ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.1396.2020.1
sp. zn. 32 Cdo 1396/2020-469
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Mgr. Zuzany Orbesové , se sídlem v Olomouci, Železniční 469/4, Chválkovice, PSČ 779 00, jako insolvenční správkyně dlužníka JIP - Papírny Větřní, a. s. se sídlem ve Větřní, Papírenská 2, PSČ 382 11, identifikační číslo osoby 45022526, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 2 – Nové Město, Václavská 316/12, proti žalovaným 1) PAPCEL, a. s. , se sídlem v Litovli, Uničovská 132/19, PSČ 784 01, identifikační číslo osoby 25350471, a 2) Balsac papermill s. r. o. , se sídlem v Lukavicích, č. p. 21, PSČ 789 01, identifikační číslo osoby 01610368, zastoupená Mgr. Davidem Černým, advokátem se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 365/7, o zaplacení částky 219 868,12 Kč s příslušenstvím a částky 328 380 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 18 C 132/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 13. 2. 2020, č. j. 75 Co 422/2018-448, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12 003,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Žalobkyně se ve zde souzené věci domáhala, aby první žalované byla uložena povinnost zaplatit jí částku 219 868,12 Kč se zákonným úrokem z prodlení a druhé žalované aby byla uložena povinnost zaplatit jí částku 328 380 Kč se zákonným úrokem z prodlení, oběma z titulu bezdůvodného obohacení.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 12. 9. 2018, č. j. 18 C 132/2016-381, ve znění opravného usnesení ze dne 1. 11. 2018, č. j. 18 C 132/2016-401, doplňujícího usnesení ze dne 5. 9. 2019, č. j. 18 C 132/2016-426, a opravného usnesení ze dne 3. 10. 2019, č. j. 18 C 132/2016-433, žalobu proti oběma žalovaným zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích, jimiž byla žaloba zamítnuta vůči druhé žalované a druhé žalované přiznána náhrada nákladů řízení. V průběhu odvolacího řízení byl totiž zjištěn úpadek první žalované, v důsledku čehož bylo ve vztahu k ní řízení přerušeno, což soud prvního stupně oznámil usnesením ze dne 18. 9. 2019, č. j. 18 C 132/2016-430.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že společnost JIP - Papírny Větřní, a. s. (dále jen „úpadce“), jako objednatel uzavřela s první žalovanou jako zhotovitelem dvě smlouvy o dílo, v nichž se první žalovaná zavázala k renovaci dílů papírenských strojů (dvou oběžných kol a rozháněcího válce), které se nacházely v areálu najatém úpadcem. Úpadce obě ceny za dílo první žalované řádně uhradil, nicméně v důsledku jeho následného úpadku došlo k ukončení jeho nájemní smlouvy. Ještě předtím, než byly opravené součástky první žalovanou dodány, se stala nájemcem předmětného areálu druhá žalovaná, jež se v nájemní smlouvě zavázala činit na svůj účet veškerou údržbu a běžné opravy předmětu nájmu, přičemž nebyla oprávněna provést technické zhodnocení předmětu nájmu bez předchozí písemné dohody s pronajímatelem. Repasované díly, jejichž repase byla předmětem smluv o dílo, první žalovaná nedodala úpadci, nýbrž do předmětného areálu druhé žalované, a došlo k jejich namontování do strojů. Na základě těchto skutečností dospěly soudy nižších stupňů shodně k závěru, že druhá žalovaná se na úkor úpadce neobohatila.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně ve všech jeho výrocích dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně jde o otázku, která dosud nebyla v rozhodovací praxi vyřešena.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v potvrzujícím výroku o věci samé, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., Nejvyšší soud přípustným neshledal.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Přípustnost dovolání nezakládá dovolatelčina výtka, že odvolací soud se odchýlil od jí citovaného závěru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 23 Cdo 478/2012 (který je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na jeho webových stránkách), neboť jde o právní závěr, který oproti přesvědčení dovolatelky na projednávanou věc nedopadá. Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí uzavřel, že plní-li ochuzený obohacenému v mylném domnění, že je k tomu na základě smlouvy o dílo (jako zhotovitel) povinen, přičemž jím poskytnuté plnění zhodnocuje věc třetí osoby, pak skutečnost, že obohacený není vlastníkem věci, zde nepředstavuje negativní předpoklad kondikce (nároku z bezdůvodného obohacení) ochuzeného. Slovy citovaného rozhodnutí „podmínkou získání bezdůvodného obohacení nemusí být skutečnost, že věc, na které byly provedeny určité úpravy tvořící základ majetkového prospěchu, patří tomu, kdo se obohatil“. V tam posuzované věci ochuzený plnil v domnění existence dluhu vůči obohacenému v situaci, kdy smlouva o dílo pro absenci dohody o podstatných náležitostech nevznikla. Jinak tomu je ale ve zde projednávaném případě, kdy úpadce jednak sám druhé žalované ničeho neplnil, jednak nebylo ani tvrzeno, natož pak prokázáno, že by druhé žalované bylo plněno prostřednictvím první žalované. Mezi úpadcem a druhou žalovanou dokonce ani neexistovala jakákoliv neplatná či zdánlivá dohoda. Skutková podstata případu bezdůvodného obohacení, k němuž se vyjadřuje citované rozhodnutí, je tak zcela odlišná, a odkaz na toto rozhodnutí je tudíž nepřípadný.
Dovodit přípustnost dovolání neumožňuje ani argument, že odvolací soud se odchýlil od závěru Nejvyššího soudu vyjádřeného v rozsudku ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1285/2011, podle něhož ze závazkového vztahu vzniklého ze smlouvy jsou oprávněny a povinny jen strany smlouvy. Z tohoto vysvětlení relativní povahy závazkového práva totiž v žádném případě per se neplyne, že tím, že třetí osoba namísto objednatele převezme dílo , je naplněna skutková podstata bezdůvodného obohacení.
Otázka, „zdali objednateli odpovídá za bezdůvodné obohacení třetí osoba (odlišná od objednatele), která bez titulu (od objednatele) převezme věc od zhotovitele, kterou má zhotovitel na základě smlouvy o dílo“, kterou dovolatelka podpůrně předkládá jako otázku dosud judikatorně nevyřešenou, není otázkou ve smyslu §237 o. s. ř., a není tak splněn v tomto ustanovení upravený společný předpoklad přípustnosti dovolání, neboť odvolací soud takovou otázku neřešil a ani neměl důvod řešit, nejde tudíž o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí.
Zodpovězení takto formulované otázky pro řešení předmětného sporu ničeho nepřináší. Jestliže totiž zhotovitel plní jiné osobě, než podle smlouvy měl, tak pohledávka objednatele ze smlouvy o dílo nezaniká, případně na její místo může za splnění dalších předpokladů nastoupit právo objednatele na náhradu škody vůči zhotoviteli. Ochuzení by naproti tomu mohlo nastat ve sféře zhotovitele, poněvadž jím uskutečněné plnění nevyvolalo soluční účinky, a obohacení pak ve sféře toho, kdo věc převzal, v poměrech zde souzené věci by tedy šlo o závazkový vztah z bezdůvodného obohacení mezi žalovanými, nikoliv mezi úpadcem a druhou žalovanou.
Nad rámec uvedeného je vhodné dodat, že předpoklady tzv. regresní kondikce upravené v §454 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, shrnul Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002, uveřejněném pod číslem 28/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, s jehož závěry je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu. Nejvyšší soud zde s odkazem na předchozí judikaturu zdůraznil, že k tomu, aby byla naplněna skutková podstata uvedená v §454 obč. zák., musí především jít o plnění, které bylo právní povinností jiné osoby, a současně ten, kdo plní za jiného, nesmí mít sám právní povinnost takto plnit. V době plnění musí dále dluh toho, za nějž mělo být plněno, trvat a mezi tím, kdo plnil, a tím, komu se splnilo, musí být zřejmé, že se plnění dělo za jiného. Jestliže by ten, kdo plnil, jednal v domnění, že plní svůj vlastní závazek, vznikl by mezi ním a tím, komu bylo plněno, právní vztah z plnění bez právního důvodu a nárok na vrácení tohoto plnění. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil též v usnesení ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5596/2016, a stejný názor formuloval v rozsudku ze dne 28. 3. 2008, sp. zn. 32 Odo 970/2006, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 6475. Obdobné závěry týkající se regresní kondikce se pak podávají nejen z literatury k zákonu č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (např. Eliáš, Lavický in ELIÁŠ, K. (ed). Občanský zákoník: velký akademický komentář. 1. sv., §1-487. Praha: Linde, 2008, s. 1072-1076), ale i k nové právní úpravě (např. Melzer, Csach in MELZER, F., TÉGL, P. (ed). Občanský zákoník: velký komentář. Svazek IX, §2894-3081. Praha: Leges, 2018, komentář k §2991, marg. č. 504 an.).
Skutková zjištění ve zde souzené věci přitom neumožňují učinit závěr, že úpadce prostřednictvím první žalované (zhotovitele) splnil dluh druhé žalované, který druhá žalovaná měla vůči pronajímateli. Naplněn není ani předpoklad, že pronajímatel byl příjemcem plnění (věřitelem obohaceného), neboť jím byla dle skutkových zjištění (a též podle tvrzení žalobkyně) druhá žalovaná. Plnění bylo navíc druhé žalované poskytnuto první žalovanou, nikoliv úpadcem. Chyběla též vůle úpadce plnit za druhou žalovanou, což se podává zejména z toho, že smlouvy o dílo uzavřel s první žalovanou v době, když sám byl nájemcem areálu, a opravu součástek neobstarával v zájmu druhé žalované (ta nebyla v té době ještě na scéně).
Závěrem Nejvyšší soud dodává, že dovolatelka napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu též ve výrocích o nákladech řízení, proti nimž v procesním režimu účinném od 30. 9. 2017 není dle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání přípustné.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 8. 12. 2020
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu