ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.3573.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 3573/2018-370
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně P. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Tomášem Chovancem, advokátem se sídlem v Ostravě, Dlouhá 6, proti žalované P. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Pavlem Jařabáčem, advokátem se sídlem v Ostravě, Puchmajerova 489/7, o zaplacení částky 323 085 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 21 Cm 250/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 4. 2018, č. j. 8 Cmo 209/2017-302, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 4. 2018, č. j. 8 Cmo 209/2017-302, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 3. 2017, č. j. 21 Cm 250/2009-265, ve výrocích I., III. a IV., se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 3. 2017, č. j. 21 Cm 250/2009-265, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 323 085 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 323 085 Kč za den 30. 5. 2006 (výrok II.), a rozhodl o povinnosti žalované k náhradě nákladů řízení žalobkyni ve výši 259 581 Kč (výrok III.) a státu ve výši 4 196 Kč (výrok IV.).
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., III. a IV. (první výrok) a rozhodl o povinnosti žalované k náhradě nákladů odvolacího řízení žalobkyni ve výši 25 781 Kč (druhý výrok).
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako zhotovitelka a žalovaná jako objednatelka uzavřely dne 30. 3. 2006 písemnou smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo podle čl. II odst. 1 vypracování studie, projektové dokumentace pro územní rozhodnutí, stavební povolení, realizaci stavby, včetně přípojky elektro a veškeré inženýrské činnosti a statiky pro ÚR, SP nadstavby sídla žalované. Cena za vypracování kompletní statiky (až po realizaci) nebyla součástí této smlouvy. V článku IV odst. 1 se smluvní strany dohodly, že dílo bude žalované předáno v dílčích plněních, a to v termínech:
a) „PD a IČ dle bodu II. 1, vč. statiky pro realizaci“ do 15. 5. 2006,
b) „kompletní projednání PD dle IV. 1 a) (1/2 IČ)“ do 15. 6. 2006,
c) „zajištění vydání ÚR a SP a ostatní nutná správní rozhodnutí (1/2 IČ), za předpokladu sloučení ÚR a SP“ do 30. 7. 2006.
Cena díla byla sjednána v čl. V smlouvy ve výši celkem 317 000 Kč + DPH a sestávala z částky 12 000 Kč + DPH za studii, z částky 260 000 Kč + DPH za projekt pro územní rozhodnutí, stavební povolení a realizaci [projekt stavby pro ÚR a SP měl obsahovat průvodní a souhrnnou technickou zprávu: stavební část, statika (statický výpočet), zdravotechnika a ÚT, vzduchotechnika, elektroinstalace, hromosvod, požárně-technické řešení], a z částky 45 000 Kč + DPH za inženýrskou činnost (zajištění vydání ÚR a SP). V článku VI odst. 1 smlouvy si strany sjednaly platební podmínky tak, že žalovaná byla povinna uhradit žalobkyni část plnění formou dílčích faktur ve výši dle a po splnění jednotlivých bodů a termínů podle čl. IV odst. 1 písm. a), b), c) a čl. V odst. 1 smlouvy a že konečná faktura bude vystavena po předání poslední části předmětu díla na základě předávacího protokolu. V článku VI odst. 2 smlouvy byla sjednána splatnost faktur 14 dnů ode dne doručení žalované a dále bylo dohodnuto v čl. VI odst. 4, že pokud je oprávněnost fakturované částky nebo její části žalovanou zpochybněna, je žalovaná povinna tuto skutečnost bez zbytečného odkladu písemně oznámit žalobkyni s uvedením důvodu, přičemž nesmí zdržet proplacení nesporné části faktury. Žalobkyně předala žalované dne 16. 5. 2006 studii, projektovou dokumentaci a statické výpočty spolu s fakturou č. 20060014 vystavenou na částku 323 085 Kč včetně DPH (studie za částku 12 000 Kč + DPH, projektová dokumentace za částku 260 000 Kč + DPH a statický výpočet podle ústní dohody za částku 9 500 Kč + DPH, při odečtení částky 10 000 Kč + DPH za elektro přípojku). Žalobkyně nepředala žalované část díla spočívající v přípojce elektro. Na fakturu žalovaná nic nezaplatila a dopisem ze dne 16. 8. 2006, který byl žalobkyni doručen dne 22. 8. 2006, odstoupila od smlouvy s odůvodněním, že jí nebyly ve stanovených termínech předány sjednané části díla.
Odvolací soud považoval za správné právní posouzení věci soudem prvního stupně, podle kterého účastnice v souladu s ustanovením §548 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák.“), sjednaly vznik práva na zaplacení části ceny díla po splnění jednotlivých částí díla v termínu podle smlouvy, na základě zaslané faktury se splatností 14 dnů a žalobkyně předala žalované část díla sjednanou v čl. IV odst. 1 písm. a) smlouvy. Současné předání a převzetí díla, jakožto dvoustranný úkon, ke vzniku práva na zaplacení části ceny díla potřebné nebylo, neboť pro tento účel takovýto dvoustranný úkon nebyl sjednán. Žalovaná ve sjednané lhůtě nerozporovala oprávněnost vyfakturované částky, resp. nenotifikovala vady části díla. Odvolací soud posoudil jako správné, pokud soud prvního stupně měl za prokázaný vznik práva na zaplacení ceny částečného plnění díla, neboť dílo bylo prokazatelně v uvedené části splněno, žalované předáno a vyfakturováno v souladu se smlouvou. K námitce vady předané části díla spočívající v nedodání projektové dokumentace elektro přípojky uplatněné dovolatelkou odvolací soud uvedl, že dílo ve splněné části odpovídalo čl. V smlouvy, který jednoznačně vypočítával, co mělo být v dané části díla obsažené. Při výkladu čl. II odst. 1 smlouvy bylo podle odvolacího soudu potřeba vnímat slovo „včetně“ tak, že dílo zahrnuje vypracování projektové dokumentace a (včetně) další činnosti, jako jsou „přípojka elektro a veškeré inženýrské činnosti …“, čemuž podle něj nasvědčoval i gramatický výklad, jenž vázal přípojku elektro k ostatním činnostem a nikoliv k projektové dokumentaci.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci a navrhuje zrušení napadeného rozsudku.
Dovolatelka se domnívá, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení §560 odst. 1 obch. zák., neboť neposoudil žalobkyní vypracovanou projektovou dokumentaci jako vadnou. Vytýká odvolacímu soudu neznalost zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů. Tvrdí, že předmět projektování byl v textu smlouvy vymezen jako „nadstavba“, což je podle ní synonymum pro „nástavbu“. Žalobkyně fakticky vyprojektovala „přístavbu“ (projekt obsahoval schodiště rozšiřující půdorys dosavadní budovy), přičemž v daném území bylo možno poskytnout výjimku ze stavební uzávěry pouze pro „nástavbu“ a předmět smlouvy o dílo měl sloužit právě k získání územního rozhodnutí a stavebního povolení ve stavebním řízení podle stavebního zákona. Podle dovolatelky jsou v rozhodovací činnosti dovolacího soudu „po desetiletí uznávány a aplikovány“ zásady, že soud je při rozhodování povinen znát obecně závazné právní předpisy (iura novit curia) a že vada díla je založena na rozdílu mezi smlouvou a faktickým výsledkem činnosti zhotovitele. Odvolací soud se tak podle ní odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelka také namítá, že odvolací soud bez řádného odůvodnění opomněl aplikaci §551 obch. zák. o povinném výkonu upozorňovací povinnosti zhotovitelem, pokud přistoupil na argument žalobkyně, že k záměně „nástavby“ za „přístavbu“ v projektu došlo na základě pokynu dovolatelky, že má vypracovat „přístavbu“ podle studie M. D., daného ještě před uzavřením smlouvy o dílo. O aplikaci tohoto ustanovení na daný skutkový stav podle ní není v rozhodovací praxi dovolacího soudu žádných pochyb.
S odkazem na to, že „ust. §263 obch. zákoníku je v rozhodovací činnosti dovolacího soudu po desetiletí uznáváno“, dovolatelka dále uplatňuje námitku, že odvolací soud neaplikoval smluvní ujednání, podle kterého byla sjednána v souladu s ustanovením §263 obch. zák. jako součást závazku žalobkyně vyhotovit projektovou dokumentaci pro účely získání územního rozhodnutí a stavebního povolení její povinnost absolvovat – na základě předchozí písemné pozvánky a protokolárně – závazný postup konzultací.
Dovolatelka nesouhlasí též se závěrem odvolacího soudu, podle kterého neměl být v rámci částečného plnění, jež bylo podmínkou pro vznik práva na zaplacení požadované části ceny díla, dodán spolu s projektovou dokumentací také projekt přípojky elektro. Má za to, že odvolací soud neprovedl gramatický výklad čl. II odst. 1 smlouvy o dílo obsahující souřadnou spojku „a“, ale uskutečnil „mocenský akt“ a „manipulaci s textem“, jejichž výsledkem byl jiný text, než jaký se ve skutečnosti ve smlouvě nachází. Výklad provedený odvolacím soudem podle ní není podložen ani jinými myslitelnými metodami interpretace (např. systematickou či logickou) a odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) si pro svůj výklad nesjednal dostatečný podklad výslechem jednajících fyzických osob. Dovolatelka považuje za „vadu typu tzv. opomenutého důkazu“ při výkladu smlouvy, že odvolací soud nepřihlédl k obsahu faktury žalobkyně č. 20060014 ze dne 15. 5. 2006, v níž z částky požadované za projektovou dokumentaci odečetla částku 10 000 Kč s DPH za přípojku elektro, a k obsahu doprovodného e-mailu žalobkyně, ve kterém dovolatelce sdělila, že přípojka elektro ještě není hotová. Z těchto listin se podle dovolatelky podává vůle žalobkyně k tomu, že přijala i tento závazek v termínu pro předání projektové dokumentace. V postupu odvolacího soudu při výkladu smlouvy dovolatelka spatřuje „hned několik pojmově dávno známých procesních vad“ (odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1768/10, a ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. III. ÚS 2110/2007, jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz , a na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2081/2007, ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1192/2008, ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99, a ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz ) a namítá, že výkladem nelze již učiněný projev vůle, který je jinak určitý a srozumitelný, doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1599/2010, provádí dovolatelka vlastní gramatický výklad čl. II odst. 1 smlouvy o dílo, v němž dovozuje, že slovo „včetně“ patří k prvé části textu a k druhé části nemá žádný vztah. Dále má za to, že odvolací soud nereagoval ani na skutečné znění čl. IV odst. 1 písm. a) a čl. II odst. 1 smlouvy, podle kterých pro vznik nároku na zaplacení žalované částky měly být splněny také „IČ dle bodu II. 1.“, tedy „… veškeré inženýrské činnosti pro ÚR, SP nadstavby sídla P.“. Podle dovolatelky si žalobkyně nemohla svévolně z předmětu sjednaného částečného plnění něco odečítat a současně odečíst část sjednané ceny díla v rozsahu, který si sama určila, neboť právo na zaplacení příslušné části ceny díla vznikalo na základě splnění závazku podle příslušného bodu smlouvy jako takového (splnění řádného).
Odvolací soud podle dovolatelky řádně neaplikoval ustanovení §554 obch. zák. v souvislosti s vadami poskytnutého plnění a s otázkou, zda vznikl nebo nevznikl nárok na zaplacení požadované části ceny díla, neboť v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (dovolatelkou výslovně citovanou) pominul otázku, zda dílo bylo v uvedené části provedeno řádně. Dovolatelka považuje za pochybení odvolacího soudu i to, že se nezabýval otázkou určení okamžiku, kdy vzájemný právní vztah založený smlouvou o dílo přechází z režimu ustanovení §550 obch. zák. (právo objednatele na průběžnou kontrolu) na právní režim odpovědnosti za vady díla podle ustanovení §560 a násl. téhož zákona, která podle ní byla podstatná pro závěr, zda byla dovolatelka povinna vady díla „reklamovat“. Má za to, že tím postupoval v rozporu s řešením této otázky, jak k němu dospěl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 1067/2003.
Žalobkyně navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně jej zamítnout. Napadené rozhodnutí považuje za věcně správné. Dovolání je podle ní spíše polemikou se správností skutkových zjištění soudů obou stupňů.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 1 čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a též od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Těmto požadavkům dovolatelka v projednávané věci nedostála, namítá-li, že odvolací soud opomenul aplikaci ustanovení §551 obch. zák. a nepřihlédl k smluvnímu ujednání, v němž podle ní byla v souladu s ustanovením §263 obch zák. sjednána povinnost žalobkyně k provedení závazného postupu konzultací před vyhotovením projektové dokumentace. Dovolatelka neformuluje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, ani neuvádí žádná rozhodnutí dovolacího soudu, od nichž se měl odvolací soud při jejím řešení odchýlit. Stejně tak z dovolání není zřejmé, od jakých rozhodnutí dovolacího soudu se měl odvolací soud odchýlit tím, že při tvrzené neznalosti stavebního zákona řádně neaplikoval ustanovení §560 obch. zák. v otázce posouzení vady díla jako rozdílu mezi smlouvou a faktickým výsledkem činnosti zhotovitele.
Avšak i v případě, že by dovolatelka ve vztahu k těmto námitkám řádně vymezila předpoklad přípustnosti dovolání, nebylo by možno na základě této její argumentace shledat dovolání přípustným. Odvolací soud vyšel při právním posouzení věci ze zjištění, že způsob provedení projektové dokumentace „nadstavby“ s použitím schodiště přesahujícího stávající půdorys budovy byl dovolatelce znám ještě před uzavřením smlouvy o dílo a takto byl sjednán smlouvou (faktické provedení projektu tedy bylo v souladu se smlouvou), provedení projektové dokumentace bylo s dovolatelkou projednáno (odvolací soud neuvěřil výpovědi L. L., že s ním nikdo projektovou dokumentaci neprojednával), a nevzal za prokázané její tvrzení, že pro takový způsob provedení projektové dokumentace by nebyl udělen souhlas stavebního úřadu (neměl za prokázané, že by souhlas dovolatelky s tímto způsobem provedení byl nevhodným pokynem k provedení díla). Dovolatelka nesprávnost právního posouzení věci v této části zakládá na zpochybňování těchto skutkových závěrů odvolacího soudu. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014).
Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. je i to, že otázku vymezenou v dovolání odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, nebo ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 777/2014). Namítá-li dovolatelka, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tím, že řádně neaplikoval ustanovení §554 obch. zák., patrně přehlíží, že odvolací soud potvrdil správnost právního posouzení soudu prvního stupně, podle kterého vzniklo právo na zaplacení části ceny díla v souladu s ustanovením §548 odst. 1 věta druhá obch. zák. splněním smluvně sjednaných podmínek (splněním a předáním určené části díla, včetně fakturace její ceny). Pro rozhodnutí odvolacího soudu tedy nebyl určující závěr, zda a případně kdy došlo k provedení díla podle ustanovení §554 obch. zák., neboť provedení díla nebylo podmínkou vzniku práva na zaplacení požadované části ceny díla. Napadené rozhodnutí nezáviselo ani na posouzení otázky, od jakého okamžiku vznikla práva a povinnosti vyplývající z úpravy odpovědnosti za vady podle ustanovení §560 a následujících obch. zák . Odvolací soud sice skutkově uzavřel, že dovolatelka ve smluvně sjednané lhůtě nerozporovala oprávněnost vyfakturované částky, resp. nenotifikovala vady části díla, avšak tento závěr pro jeho rozhodnutí nebyl určující, neboť předmětnou část díla považoval za bezvadnou (neshledal jako opodstatněné námitky dovolatelky o její neúplnosti). Ani pro řešení těchto otázek proto dovolání přípustné není.
Dovolací soud shledal dovolání přípustným pro řešení otázky postupu soudu při výkladu projevu vůle, neboť odvolací soud se odchýlil při výkladu smlouvy o dílo ohledně podmínek sjednaných pro vznik nároku na zaplacení požadované části ceny díla od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je též důvodné.
Podle §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále jen „obč. zák.“), právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Podle §266 obch. zák. se projev vůle vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (odstavec 3). Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila (odstavec 4).
V obchodních závazkových vztazích (v projednávané věci nesporně jde o takový vztah podle §261 odst. 1 obch. zák.) platí, že při pochybnostech o obsahu právního úkonu vyjádřeného slovy (včetně písemné smlouvy), je třeba jeho obsah zjistit za použití výkladových pravidel stanovených v ustanovení §266 obch. zák. (a obecně též v ustanovení §35 odst. 2 obč. zák.), která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem založeným nejen na jazykovém vyjádření právního úkonu, ale též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil (podle úmyslu jednající osoby v okamžiku uzavírání smlouvy). Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud na základě provedeného dokazování posoudí, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srov. například dovolatelkou citované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99, ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, a ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2081/2007, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3563/2014, a ze dne 25. 4. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4318/2015). Ústavní soud pak vyložil (z hlediska ústavně garantovaných základních práv), že text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy (srov. například nález ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3563/2014). Nejvyšší soud však v této souvislosti zároveň zdůrazňuje, že výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím projev vůle nahrazovat či doplňovat (srov. například usnesení ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1999, pod číslem 30, nebo rozsudek ze dne 7. 11. 2000, sp. zn. 29 Cdo 81/2000).
Odvolací soud v projednávané věci při výkladu smlouvy o dílo ohledně sjednání rozsahu jednotlivých dílčích plnění podle čl. IV odst. 1 smlouvy pod písm. a), b) a c), jejichž splnění bylo podle čl. VI odst. 1 smlouvy podmínkou pro vznik nároku na zaplacení jednotlivých částí sjednané ceny díla, požadavkům vyplývajícím z výše citované judikatury nedostál a v tomto ohledu jsou námitky dovolatelky důvodné. Odvolací soud při závěru, že součástí dílčího plnění podle čl. IV odst. 1 písm. a) smlouvy neměla být „přípojka elektro“, vycházel pouze z obsahu projektu stavby pro územní rozhodnutí a stavební povolení vymezeného v čl. V odst. 1 smlouvy, v němž „přípojka elektro“ výslovně zmíněna nebyla, a z významu slova „včetně“ v čl. II odst. 1 smlouvy. Nezkoumal se zřetelem ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle (zejména jednání o uzavření smlouvy) a s přihlédnutím k následnému chování smluvních stran, jaká byla jejich skutečná vůle (jejich úmysl) při vymezení rozsahu jednotlivých dílčích plnění, zejména dílčího plnění podle čl. IV odst. 1 písm. a) smlouvy. Byť ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která odvolací soud převzal jako správná, mimo jiné vyplývalo, že žalobkyně při fakturaci žalobou požadované částky určené podle čl. V odst. 1 smlouvy (a podle ústní dohody ohledně ceny za statický výpočet, jež měla být podle výslovné dohody stran zaplacena nad rámec smluvně ujednané ceny díla) za dílčí plnění, které podle odvolacího soudu odpovídalo čl. IV odst. 1 písm. a) smlouvy, sama odečítala částku za „přípojku NN“ a sdělovala, že se „přípojka elektro“ aktuálně dopracovává, odvolací soud toto následné chování žalobkyně při výkladu smlouvy nijak nezohlednil. Navíc ze závěrů odvolacího soudu není patrné ani to, o jaký typ a rozsah činností žalobkyně se ve vztahu k „přípojce elektro“ podle jeho výkladu smlouvy mělo jednat, neboť pouze konstatuje, že byla vázána „k ostatním činnostem a nikoliv k projektové dokumentaci“, avšak tyto blíže nekonkretizuje. Odvolací soud nepřihlédl též k tomu, že dílčí plnění bylo v čl. IV odst. 1 písm. a) smlouvy vymezeno slovy: „PD a IČ dle bodu II.1., vč. statiky pro realizaci“, tedy že gramatický výklad tohoto ujednání nenasvědčoval závěru, že by předmětem tohoto dílčího plnění musela být pouze projektová dokumentace („PD“), ale že v něm mohly být obsaženy i jiné činnosti („IČ“ a „statika pro realizaci“). Právní posouzení odvolacího soudu je tedy neúplné, a proto nesprávné.
Nejvyšší soud proto, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení [§242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil podle §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
V dalším řízení se bude soud za použití výkladových pravidel (§35 odst. 2 obč. zák. a §266 obch. zák.) v souladu s výše citovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu zabývat výkladem smluvních ujednání podstatných pro posouzení otázky vzniku nároku na zaplacení požadované části ceny díla (včetně čl. VI. odst. 4 smlouvy o dílo).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 3. 2019
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu