ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.1590.2020.1
sp. zn. 32 Cdo 1590/2020-263
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobce O. P. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Martinem Janákem, advokátem se sídlem v Plzni, Sedláčkova 212/11, proti žalované PANAS, spol. s r. o. , se sídlem v Praze 9, Jordánská 978, identifikační číslo osoby 45280401, zastoupené JUDr. Josefem Moravcem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, o zaplacení 2 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 551/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2019, č. j. 25 Co 173/2019-213, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 20 086 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 29. 6. 2018, č. j. 15 C 551/2016-142, zamítl žalobu o zaplacení částky 2 000 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobce potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž co do přípustnosti uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na otázce procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a která zároveň nebyla (zcela konkrétně) v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry napadeného rozhodnutí, odmítla argumentaci dovolatele a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, případně aby je zamítl.
Podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil, že v dovolání, které může být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá parafráze textu ustanovení §237 o. s. ř., či jeho části [srov. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2014, pod číslem 116, usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti k dispozici in www.usoud.cz ), a usnesení ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, která jsou, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, dostupná na jeho webových stránkách].
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, však není naplněn tehdy, vymezí-li dovolatel v dovolání pro řešení určité právní otázky více předpokladů přípustnosti, které si vzájemně konkurují (vzájemně se vylučují), jako je tomu i v této věci, v níž dovolatel vymezil přípustnost dovolání tak, že „napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky procesního práva, … při jejímž řešení se odvolací soud jednak odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a současně tato otázka procesního práva nebyla (zcela konkrétně) v rozhodování Nejvyššího soudu doposud vyřešena“. I v takovém případě dovolání trpí vadou, neboť neobsahuje náležitosti podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4283/2014).
Namítá-li dovolatel, že odvolací soud nesprávně posoudil „otázku přípustnosti projednání a rozhodnutí věci odvolacím soudem v nepřítomnosti žalobce, resp. právního zástupce, který včas a důvodně požádal o odročení jednání,“ uplatňuje zmatečnostní vadu řízení ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř., jež není způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro jejíž posouzení nelze připustit dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 NSČR 84/2013, ze dne 5. 2. 2014, sen. zn. 29 NSČR 112/2013, nebo ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4310/2016). K této vadě, jakož i k jiným vadám, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, může dovolací soud přihlédnout toliko v případě přípustného dovolání (srov. ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2835/2017, či ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1835/2017).
Na tomto závěru nemohou nic změnit ani odkazy dovolatele na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2056/2000, a na nález Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. I. ÚS 1084/08, jako na rozhodnutí, od nichž se měl odvolací soud odchýlit, projednal-li odvolání v nepřítomnosti zástupce žalobce. Kromě toho uvedená rozhodnutí vycházejí z odlišné procesní situace. V těchto jiných řízeních neúčast účastníka, resp. jeho právního zástupce, na jednání vedla k vydání rozsudku pro zmeškání ve smyslu ustanovení §153b odst. 1 o. s. ř. V projednávané věci však nepřítomnost dovolatelova zástupce k vydání rozsudku pro zmeškání nevedla; odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal na základě odvolacích námitek žalobce, s nimiž se řádně vypořádal. Odkazuje-li dovolatel také na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 9 As 69/2015, pro úplnost lze dodat, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 162/2017), a že v citovaném rozhodnutí se Nejvyšší správní soud zabýval omluvou účastníka z jednání nařízeného v přestupkovém řízení, jež je ovládáno zásadami odlišnými od zásad občanského práva procesního, a jeho závěry tak na projednávanou věc bez dalšího nedopadají.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
O návrhu na odklad vykonatelnosti a právní moci dovoláním napadeného rozsudku Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť vzhledem k tomu, že dovolání bylo odmítnuto, se tento návrh stal bezpředmětným.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 22. 7. 2020
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu