ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.4682.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 4682/2018-327
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Jiřího Němce a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobců a) Z. M. , narozeného XY a b) A. M. , narozené XY, obou bytem XY, obou zastoupených JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem se sídlem ve Zbečně 123, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 1 064 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2, pod sp. zn. 20 C 70/2015, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2018, č. j. 54 Co 139/2018-296, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 6. 11. 2017, č. j. 20 C 70/2015-262, kterým Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu žalobců o zaplacení částky 1 064 000 Kč s příslušenstvím a uložil žalobcům zaplatit společně a nerozdílně žalované náklady řízení ve výši 900 Kč (výrok I), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Uvedené částky se žalobci domáhali jako náhrady škody (ušlého zisku), která jim měla vzniknout tím, že v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v průtazích při rozhodování o návrhu žalobce a) na omezení, resp. zrušení zajištění nároku poškozené v rámci trestního řízení vedeného u Městského soudu v Praze proti žalobci a) pod sp. zn. 3 T 11/2010 nemohli zajištěné prostředky ve výši 19 000 000 Kč investovat do směnkového programu J&B Bank a. s. s výnosem (úrokem 4,8 % p. a.) za dobu od 1. 10. 2013 do 30. 6. 2014 ve výši 684 000 Kč a do poskytnutí úvěru společnosti EURO DEVELOPMENT CENTRAL BOHEMIA, a. s. s výnosem (úrokem 8 % p. a.) za dobu od 1. 7. 2014 do 30. 9. 2014 ve výši 380 000 Kč.
Rozsudek odvolacího soudu, pouze jeho výrok I v části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby v plném rozsahu, napadli žalobci včasným dovoláním.
Žalovaná považovala napadené rozhodnutí za správné a navrhovala, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 1 článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Otázka „zda nebýt škodné události by při pravidelném běhu věcí došlo na straně žalobců k zamýšlenému zisku“, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud (ve shodě se závěry soudu prvního stupně) přihlédl k tomu, že „ušlý zisk představuje zmařenou výdělečnou příležitost, která by při pravidelném běhu událostí nastala, tedy že očekávaný zisk, k jehož dosažení byly vytvořeny reálné podmínky, by se skutečně dostavil, jestliže by tomu nezabránila škodná událost, tj. nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup“ a „že odpovědnost státu za škodu v podobě ušlého zisku jako výnosu z úroků z peněz, který by byl na účet poškozeného za normálních okolností připsán, by mohla přicházet do úvahy jen tehdy, pokud by poškozenému v důsledku škodné události nebylo umožněno po určitou dobu disponovat se svými penězi a mohl mu tak ujít zisk, jehož by při běžném nakládání s těmito finančními prostředky za normálního běhu okolností dosáhl; to však jen za předpokladu, bylo-li by prokázáno, že na základě např. smlouvy o běžném či vkladovém účtu měl mít tyto peníze úročeny u některé z bank, tedy že takový zisk mohl důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí“ (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013, a ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3210/2012, citované soudy obou stupňů).
Žalobci prostřednictvím svých námitek nezpochybňují právní závěry výše citované, mají však za to, že citovaná rozhodnutí vychází z naprosto odlišného skutkového základu, neboť v nich byl dovozován ušlý zisk hypoteticky, a jsou přesvědčeni, že v projednávané věci naopak tvrdili a prokazovali, jaké zcela konkrétní investiční nástroje v rozhodné době využívali ke zhodnocení zbytných peněžních prostředků, jakého zisku dosahovali a že nemůže být sebemenších pochyb o tom, že by i zajištěné prostředky použili k investicím. Tím však ve skutečnosti zpochybňují správnost skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vyšel. Odvolací soud se ztotožnil s hodnocením důkazů o investicích jiných volných finančních prostředků žalobců do směnek či formou poskytnutí úvěru, jak jej učinil soud prvního stupně, a uzavřel, že tyto důkazy neprokazují, že by byly investovány též zajištěné finanční prostředky, pokud by s nimi mohli žalobci v uvedené době disponovat, tedy že by investování i těchto finančních prostředků bylo „důvodným očekáváním s ohledem na pravidelný běh událostí“. Zpochybněním skutkových zjištění vyplývajících z hodnocení důkazů však přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nelze, neboť dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Pouhý odlišný názor žalobců na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě, zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností (pravidelného běhu událostí), není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani právní posouzení odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2588/2016, proti němuž podanou ústavní stížnost odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 28. 5. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1840/18).
Namítají-li dovolatelé, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť se odvolací soud (a též soud prvního stupně) nezabýval skutečnostmi svědčícími o tom, jaký byl v poměrech žalobců obvyklý běh událostí, není tato námitka případné vady řízení způsobilá založit přípustnost dovolání. Vady řízení samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Navíc lze k této námitce konstatovat, že ani pokud rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), což v případě žalobců nebyly.
K doplnění dovolání ze dne 21. 1. 2019, které bylo zasláno do datové schránky Nejvyššího soudu téhož dne, dovolací soud nemohl přihlédnout, neboť žalobci tak učinili až po uplynutí lhůty k dovolání (srov. §242 odst. 4 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 15. 1. 2020
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu