ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.698.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 698/2020-39
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl pověřeným členem senátu Mgr. Jiřím Němcem ve věci žalobců a) J. M. , nar. XY, bytem XY b) J. M. , nar. XY, bytem XY a c) J. M. , nar. XY, bytem XY, všech zastoupených JUDr. Bělou Sedláčkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Václavská 226/2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o náhradu majetkové i nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 129/2019, o dovolání žalobce b) proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 9. 2019, č. j. 19 C 129/2019-21, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2019, č. j. 54 Co 339/2019-29, takto:
I. Řízení o dovolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 9. 2019, č. j. 19 C 129/2019-21, se zastavuje .
II. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2019, č. j. 54 Co 339/2019-29, se odmítá .
III. Ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovanou žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 2. 9. 2019, č. j. 19 C 129/2019-21, kterým Obvodní soud pro Prahu 2 ve vztahu k žalobci b) zastavil řízení (pro nezaplacení soudního poplatku za žalobu) a rozhodl o nákladech řízení (výrok I usnesení odvolacího soudu); a současně rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu).
Usnesení odvolacího soudu „ve spojení s usnesením soudu prvního stupně“ napadl žalobce b) včasným dovoláním, v němž požadoval, aby dovolací soud „napadená rozhodnutí“ zrušil.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 1 článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud předně uvádí, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (srov. §236 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce b) však svým dovoláním výslovně napadá nejen usnesení odvolacího soudu, ale i rozhodnutí soudu prvního stupně. Občanský soudní řád neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud za použití §243f odst. 2 o. s. ř. řízení o „dovolání“ proti usnesení soudu prvního stupně podle §243b ve spojení s §104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2006).
Dovolací soud se dále zabýval dovoláním v části, v níž směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Byť žalobce b) výslovně neuvedl rozsah, v němž rozhodnutí odvolacího soudu napadá, je z obsahu dovolání zřejmé, že směřuje toliko proti té části usnesení odvolacího soudu, jíž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části), aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013, ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz , citované usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz ).
Těmto požadavkům žalobce b) v projednávané věci nedostál, neboť ve vztahu k vymezení předpokladů přípustnosti dovolání se omezil pouze na konstatování, že „vzhledem ke změně zákona o soudních poplatcích jsou dány podmínky stanovené v ust. §237 o. s. ř., kdy zároveň věc nespadá pod ust. §238 o. s. ř.“, a v dovolání dále formuloval toliko dovolací důvody. Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., je přitom odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu (§241a odst. 1 a 3 o. s. ř.), jež spočívá obvykle ve vylíčení právní argumentace, pro kterou považuje dovolatel právní posouzení věci za nesprávné. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje, aby se dovolatel také vyjádřil k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z §241a odst. 2 o. s. ř. (srov. bod 39 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněného pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů).
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. (za použití §243f odst. 2 o. s. ř.), neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (srov. §241b odst. 3 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 5. 2020
Mgr. Jiří Němec
pověřený člen senátu