ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.1853.2020.1
sp. zn. 32 Cdo 1853/2020-332
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně PATREM PIPE TECHNOLOGIES s. r. o. , se sídlem v Třanovicích č. p. 282, PSČ 739 53, identifikační číslo osoby 25900315, zastoupené JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Českobratrská 1403/2, proti žalované Credendo - Short-Term EU Risks úvěrové pojišťovně, a. s. , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1683/127, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 27245322, zastoupené JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze, Dlouhá 705/16, o pojistné plnění 33 281,20 USD, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 184/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2020, č. j. 18 Co 350/2019-280, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 14 229,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu označenému v záhlaví není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Napadené rozhodnutí, jímž byl potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, spočívá na dvou závěrech, z nichž je každý sám o sobě postačujícím důvodem pro zamítnutí žaloby, jíž se dovolatelka po žalované domáhá pojistného plnění. Odvolací soud dovodil, že sjednaný pojistný úvěrový limit byl vyčerpán již vystavením šesti faktur v období od 3. 5. do 21. 6. 2013, na pohledávky vyúčtované dalšími fakturami se tudíž nevztahovala pojistná ochrana, a plnění odběratele uskutečněné postupně až do května 2014 se započítává na nejstarší splatnou pohledávku a postačovalo ke splacení všech pohledávek, na něž se vztahovala pojistná ochrana, ještě před skončením karenční doby, nebyla tedy zjištěna existence nenulového salda pojištěných pohledávek neuspokojených do konce karenční doby. Vedle toho se odvolací soud ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně, podle něhož v rozsahu částky 39 114,36 USD zanikla pohledávka žalobkyně dohodou tak, jak se podává z dobropisu vystaveného dovolatelkou dne 8. 4. 2014.
Dovolatelka vymezila předpoklad přípustnosti dovolání a dovolací důvod k oběma těmto závěrům.
Ve vztahu k závěru, že pohledávka vůči odběrateli, stran níž se dovolatelka domáhá pojistného plnění, zanikla dohodou, dovolatelka argumentuje, že odvolací soud se odchýlil od závěru vyjádřeného Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3573/2018 (který je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na jeho webových stránkách), podle něhož podle §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Ten lze podle mínění dovolatelky aplikovat i v rámci úpravy nového občanského zákoníku (tj. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014, dále též jen „o. z.“).
Především je třeba poznamenat, že soudy nižších stupňů se nezabývaly otázkou, jakým právem se řídila právní jednání mezi dovolatelkou a jejím odběratelem se sídlem v Saudské Arábii, a to ačkoliv soud prvního stupně zjistil, že případný spor mezi nimi by byl veden před arbitráží v Londýně podle anglického práva. Protože tuto otázku nepředkládá ani dovolatelka, není otevřena dovolacímu přezkumu a Nejvyšší soud tudíž vychází ve svých úvahách z předpokladu, z něhož zřejmě vycházely soudy nižších stupňů a z něhož vychází jak dovolatelka v dovolání, tak žalovaná ve vyjádření k dovolání, totiž že při posouzení právního jednání mezi dovolatelkou a odběratelem je namístě aplikovat právo České republiky.
Z toho, že soud prvního stupně v rámci právního posouzení, s nímž se odvolací soud bez výhrad ztotožnil, argumentoval ve vztahu k posuzovanému jednání dovolatelky ustanovením §1796 o. z., je dále zřejmé, že soudy nižších stupňů vycházely z názoru, podle něhož je toto jednání, k němuž došlo za účinnosti nového občanského zákoníku, třeba posoudit podle tohoto předpisu. Ani tento názor dovolatelka nezpochybňuje, ba naopak z takového názoru výslovně vychází. Při vymezení příslušného předpokladu přípustnosti dovolání však – oproti svému přesvědčení – neodkazuje na judikatorní závěr, od něhož se měl odvolací soud odchýlit, nýbrž toliko na doslovnou citaci právního předpisu, což kritéria stanovená v §237 o. s. ř. nesplňuje. Navíc odkazuje na citaci ustanovení §35 odst. 2 obč. zák., které v novém občanském zákoníku obdobu nemá a při výkladu právního jednání podle ustanovení §555 a násl. o. z. se rozhodně neuplatní, není tudíž použitelná ani judikatura, která z tohoto ustanovení vychází (z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu k tomu srov. např. důvody rozsudku ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněného pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 4/2019„ a rozsudky ze dne 25. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, a ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 508/2019). Nejde tedy ve skutečnosti o odkaz na rozhodovací praxi dovolacího soudu a v každém případě jde o odkaz nepřípadný. Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017, že k založení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí vskutku v rozporu.
Nehledě na to, dovolání by nebylo lze shledat přípustným, ani kdyby dovolatelka odkázala na příslušné judikatorní závěry.
Namítá-li dovolatelka, že dohoda s dlužníkem (odběratelem) nebyla prokázána a že takové skutkové zjištění je v příkrém rozporu s obsahem dobropisu a nijak nezapadá do kontextu s ostatními provedenými důkazy, pak zřejmě přehlédla, že samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96); na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. 1. 2013 k dispozici nemá (viz §241a odst. 1 o. s. ř.). V extrémním rozporu s výsledky provedeného dokazování, jenž by ve smyslu judikatury Ústavního soudu měl za následek porušení práva na spravedlivý proces, zpochybněný skutkový závěr odvolacího soudu není, ba naopak, spolehlivě z nich vyplývá.
Argumentace dovolatelky, že výklad provedený odvolacím soudem se rozchází s jazykovým vyjádřením, vychází právě z jejího již zmíněného mylného názoru, že pravidla pro výklad právního jednání (právního úkonu) nedoznala přijetím nového občanského zákoníku změny a též v jeho režimu se uplatní pravidlo obsažené v ustanovení §35 odst. 2 in fine obč. zák. Nejvyšší soud vysvětlil již v rozsudku ze dne 25. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, že právní úprava účinná od 1. 1. 2014 opouští důraz na formální hledisko projevu vůle, typický pro předchozí občanský zákoník, a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob. Pro výklad adresovaného právního jednání je určující skutečná vůle jednajícího, která byla anebo musela být známa adresátovi, již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov) [srov. R 4/2019 a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 508/2019]. Nadto výhrady dovolatelky postrádají též věcné opodstatnění.
Námitku, že odvolací soud nerespektoval při výkladu právního jednání její skutečnou vůli, dovolatelka opírá o argument, že dobropis vystavila pod nátlakem odběratele, který jeho vystavením podmiňoval zaplacení zbývající části kupní ceny ve výši 487 557,89 USD, a „její motivace k vystavení dobropisu byla vedena péčí řádného hospodáře, kdy rizika spojená se soudním vymáháním pohledávky v Saudské Arábii vyhodnotila jako natolik vysoká a spojená s takovými náklady, že se rozhodla požadavku arabského obchodního partnera vyhovět a minimalizovat dopady, které by mohly být v případě neuhrazení celé kupní ceny likvidační“. Dovolatelka uzavírá větou „Aplikujíce závěry odkazovaného rozsudku dovolacího soudu je zřejmá vůle a okolnosti vystavení předmětného dobropisu, kterým nebyl zánik zbylé neuhrazené části pojištěné pohledávky a zánik pohledávky nebyl cílem vystavení dokladu majícího náležitosti dobropisu, a tedy na základě tohoto dokladu nemohlo dojít k zániku žalované pohledávky, která zůstala pojištěná a neuspokojená“. Dovolatelka tu přehlíží, že při výkladu adresovaných právních jednání je navenek neprojevená motivace (pohnutka) či vnitřní výhrada (mentální rezervace) jednajícího bez právního významu (srov. obdobně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 826/2005, uveřejněného pod číslem 36/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 31 Cdo 3620/2010, uveřejněného tamtéž pod číslem 70/2011). Nejvyšší soud např. v R 4/2019 zdůraznil, že ustanovení §556 odst. 1 věty první o. z. zakotvuje ochranu dobré víry adresáta právního jednání a relevantní je tudíž jen takový úmysl (skutečná vůle) jednajícího, který byl druhé straně (adresátovi) znám anebo musela–li o něm druhá strana vědět. Soud prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud bez výhrad ztotožnil, ostatně uzavřel, že z provedených důkazů poznatek o tvrzeném nátlaku odběratele neplyne.
Jestliže se dovolatelce nezdařilo zpochybnit jeden ze dvou závěrů, na nichž kumulative spočívá napadené rozhodnutí, nemá již smysl zabývat se dovoláním v té části, v níž se dovolatelka vymezuje proti druhému závěru a předkládá čtyři věcně související otázky týkající se limitu pojistného plnění a čekací (karenční) doby, které má za otázky hmotného práva dovolacím soudem dosud nevyřešené. Spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. Zpochybněním jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se totiž při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (z rozhodnutí Nejvyššího soudu srov. obdobně již usnesení ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z pozdější doby např. usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016, ze dne 12. 6. 2019, sp. zn. 32 Cdo 1296/2019, ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 484/2020).
Dovolatelka napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tj. též ve výrocích o nákladech řízení, avšak podle právní úpravy účinné od 30. 9. 2017, která je vzhledem k datu vydání napadeného rozsudku pro toto dovolací řízení rozhodná, je přípustnost dovolání ve vztahu k těmto výrokům podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. vyloučena.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. 9. 2020
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu