daného exekučního případu vést k faktickému vymožení celkové vymáhané částky. Exekuční příkaz byl na příslušném listu vlastnictví evidován jako první v pořadí, což vedlejšího účastníka opravňovalo činit kroky směřující k prodeji nemovitostí. Faktický termín dražby byl zmařen ze strany povinného podáním insolvenčního návrhu. Exekuční příkaz zřízením exekutorského zástavního práva nevede k vymožení celkové vymáhané částky, ale má toliko zajišťovací charakter. Účinky, které zřízení exekutorského zástavního práva vyvolává ve směru k řízení insolvenčnímu, jsou pouze určitým bonusem, nikoliv primárním účelem zákonodárce. Dovolatelka, která si byla vědoma pravomocné pohledávky za dlužníkem a disponovala informací o možnosti postižení nemovitého majetku dlužníka, mohla a měla sama požádat exekutora o zřízení exekutorského zástavního práva, nebo mohla sama za tímto účelem iniciovat výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva; jinak řečeno, měla být bdělá. V daném případě dovolatelka výslovně požadovala vydání exekučního příkazu prodejem nemovitostí. Odvolací soud se řádně zabýval otázkou, zda v daném případě bylo či nebylo účelné, aby soudní exekutor v okamžiku, kdy vydal exekuční příkaz prodejem nemovitostí povinného, vydal i exekuční příkaz zřízením exekutorského práva zástavního, a dospěl ke správnému závěru. Pokud by bylo záměrem zákonodárce, aby k vydávání exekučních příkazů docházelo automaticky, formuloval by právní normu odlišně, přičemž by jako podmínku jeho vydání nestanovil účelnost. Dovolatelka se rovněž snaží vytvářet zdání o skutkovém stavu věci, neboť podsouvá závěr, že prokázala vědomost vedlejšího účastníka o hrozícím úpadku žalovaného, přičemž opak je pravdou.
10. Vedlejší účastník na straně žalované podal rovněž k dovolání vyjádření. Též vyjádřil pochybnost ohledně přípustnosti dovolání, přičemž zmínil, že jedno rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze pokládat za jeho ustálenou rozhodovací praxi. Vedlejší účastník rovněž zmínil, že na řešení právní otázky obsažené v dovolání rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, neboť exekutorské zástavní právo v dané věci bylo zřízeno. Vyjádření obsahuje rovněž poměrně rozsáhlý rozbor rozdílů ve skutkovém základu věci dovolacím soudem rozhodované pod sp. zn. 30 Cdo 2769/2017, načež vedlejší účastník dovozuje, že vzhledem k rozdílnosti vůči projednávané věci nelze tyto judikatorní závěry aplikovat. Za okolností uvedeného případu bylo možné, že zřízení exekutorského zástavního práva k nemovitostem povinného bylo účelné, v nyní projednávané věci tomu tak nebylo. Exekuce byla nařízena usnesením ze dne 25. 2. 2009 a v té době exekuční řád exekutorské zástavní právo ani neznal. Exekuční příkaz k provedení exekuce prodejem nemovitostí ve vlastnictví povinného byl vedlejším účastníkem vydán 16. 3. 2009, ale jelikož v té době povinný nebyl vlastníkem těchto nemovitostí, neboť je převedl na třetí osobu, musel vedlejší účastník rozhodnout o zrušení zmíněného exekučního příkazu. Byl to vedlejší účastník, kdo dal dovolatelce podnět k podání odpůrčí žaloby týkající se nemovitostí, což dovolatelka zřejmě záměrně neuvádí. Dne 22. 4. 2009 byl vydán exekuční příkaz k provedení exekuce srážkami ze mzdy a dne 23. 11. 2010 (tedy hned poté, co bylo rozhodnuto, že darovací smlouva týkající se předmětných nemovitostí je vůči dovolatelce neúčinná) nový exekuční příkaz k provedení exekuce prodejem nemovitostí ve vlastnictví povinného. Exekuce vedená vedlejším účastníkem byla první v pořadí a exekuční příkaz postihující předmětné nemovitosti měl nejlepší pořadí podle zákona č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí. Ve věci této exekuce byla následně nařízena dražba, přičemž pokud by proběhla, výtěžek z prodeje by připadl v první řadě na úhradu pohledávky žalobce, a ta by byla uspokojena v celém rozsahu. Za těchto okolností nebylo zřízení exekutorského zástavního práva účelné, jak vyžadoval §69a exekučního řádu, neboť v exekučním řízení by žalobci jako oprávněnému lepší postavení nepřineslo. Povinný na sebe ovšem den před nařízenou dražbou podal dlužnický insolvenční návrh, čímž zastavil exekuční řízení i připravovanou dražbu nemovitostí. Znění exekučního řádu účinné v rozhodné době exekutorovi umožňovalo zřídit exekutorské zástavní právo, jen bylo-li by účelné pro provedení exekuce. Exekutor vykonává státní moc a při jejím výkonu smí činit pouze to, co mu zákon dovoluje, a je povinen zdržet se jakéhokoliv jednání, které by přesahovalo jeho zákonné zmocnění. Zajištění pohledávky oprávněného exekutorským zástavním právem čistě pro účely jiného řízení, když ve vedeném exekučním řízení by tento postup nebylo možné považovat za účelný pro provedení exekuce, by představovalo porušení povinnosti vedlejšího účastníka, resp. překročení jeho zákonného zmocnění. Tímto aspektem se usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2769/2017, vůbec nezabývalo. Argumentace obsažená v uvedeném rozhodnutí obsahuje podstatný vnitřní rozpor, neboť exekutorské zástavní právo lze zřídit pouze na nemovitostech, a pokud povinný vlastní postižitelnou nemovitost, musí být (dle názoru Nejvyššího soudu) exekutorské zástavní právo vždy zřízeno bez ohledu na existenci právní normy, která stanoví, že zřízeno být může. Ačkoliv Nejvyšší soud připouští, že se jedná v daném případě o normu umožňující orgánu veřejné moci jistou míru diskrece, zároveň tuto diskreci absolutně vylučuje, neboť dovozuje, že v případě existence postižitelné nemovitosti musí být exekutorské zástavní právo zřízeno vždy. Vedlo by to k tomu, že by existovaly statisíce exekutorských zástavních práv, která by byla zřízena zcela nadbytečně a nesledovala by účel, pro který byl uvedený institut do exekučního řádu zaveden. Jednalo by se o postup formalistický a nastolený stav by odporoval základní zásadě vedení exekučního řízení, podle níž způsob provedení exekuce určuje exekutor, i zásadám samotného soudního procesu, v němž má být rozhodováno individuálně na základě zjištěných skutkových okolností. Pokud by zákonodárce měl v úmyslu stanovit exekutorům povinnost zřizovat exekutorská zástavní práva k použitelným nemovitostem vždy, vtělil by to odpovídajícím způsobem do textu zákona. Nebylo tomu tak a současné znění exekučního řádu též výslovně omezuje tuto možnost návrhem oprávněného. Exekutor není právním zástupcem ani poradcem oprávněného, který si měl ochranu svých práv zajistit sám v jiném než exekučním řízení, resp. prostřednictvím právního zástupce. Význam exekutorského zástavního práva spočívá v zařazení vymáhané pohledávky do přednější skupiny a zajištění lepšího pořadí pro uspokojení v případě rozvrhu výtěžku mezi více přihlášených pohledávek do exekuce nebo při souběhu více exekucí k postižitelnému nemovitému majetku. Pohledávka dovolatelky byla první v pořadí i bez nařízení exekutorského zástavního práva. Exekutorské zástavní právo dále může být významné i z hlediska motivace povinného k dobrovolnému splnění vymáhané pohledávky a uspokojení oprávněného šetrnějšími exekučními prostředky, než je přímo prodej nemovitostí. V dané věci ovšem povinný nebyl ochoten plnit dobrovolně a šetrnější prostředky vedoucí k uspokojení oprávněné rovněž k dispozici nebyly. Dopad zřízení exekutorského zástavního práva na výsledek řízení insolvenčního je pouze druhotným, ale není smyslem uvedeného institutu. Nelze tak dospět k závěru, že soudní exekutor je povinen exekutorské zástavní právo zřídit za účelem zajištění lepšího pořadí pohledávky v rámci insolvence, neboť takové oprávnění mu ze zákona nepřísluší. Vedlejší účastník pokládá rovněž za lichý argument dovolatelky týkající se jeho vědomosti o hrozbě úpadku povinného. Povinný a společnost Stavitelství Havlíček, s.r.o. byly dvě samostatné osoby s odděleným majetkem, a úpadek jedné tedy nevypovídal nic o druhé. Povinností exekutora navíc nebylo posuzovat případný úpadek povinného. Ten se řeší v rámci insolvenčního řízení, do kterého soudní exekutor není oprávněn nijak zasahovat.
11. Dovolatelka podala k vyjádřením žalované a vedlejšího účastníka repliku ze dne 9. 1. 2020. Je-li zpochybňována přípustnost dovolání, má dovolatelka za to, že ji vymezila zcela podle zákonných požadavků a z dovolání jako celku je zcela patrné, že se formulovaná právní otázka týká povinnosti zřídit exekutorské zástavní právo včas a problém nespočívá v tom, že by nebylo zřízeno vůbec. Forma rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2769/2017, mu neubírá ničeho na přesvědčivosti či vážnosti. Ani fakt, že nebylo označené žádné jiné rozhodnutí, není přípustnosti na překážku, neboť jiné rozhodnutí k dané otázce neexistuje a zákon žádný počet rozhodnutí, s nimiž by rozhodnutí odvolacího soudu muselo být v rozporu, nestanovuje. Dovolatelka rovněž nesouhlasí s názorem žalované, podle něhož by soudní exekutor byl pouze živým nástrojem oprávněného. Soudní exekutor je naopak nezávislým subjektem, který je zodpovědný za to, že vymáhaná povinnost bude splněna. Dovolatelka splnila všechny podmínky potřebné pro zahájení exekučního řízení a dále byl postup v rukou vedlejšího účastníka.
III. Přípustnost dovolání
12. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. 9. 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
13. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. a soudní poplatek za dovolání byl k výzvě soudu zaplacen včas. Dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností, přičemž dospěl k závěru, že dovolaní též v tomto ohledu splňuje veškeré zákonem vyžadované náležitosti. Argumentaci obsaženou ve vyjádřeních žalované a vedlejšího účastníka na straně žalované, kterou byla přípustnost dovolání zpochybňována, nelze přijmout, neboť na vyřešení dovolatelem předestřené právní otázky rozhodnutí odvolacího soudu bez nejmenších pochyb závisí. Nuance spočívající v tom, že dovolatel při formulaci právní otázky nepostihl skutečnost, že vedlejší účastník na straně žalované exekutorské zástavní právo později zřídil, je nepodstatná. Dovolatel totiž příčinu vzniku škody shledává v okolnosti, že exekutorské zástavní právo nebylo zřízeno v určitou dobu, a je tedy zcela nepodstatné, zda po této době zřízeno bylo či nikoliv. Samotná forma či počet rozhodnutí dovolacího soudu, od jejichž právních závěrů se měl odvolací soud odchýlit, rovněž nemá vliv na posouzení přípustnosti.
14. Dovolání je přípustné pro řešení otázky, zda soudní exekutor měl podle §69a exekučního řádu ve znění účinném od 1. 11. 2009 do 31. 12. 2012 povinnost v rámci exekučního řízení zřídit exekutorské právo k nemovitostem povinného.
IV. Důvodnost dovolání
15. Dovolací soud v usnesení ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2769/2017, řešil případ, v němž se žalobce domáhal náhrady škody, která měla být způsobena opožděným zřízením exekutorského zástavního práva k nemovitostem povinného v rámci provádění exekuce. V uvedené věci se povinný dostal v průběhu exekuce do stavu insolvence, byl zjištěn jeho úpadek a prohlášen konkurs na jeho majetek. V insolvenčním řízení došlo ke zpeněžení nemovitostí a žalobce při vydání výtěžku předstihli jiní věřitelé, jejichž přihlášené pohledávky byly zajištěny dříve. Pohledávka žalobce tak zůstala částečně neuspokojena.
16. Dovolací soud ve zmíněné věci aplikoval §46 odst. 1, §47 odst. 1, §58 a §69a odst. 1 exekučního řádu ve znění účinném od 1. 11. 2009 do 31. 12. 2012, přičemž konstatoval, že z nich plynou následující principy, jimiž je ovládána exekuce ve fázi jejího provádění. Soudní exekutor je tím, kdo určuje způsob provedení exekuce, účastníkům řízení není ponechána ve výběru exekučních prostředků žádná dispozice. Postup soudního exekutora je ovládán zásadou oficiality, exekutor je povinen provádět úkony v exekučním řízení neprodleně po svém pověření, a to i bez návrhu účastníků. Soudní exekutor je povinen provádět exekuci rychle a účelně tak, aby byla vymáhaná povinnost splněna co nejdříve a v úplném rozsahu. Je přitom povinen postupovat hospodárně a efektivně tak, aby to bylo pro oprávněného co nejvýhodnější, avšak při respektování zásad exekučního řízení, především zásady ochrany povinného a třetích osob. Podle informací, které zjistí o povinném a jeho majetku, zvolí způsob či více způsobů exekuce a pokračuje v exekuci až do úplného vynucení povinnosti, příslušenství a nákladů řízení. Exekutor může vůči povinnému užít jednoho, vícero či všech způsobů provedení exekuce, které exekuční řád zná, a to současně nebo postupně, přičemž rozhodnutí o tom, jaké způsoby provedení exekuce a v jaké časové souslednosti exekutor užije, je pouze na něm samotném. V úkonech v provádění exekuce může ustat jen v případě, kdy tak stanoví zákon (ať už sám exekuční řád, či zákony jiné). V §58 odst. 2 exekučního řádu je vyjádřena základní odlišnost exekučního řízení podle exekučního řádu oproti soudnímu výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu. Exekutorská exekuce je totiž, pokud je jí vymáhána peněžitá pohledávka, komplexním postihem majetku povinného. Konstatoval dále, že exekutorské zástavní právo v posuzovaném období patřilo mezi způsoby provedení exekuce sloužící k vymožení peněžitého plnění (až novelou exekučního řádu provedenou zákonem č. 139/2015 Sb., s účinností od 1. 7. 2015 bylo změněno pojetí tohoto institutu jakožto exekučního prostředku k provedení exekuce a konstituováno nově jako samostatné exekuční řízení zahajované toliko k návrhu oprávněného). Byť exekutorské zástavní právo samo o sobě přímo nevede k uspokojení oprávněného a nedochází jeho prostřednictvím k přímému postižení (zpeněžení) majetku povinného, jak je charakteristické pro ostatní exekuční způsoby, je účelem zřízení exekutorského zástavního práva zajištění pohledávky oprávněného do doby, než bude realizován jiný způsob exekuce anebo než bude pohledávka povinným zaplacena. K tomu lze dále citovat z komentářové literatury (viz KASÍKOVÁ, M. a kol. Exekuční řád: komentář, 3. vyd., Praha: C. H. Beck, 2013, s. 444-447): „Tento způsob exekuce měl exekutor zvolit vždy, když z katastru nemovitostí zjistí, že povinný je vlastníkem nemovitosti a nemá dosud informace o tom, zda má povinný účet s dostatkem finančních prostředků anebo pobírá mzdu a lze očekávat, že vzhledem k výši pohledávky a přihlášených pohledávek bude exekuce brzy provedena. Pro zřízení exekutorského zástavního práva není rozhodná výše vymáhané pohledávky ani její nepoměr k hodnotě nemovitosti, neboť dle §338e odst. 1 o. s. ř. je vyloučena aplikace §264 o. s. ř. (podle něhož je jinak nařízení a provedení exekuce limitováno zásadami vhodnosti, přiměřenosti a účelnosti, kdy nelze postihnout majetek zřejmě nevhodný, či jehož hodnota je v nepoměru k výši vymáhané pohledávky, nebo jehož výtěžek by nepostačil ani ke krytí nákladů exekuce). Zřízení exekutorského zástavního práva však může sloužit nejenom k zajištění pohledávky oprávněného a pohledávky na nákladech exekuce, ale je řešením i situací, kdy již ohledně stejné nemovitosti je vedena exekuce v jiném exekučním řízení nebo kdy se poté dostane povinný do úpadku. Vydá-li totiž exekutor exekuční příkaz zřízením exekutorského zástavního práva a doručí jej katastru nemovitostí, pak se pořadí přihlášené pohledávky oprávněného řídí datem zřízení exekutorského zástavního práva.“ S ohledem na uvedené pak dovolací soud uzavřel, že požadavku na rychlé a účelné provedení exekuce podle §46 odst. 1, ve spojení s §69a zákona č. 120/2001 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012, odpovídal zásadně takový postup soudního exekutora, který při zjištění existence postižitelného nemovitého majetku ve vlastnictví povinného vedl neprodleně ke zřízení exekutorského zástavního práva k tomuto nemovitému majetku.
17. Není pochyb o skutečnosti, že se rozhodnutí soudů nižších stupňů v této věci příčí zmíněným právním závěrům vyjádřeným v usnesení zdejšího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2769/2017. Hlavní rozdíl v nyní projednávané věci oproti případu výše rekapitulovanému spočívá ve skutečnosti, že vedlejší účastník na straně žalované v této věci vydal exekuční příkaz k provedení exekuce prodejem předmětných nemovitostí dříve, než přistoupil ke zřízení exekutorského zástavního práva. Vedlejší účastník pak namítá, že provádění exekuce prodejem nemovitostí povinného bylo postupem zcela dostatečným a jediným vedoucím k vymožení pohledávky dovolatele. Zřízení exekutorského zástavního práva na týchž nemovitostech by pak (podle argumentace vedlejšího účastníka na straně žalované) nemohlo mít na provedení exekuce žádný pozitivní vliv. Ačkoliv uvedený rozdíl ukazuje na skutečnost, že v nyní projednávané věci vedlejší účastník (v pozici soudního exekutora) činil v rámci exekuce kroky ve vztahu k předmětným nemovitostem, které by byly dostatečné za situace, pokud by nedošlo k úpadku povinného, shodují se případy v podstatných znacích (viz též §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), a závěry plynoucí z výše zmíněného rozhodnutí dovolacího soudu je tedy třeba aplikovat.
18. Dovolání je důvodné.
19. K argumentaci (zejména vedlejšího účastníka na straně žalované) obsažené ve vyjádřeních k dovolání je vhodné doplnit, že tato dovolací soud nepřesvědčila o potřebě přehodnotit dosavadní rozhodovací praxi. Je zřejmé, že exekutorské zástavní právo k nemovitostem nevede samo o sobě k uspokojení vymáhané pohledávky, nýbrž k jejímu zajištění, a tento institut tedy plní odlišnou úlohu oproti exekuci prodejem nemovitých věcí. Zřízení zástavního práva k nemovitostem vede nepochybně ke zlepšení jím zajišťované pohledávky. Oba jmenované způsoby provedení exekuce směřující ke stejné nemovité věci tak vedle sebe obstojí a z pohledu obecného je nutné je pokládat za účelné.
20. Žalovaná a vedlejší účastník na straně žalované namítají, že soudní exekutor měl povinnost toliko pohledávku vymoci, a zlepšit ji zástavním právem na nemovitostech povinného by ji mohl pouze tehdy, mohlo-li by to být účelné k samotnému vymožení pohledávky v rámci exekučního řízení, ale nemohl tak činit, jestliže určil provedení exekuce prodejem týchž nemovitostí. Takový pohled má dovolací soud za zjednodušující, vycházející z textualistického výkladu §69a exekučního řádu. Byl-li by totiž uvedený názor v této podobě akceptován, znamenalo by to, že provedení exekuce podle exekučního řádu ve výše uvedeném znění způsobem účinným (prodejem nemovitostí) současně omezovalo možnost provádět exekuci způsobem jistějším pro oprávněného (zřízením exekutorského zástavního práva). Oprávněný by pak nesl nepříznivé důsledky skutečnosti, že k uspokojení jeho pohledávky byla exekuce nařízena dříve a že bylo účelné vést exekuci prodejem nemovitosti, neboť by za takové situace v exekučním řízení nemohla být zajištěna stejná ochrana jeho pohledávky jako pohledávek jiných oprávněných. Postavení výhodné by skrývalo potenciální (byť významnou) nevýhodu. Do důsledku vzato by ideálně bdělý oprávněný neměl možnost spoléhat na exekuční řízení, ale musel by sám zjišťovat případnou existenci nemovitých věcí povinného, navrhovat zřízení soudcovského zástavního práva a poté volit další postup směřující k účinnému vymožení pohledávky.
21. Jak bylo uvedeno v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2769/2017, účelem zřízení exekutorského zástavního práva je zajištění pohledávky oprávněného do doby, než bude realizován jiný způsob exekuce anebo než bude pohledávka povinným zaplacena. Jeho zřízení tedy bylo třeba pokládat pro provedení exekuce za zásadně účelné.
V. Závěr
22. Jelikož nebyly dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, dovolací soud jej v souladu s §243e odst. 1 a 2 zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí též pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud též rozsudek soudu prvního a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
23. Soudy nižších stupňů jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
24. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 7. 2020
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu