ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.963.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 963/2018-229
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl pověřeným členem senátu Mgr. Hynkem Zoubkem v právní věci žalobce V. Ch. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Blažkem, advokátem, se sídlem v Plzni, Riegrova 223/20, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 807 807,83 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 43/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2017, č. j. 23 Co 179/2017-179, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1. 3. 2017, č. j. 25 C 43/2016-150, zamítl žalobu o zaplacení 807 807,83 Kč (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, pro vady odmítl.
Předpoklady přípustnosti svého dovolání vymezil dovolatel následovně: „Přípustnost dovolání dovolatel spatřuje v naplnění důvodu přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, zejména pak v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, dále na vyřešení otázek práva hmotného či procesního, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně či má být posouzena jinak.“
Dovolatel tak v rámci vymezení předpokladů přípustnosti svého dovolání toliko ocitoval ustanovení §237 o. s. ř. Nejvyšší soud však již dospěl k závěru, že pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. nebo jeho části k řádnému vymezení předpokladů přípustnosti dovolání nepostačuje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013).
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu i v této věci), je dovolatel povinen v dovolání konkrétně vymezit, které z tam uvedených hledisek přípustnosti považuje za splněné. Z dovolání tak musí být patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny nebo jsou rozhodovány rozdílně, případně – pokud dovolatel poukazuje na to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu – od které ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud při řešení konkrétní právní otázky odchýlil (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo od kterého svého řešení konkrétně vymezené otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ačkoli tedy dovolatel ve svém dovolání polemizuje s tím, jak odvolací soud rozhodl, nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu vymezením předpokladů přípustnosti dovolání není (srov. opětovně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013).
Ústavní soud již potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali.“
Svoji dosavadní rozhodovací praxi Ústavní soud definitivně sjednotil stanoviskem pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jehož první právní věta zní: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Posouzení, zda podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti, pak může učinit v souladu s §243f odst. 2 o. s. ř. předseda senátu nebo pověřený člen senátu (srov. bod 40. uvedeného stanoviska).
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, rovněž neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Jelikož dovolání trpí vylíčenými vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro vady odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 1. 2020
Mg. Hynek Zoubek
pověřený člen senátu