ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.867.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 867/2019-613
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce L. M. , nar. XY, bytem XY, adresa pro doručování XY, zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná 1493/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 435 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 153/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2018, č. j. 39 Co 73/2018-583, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 9. 2017, č. j. 22 C 153/2006-515, ve znění opravného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 3. 2018, č. j. 22 C 153/2006-567, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 168 333 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky za dobu od 27. 11. 2006 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu v části požadující zaplacení částky 266 667 Kč s úrokem z prodlení (výrok II), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 168 333 Kč a ve výroku II v rozsahu, kterým byla žaloba o zaplacení částky 231 408 Kč s úrokem z prodlení z této částky zamítnuta (výrok I rozsudku odvolacího soudu), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ohledně příslušenství z částky 168 333 Kč a ve výroku II ohledně částky 35 259 Kč s příslušenstvím tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 35 259 Kč a úrok z prodlení z částky 203 592 Kč ve výši 9 % od 27. 11. 2006 do 31. 12. 2006, ve výši 9,5 % od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007, ve výši 9,75 % od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2007, ve výši 10,5 % od 1. 1. 2008 do 30. 6. 2008, ve výši 10,75 % od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008, ve výši 9,25 % od 1. 1. 2009 do 30. 6. 2009, ve výši 8,5 % od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009, ve výši 8 % od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010, ve výši 7,75 % od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2012, ve výši 7,5 % od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2012, ve výši 7,05 % od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2016, ve výši 7,25 % od 1. 1. 2017 do 31. 12. 2017, ve výši 7,5 % od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2018, ve výši 8 % od 1. 7. 2018 do 17. 10. 2018 a od 18. 10. 2018 do zaplacení s ročním úrokem ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby dvoutýdenní repo operace České národní banky vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Žalobce se žalobou ze dne 11. 9. 2006 domáhal po žalované náhrady škody ve výši 233 227,60 Kč a zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 450 000 Kč, která mu měla vzniknout v souvislosti s řízeními vedenými u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 24 Ro 1285/98 a sp. zn. 27 K 67/98. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 5. 2008, č. j. 22 C 153/2006-44, který byl potvrzen rozsudkem odvolacího soudu ze dne 11. 2. 2009, č. j. 39 Co 417/2008-66, pravomocně zamítl uplatněný nárok na náhradu škody ve výši 233 227,60 Kč. Na základně rozsudku soudu prvního stupně ze dne 29. 3. 2010, č. j. 22 C 153/2006-76, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 27. 4. 2011, č. j. 39 Co 260/2010-105, došlo k uhrazení 30 000 Kč ze strany žalované, přičemž tato částka se z poloviny odečetla z požadavku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 250 000 Kč s úroky z prodlení způsobené nepřiměřenou délkou řízení vedeného Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 27 K 67/98 a z poloviny z požadavku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč s příslušenstvím, která byla žalobci způsobena nepřiměřenou délkou nalézacího řízení vedeného Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 24 Ro 1285/98. Odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 22. 4. 2015, č. j. 39 Co 100/2015-266, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 6. 2015, č. j. 39 Co 100/2015-273, a doplňujícího rozsudku ze dne 1. 7. 2015, č. j. 39 Co 100/2015-304, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém výroku ohledně požadavku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 235 000 Kč s úroky z prodlení způsobené nepřiměřenou délkou řízení vedeného Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 27 K 67/98. Předmětem nynějšího řízení zůstává požadavek na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 24 Ro 1285/98 ve výši 435 000 Kč s úrokem z prodlení (rozšíření žaloby o částku 250 000 Kč s příslušenstvím soud připustil při jednání konaném dne 3. 3. 2017 – viz protokol o jednání před soudem prvního stupně ze dne 25. 3. 2017, sp. zn. 22 C 153/2006).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu výroku I v části, kterou odvolací soud potvrdil zamítnutí žaloby o zaplacení částky 231 408 Kč s úrokem z prodlení, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Otázka významu předmětu posuzovaného řízení pro žalobce nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k mnohosti žalobcem zahájených řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015 sp. zn. 30 Cdo 2681/2014), jakož i ke spekulativnosti jím uplatňovaných nároků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 1/13, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3725/2014).
Námitka žalobce, že při posuzování významu věci pro žalobce odvolací soud nepřihlédl k jeho tvrzením ohledně negativních dopadů délky posuzovaného řízení na zdravotní stav žalobce, rodinné poměry a množství exekucí vedených na jeho majetek, rovněž nemůže přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit, neboť odvolací soud k těmto okolnostem nepřihlédl pro nesplnění povinnosti tvrzení žalobce stran příčinné souvislosti mezi uvedenými negativními dopady a nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení. Tuto úvahu nad rámec opakování svých tvrzení žalobce nijak nerozporuje. Uvedená námitka žalobce se tedy míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ohledně dovolacích námitek pod body 7 až 10 dovolání nesplňuje náležitosti §241a odst. 2 o. s. ř. Žalobce sice uvádí ohledně kterých kritérií §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb., se měl odvolací soud odchýlit od judikatury dovolacího či Ústavního soudu, nevysvětluje však, v čem má toto odchýlení konkrétně spočívat, přičemž obsáhlé citace judikatury bez vazby na konkrétní posouzení daných právních otázek odvolacím soudem za dostatečné vysvětlení nelze považovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 7. 2020
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu