ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.1441.2020.1
sp. zn. 32 Cdo 1441/2020-135
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně MEWA Textil-Service s. r. o. , se sídlem v Praze 9, K Bílému vrchu 2946/2, identifikační číslo osoby 64582558, zastoupené JUDr. Ondřejem Brostíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, proti žalované MARKSTAV, s. r. o. , se sídlem ve Staré Ľubovně, Letná 1075/14, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 50258052, zastoupené Mgr. Pavlem Čvančarou, advokátem se sídlem v Praze 5, Vrázova 2243/7, o zaplacení částky 135 849,24 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 C 147/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 9. 2019, č. j. 16 C 147/2018-77, a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 1. 2020, č. j. 8 Co 1761/2019-105, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 9. 2019, č. j. 16 C 147/2018-77, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 1. 2020, č. j. 8 Co 1761/2019-105, se odmítá .
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 8 276 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 13. 9. 2019, č. j. 16 C 147/2018-77, uložil žalované zaplatit žalobkyni 135 849,24 Kč s tam specifikovaným smluvním úrokem z prodlení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 14. 1. 2020, č. j. 8 Co 1761/2019-105, k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Výslovně proti rozhodnutím soudů obou stupňů v celém rozsahu podala žalovaná dovolání, majíc za to, že napadené rozsudky závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud dílem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dílem jde o otázky v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešené. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobu zamítne, případně aby jej zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje dovolání za nepřípustné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl, případně aby je zamítl jako nedůvodné a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vzhledem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud se nejprve zabýval „dovoláním“ proti rozsudku soudu prvního stupně.
Dovolání je podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně nelze úspěšně napadnout dovoláním. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení §201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Protože nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. (shodně srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání směřujícího proti rozsudku odvolacího soudu.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatelka domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelka má za to, že odvolací soud se při řešení otázky „povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní“ odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 496/2013 (jež je veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách). V této jiné věci dovolací soud uzavřel, že na skutečnosti vyplývající z listin účastník může sice odkázat, aniž by je blíže popsal, ale jen tehdy, když tyto listiny jsou ohledně skutkových okolností jednoznačné a nelze na jejich základě učinit vícero alternativních skutkových závěrů. V žádném případě nelze připustit, aby žalobce předložil soudu celou řadu listin a v žalobě (či jejím doplňku) souhrnně a nekonkrétně, bez vztahu k jednotlivým rozhodným tvrzením, odkázal na tyto listiny. Uzavřel-li v projednávané věci odvolací soud, že v žalobě uvedený odkaz žalobkyně na faktury ze dne 11. 9. 2017 a na oznámení ze dne 31. 8. 2017, v nichž je uveden konkrétní výpočet částky s odkazem na typ, množství, cenu předaných a nevrácených textilií a další pro výpočet nutné údaje, je tento odkaz na listinné důkazy pro unesení břemene tvrzení dostatečný, neboť jsou označeny v jednoznačném vztahu k rozhodnému skutkovému tvrzení, postupoval v souladu s citovanými závěry Nejvyššího soudu a tvrzený předpoklad přípustnosti není dán. Pro úplnost je možno uvést, že odvolací soud v projednávané věci z citovaného rozhodnutí výslovně vycházel (srov. bod 10 jeho rozhodnutí).
Odkazuje-li dovolatelka na „rozsudek“ Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2446/2015 (správně jde o usnesení ze dne 5. 4. 2016), jako na rozhodnutí, od něhož se měly soudy obou stupňů odchýlit, nelze jí přisvědčit. V této jiné věci se dovolací soud zabýval výkladem ustanovení §548 odst. 1 a §554 odst. 1 věty první zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“), a řešil otázku určení doby vzniku nároku zhotovitele a povinnosti objednatele k úhradě ceny díla ze smlouvy o dílo uzavřené podle ustanovení §536 obch. zák. Závěry v tomto rozhodnutí vyslovené nelze vztáhnout na závazky založené smlouvou uzavřenou mezi účastnicemi dne 11. 5. 2017. Obecnou povinnost, že smlouvy mají být plněny, pak podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů porušila dovolatelka.
Dovolatelka dále formulovala deset otázek, které podle jejího názoru nebyly dovolacím soudem dosud řešeny.
Jde-li o první otázku zda „splní pronajímatel svůj závazek z nájemní smlouvy přenechat nájemci movitou věc k dočasnému užívání, pokud tuto věc předá libovolné osobě v místě sjednaném pro přenechání takové movité věci“, nemůže být prostřednictvím této otázky přípustnost dovolání založena, poněvadž na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá, tuto otázku odvolací soud neřešil, stran této otázky neučinil žádný závěr, který by mohl být přezkoumán v dovolacím řízení. Soud prvního stupně, na jehož závěry odvolací soud odkázal, uzavřel, že v předmětné (smíšené) smlouvě si strany sjednaly, že místem dodání bude adresa U výstaviště 15, České Budějovice. Oběma stranám bylo současně známo, že adresa je sídlem společnosti GRIV s. r. o., z výpovědí svědků pak vyplynulo, že existovala dohoda, že oděvy budou dodávány do společnosti GRIV s. r. o. Pakliže žalobkyně dodala předmětné oděvy do sídla společnosti GRIV s. r. o., svou povinnost vyplývající ze smlouvy splnila. Odvolací soud tak neřešil otázku, zda dojde ke splnění povinnosti pronajímatele (předání věci do užívání nájemce), pokud oděvy předá libovolné osobě. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Obdobně uvádí-li dovolatelka obsahově shodnou v pořadí třetí otázku, zda „splní prodávající svůj závazek z kupní smlouvy odevzdat kupujícímu movitou věc a umožnit mu nabýt vlastnické právo k movité věci, pokud tuto věc předá libovolné osobě v místě sjednaném pro odevzdání takové movité věci“. Poněvadž ani tuto otázku odvolací soud neřešil, nemůže založit přípustnost dovolání. Nad rámec uvedeného lze doplnit, že odvolací soud uzavřel, že následné předání oděvů po jejich doručení na místo sjednané ve smlouvě, bylo věcí žalovaného jako objednatele a společností GRIV s. r. o. Případné nepředání oděvů tak nemůže jít k tíži žalobkyně. Tento závěr dovolatelka nezpochybnila.
Jde-li o druhou a čtvrtou otázku, tedy zda „splní pronajímatel svůj závazek z nájemní smlouvy přenechat nájemci movitou věc k dočasnému užívání, pokud tuto věc předá libovolné osobě, ačkoliv si strany výslovně sjednaly kontaktní osobu pro převzetí takové movité věci na straně nájemce“ a zda „splní prodávající svůj závazek z kupní smlouvy odevzdat kupujícímu movitou věc a umožnit mu nabýt vlastnické právo k movité věci, pokud tuto věc předá libovolné osobě, ačkoliv strany výslovně sjednaly kontaktní osobu pro převzetí takové movité věci na straně kupujícího“, pak při jejich formulaci dovolatelka vychází ze své vlastní verze skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je pro ni nepříznivé právní posouzení založeno. Ve skutečnosti tak nezpochybňuje správnost právního posouzení, nýbrž správnost zjištěného skutkového stavu věci (který v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 30. 9. 2017 v žádném ohledu zpochybnit nelze, srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014), a přisuzuje odvolacímu soudu právní závěry, které neučinil a na nichž tudíž jeho rozhodnutí nezávisí. Podle skutkového zjištění, z něhož odvolací soud vycházel, bylo mezi stranami sjednáno odlišné místo předání textilií. Výslovně pak zdůraznil, že ve smíšené smlouvě nebyla uvedena kontaktní osoba pro přebírání textilií, jak v rámci vlastních skutkových tvrzení žalovaná uvedla již v odvolací argumentaci.
Dovolatelka dále předkládá otázky týkající se uzavírání smlouvy adhezním způsobem (pátá až osmá otázka) a argumentuje ve prospěch názoru, že jí byla předložena formulářová smlouva, kterou mohla změnit jen v několika konkrétně vyjmenovaných parametrech, jde tak o smlouvu uzavřenou adhezním způsobem a na dovolatelku by mělo být nahlíženo jako na slabší stranu. Prostřednictvím těchto námitek nemůže být přípustnost dovolání založena, neboť dovolatelka s tvrzením o uzavření smlouvy adhezním způsobem přichází v rozporu s ustanovením §241a odst. 6 o. s. ř. až v dovolacím řízení. V řízení před soudy nižších stupňů tuto skutečnost netvrdila, odvolací soud se jí nezabýval a neučinil žádný závěr, který by mohl být dovolacím soudem přezkoumán.
Dovolatelka konečně uvádí otázky, zda „splní žalující strana, která žádá přiznání kupní ceny, své břemeno tvrzení pokud ve své žalobě ani po poučení o koncentraci řízení neuvádí jako důvod svých nároků uzavření kupní smlouvy s určitým obsahem a neurčí v žalobních tvrzeních výši kupní ceny, předmět koupě a podobně, ale pouze odkáže např. na všeobecné smluvní podmínky, na vystavenou fakturu, či předžalobní výzvu“ a zda „je odkaz na smluvní podmínky při řešení konkrétního nároku na úhradu konkrétní kupní ceny dle konkrétní kupní smlouvy dostatečným skutkovým tvrzením“. Jak vyplývá ze shora uvedeného, o neřešené otázky nejde. Z již citovaného usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 496/2013 (jenž mj. dovolatelka sama ve své argumentaci uvádí) vyplývá, že na skutečnosti vyplývající z listin účastník může odkázat, aniž by je blíže popsal, ale jen tehdy, když tyto listiny jsou ohledně skutkových okolností jednoznačné a nelze na jejich základě učinit vícero alternativních skutkových závěrů. O takový případ, jak Nejvyšší soud uzavřel shora, jde právě v projednávané věci. Tvrzený předpoklad přípustnosti tak není dán.
Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu v té části prvního výroku, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Dovolání proti výrokům o nákladech řízení není přípustné vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017. Nejvyšší soud dovolání i v této části podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. 8. 2020
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu