ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.2938.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 2938/2018-299
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobce V. Ž. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného Mgr. Pavlem Dvořákem, advokátem se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Strojírenská 2269/36, proti žalované AXA Management Services s. r. o. , se sídlem v Praze 2, Lazarská 13/8, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 25672703, zastoupené Mgr. Radkem Kocourkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1043/11, o zaplacení částky 410 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 204/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2017, č. j. 29 Co 356/2017-211, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 4. 2018, č. j. 29 Co 356/2017-255, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12 390,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se pro dovolací řízení uplatní – v souladu s bodem 1 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání proti v záhlaví označenému rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o věci samé, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., Nejvyšší soud přípustným neshledal.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatel nezpochybňuje, že dne 23. 4. 2013 uzavřel se žalovanou v 14.35 hodin dohodu o ukončení mandátní smlouvy a v 14.40 hodin dohodu o vypořádání nároků z mandátní smlouvy (dále jen „dohoda o vypořádání“), tvrdí však, že uzavření těchto dohod nemá vliv na jeho možnost domáhat se práva na odškodnění dle §669 obch. zák., neboť je nelze vnímat tak, že se v nich tohoto svého práva platně vzdal. Upozorňuje na zjištění, že v dohodě o ukončení mandátní smlouvy bylo ujednáno, že smluvní vztah zaniká k datu 23. 4. 2013, z čehož dle jeho názoru vyplývá, že smlouva zaniká ve 24.00 hodin uvedeného dne, a dohoda o vypořádání tudíž byla uzavírána v době, kdy platnost mandátní smlouvy ještě trvala, je proto neplatná pro rozpor s kogentním ustanovením §669 odst. 6 obch. zák. Na podporu svého názoru odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1882/2012 (který je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na jeho webových stránkách), z něhož se podle jeho mínění podává, že dohody uzavřené v rozporu s §669 odst. 6 obch. zák. jsou pro rozpor se zákonem absolutně neplatné, z čehož dovozuje, že posouzení uvedené dohody jako platného právního úkonu odporuje rozhodovací praxi dovolacího soudu.
Dovolatel dále formuluje právní otázky, které dle jeho názoru nebyly dovolacím soudem ve vztahu k obchodnímu zástupci výslovně řešeny, totiž „zda se obchodní zástupce může i v den uzavření dohody o ukončení mandátní smlouvy souběžně uzavřením dohody o vypořádání nároku z ní předem platně vzdát svého nároku na odškodnění, ačkoliv mu výše jeho nároku na odškodnění není známa a smlouva zaniká až s odstupem několika hodin po jejím uzavření; zda deklaraci neexistence vzniku nároku na odškodnění ve smlouvě lze považovat za platné vzdání se tohoto nároku obchodním zástupcem; a zda prohlášení obchodního zástupce v dohodě o vypořádání nároků z mandátní smlouvy o neexistenci vzniku nároku na odškodnění ve vazbě na neexistující zákonné důvody (§669a obch. zák.) je platné, či zda takovéto ujednání neodporuje zásadám poctivého obchodního styku, které nepožívá právní ochrany“.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Argument, že odvolací soud se při řešení otázky, zda se dovolatel v dohodě o vypořádání nároků z mandátní smlouvy platně vzdal práva na odškodnění obchodního zástupce se zřetelem na zákaz odchylného ujednání vyplývající z ustanovení §669 odst. 6 obch. zák., odchýlil od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1882/2012, k závěru o přípustnosti nevede, neboť odkaz na toto rozhodnutí je zcela nepřípadný. Závěry, které dovolatel přičítá dovolacímu soudu, jsou dovolacím soudem konstatované závěry odvolacího soudu, k nimž se dovolací soud nikterak nevyjadřoval, neboť nebyly dovoláním zpochybněny a nebyly tudíž otevřeny dovolacímu přezkumu. Výkladem ustanovení §669 odst. 6 obch. zák. se Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí vůbec nezabýval.
Nejvyšší soud dovodil již v usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017, že k založení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí vskutku v rozporu. Vysvětlil, že opačný závěr by vedl k neudržitelnému, a vzhledem k platné právní úpravě institutu dovolání, založené účinností zákona č. 404/2012 Sb., zákonodárcem nepředpokládanému (nechtěnému) stavu, neboť pouhý odkaz na kterékoli – třeba i nahodile zvolené – rozhodnutí Nejvyššího soudu by nutně (vždy) přivodil i přípustnost dovolání, a tedy povinnost jeho věcného projednání; smysl přijaté novely jest oproti tomu ztotožnit se snahou zákonodárce odtížit Nejvyšší soud od nepřiměřeného množství napadlých věcí (umožnit jejich rychlejší vyřízení), což se schválením formalizovaného a účelového vymezování přípustnosti dovolání, vedoucího k jeho následné „automatické přípustnosti“, zjevně nekoresponduje. Nejvyšší soud dodal, že tento závěr lze podepřít i dalším koncepčním cílem přijaté novely občanského soudního řádu (z pohledu důvodové zprávy), který je představován snahou o posílení odborné účasti právního zástupce dovolatele (advokáta) v dovolacím řízení, což opodstatňuje, že na kvalitu jím zpracovaného dovolání lze klást nemalé požadavky; jeho povinností – má-li být jím zvolený předpoklad přípustnosti dovolání vskutku naplněn – je tak mj. i dostatečná a odborná analýza judikatorních závěrů Nejvyššího soudu, což je úkol na dovolací soud nepřenositelný. Dovolací řízení totiž nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015).
Má-li předpoklad přípustnosti dovolání spočívat v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí dovolatel s dostatečnou určitostí a srozumitelností formulovat právní otázku, kterou se Nejvyšší soud ve své dosavadní rozhodovací praxi ještě nezabýval a kterou by měl vyřešit právě v souzené věci, nejen pro účely přezkumu správnosti právního posouzení odvolacího soudu, ale zejména též pro futuro, při plnění své úlohy zajišťovat jednotu rozhodování v souladu s ustanovením §14 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2478/2018, ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 32 Cdo 4300/2018, či ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2441/2017). Právní otázkou ve smyslu §237 o. s. ř. je tedy nutně jen taková otázka, která má zevšeobecňující (judikatorní) potenciál, její řešení je tedy využitelné v rozhodovací praxi soudů.
Dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. např. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013).
Otázku, „zda se obchodní zástupce může i v den uzavření dohody o ukončení mandátní smlouvy souběžně s uzavřením dohody o vypořádání nároku z ní předem platně vzdát svého nároku na odškodnění, ačkoliv mu výše jeho nároku na odškodnění není známa a smlouva zaniká až s odstupem několika hodin po jejím uzavření“, kterou má dovolatel za judikatorně neřešenou, odvolací soud neřešil a napadené rozhodnutí na jejím řešení nezávisí. Otázka je založena na předpokladu, že smlouva o obchodním zastoupení zaniká (je ukončena) až s odstupem několika hodin po uzavření dohody o vypořádání nároku, soud prvního stupně však uzavřel, a odvolací soud se s jeho skutkovým závěrem ztotožnil, že strany projevily ve smlouvách souběžně uzavřených dne 23. 4. 2013 vůli ukončit spolupráci konkrétního dne a hodiny (tj. dne 23. 4. 2013 v 14.35 hod). Ke své námitce, že podle zjištění soudu prvního stupně bylo v dohodě o ukončení mandátní smlouvy ujednáno, že smluvní vztah zaniká k datu 23. 4. 2013, z čehož vyplývá, že smlouva zaniká až uplynutím tohoto dne, dovolatel nevymezil přípustnost dovolání.
Otázku, „zda deklaraci neexistence vzniku nároku na odškodnění ve smlouvě lze považovat za platné vzdání se tohoto nároku obchodním zástupcem“, odvolací soud rovněž neřešil, nadto nejde o právní otázku ve smyslu §237 o. s. ř. Odvolací soud nedospěl k závěru, že ujednání v dohodě o vypořádání nároků je deklarací neexistence vzniku nároku na odškodnění, a proto se nezabýval (a neměl důvod se zabývat) otázkou, zda deklaraci neexistence vzniku nároku na odškodnění ve smlouvě lze považovat za platné vzdání se tohoto nároku.
Dovolatel se tu zřejmě nepříliš šťastně zvoleným způsobem pokouší zpochybnit výsledek, k němuž odvolací soud dospěl při posouzení významu ujednání v uvedené dohodě. Závěr o tom, jaká vůle stran byla projevena ve smlouvě, je však vždy otázkou individuálního posouzení okolností konkrétního případu; obecně platné (judikatorní) řešení tu nepřichází v úvahu. Závěr o tom, jaká byla skutečná vůle smluvních stran, je ostatně závěrem skutkovým, který lze zpochybnit pouze prostřednictvím argumentu, že soud postupoval při výkladu právního úkonu v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, popř. že v rozporu s judikaturou neprovedl výklad vůbec, ač to bylo třeba. Takovým způsobem však dovolatel přípustnost dovolání nevymezil.
Otázkou individuálního posouzení, tedy otázkou, kterou nelze řešit v obecné poloze, je též otázka, „zda prohlášení obchodního zástupce v dohodě o vypořádání nároků z mandátní smlouvy o neexistenci vzniku nároku na odškodnění ve vazbě na neexistující zákonné důvody (§669a obch. zák.) je platné, či zda takovéto ujednání neodporuje zásadám poctivého obchodního styku, které nepožívá právní ochrany“.
Dovolatel napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu výslovně v plném rozsahu, tj. též v části prvního výroku, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II o nákladech řízení před soudem prvního stupně, a ve druhém výroku o nákladech odvolacího řízení. Kromě toho, že dovolání v této části nevyhovuje požadavkům na obligatorní náležitosti dovolání stanoveným v §241a odst. 2 o. s. ř., neboť postrádá jakoukoliv argumentaci, dovolatel zřejmě přehlédl, že podle právní úpravy účinné od 30. 9. 2017, která je vzhledem k datu vydání napadeného rozsudku pro toto dovolací řízení rozhodná, je přípustnost dovolání ve vztahu k těmto výrokům podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. vyloučena.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. 5. 2020
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu