ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.3259.2020.1
sp. zn. 32 Cdo 3259/2020-318
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně CASIN Establishment , se sídlem Pradafant 7, 9490 Vaduz, Lichtenštejnské knížectví, zastoupené Mgr. Pavlem Fárou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 988/31, proti žalovaným 1) V. H. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, 2) S. L. , narozené XY, bytem XY, 3) L. L. , narozenému XY, bytem XY, a 4) J. L. , narozenému XY, bytem XY, všem zastoupeným Mgr. Pavlem Kopou, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 57/142a, o zaplacení částky 10 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 56 C 175/2019, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2020, č. j. 54 Co 146/2020-257, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 8. 1. 2020, č. j. 56 C 175/2019-99, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 10 000 000 Kč s úrokem ve výši 13 % ročně z této částky od 1. 8. 2015 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 0,1 % denně z této částky od 31. 8. 2015 do zaplacení, uložil žalované 1) povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 10 000 000 Kč od 1. 8. 2015 do 30. 8. 2015 a zavázal žalované společně a nerozdílně k náhradě nákladů řízení žalobkyni (výrok I), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní včasné dovolání, jehož přípustnost spatřují v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od judikatury Ústavního soudu. Namítají nesprávné právní posouzení věci a navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že se žaloba zamítá, případně aby jej včetně rozsudku soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Byť žalovaní v dovolání výslovně neuvedli rozsah, v němž rozhodnutí odvolacího soudu napadají, je z obsahu dovolání zřejmé, že směřuje toliko proti části výroku I napadeného rozsudku, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1 čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelé předně namítají, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu při řešení otázky „dodržení požadavků práva na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí v rozsudku Obvodního soudu i rozsudku Městského soudu“. Odvolacímu soudu vytýkají, že neshledal rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné a z tohoto důvodu jej nezrušil.
V rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 100/2013“ (na který dovolatelé rovněž odkazují), Nejvyšší soud dovodil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele.
Oproti přesvědčení dovolatelů se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, pokud neshledal rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelným v situaci, kdy je z něj zřejmé, že soud prvního stupně kvalifikoval předmětnou smlouvu jako smlouvu o úvěru a zdůvodnil, co jej k tomuto závěru vedlo, tj. že uzavřená smlouva vykazuje všechny pojmové znaky smlouvy o úvěru stanovené v §497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále též jen „obch. zák.“), úvěr byl poskytnut na žádost žalované 1), což je patrné také z obsahu smlouvy, přičemž měl též za prokázané, že žalobkyně se ve smlouvě uzavřené dne 27. 7. 2010 zavázala poskytnout žalované 1) na její účet částku 10 000 000 Kč do 2. 8. 2010. Námitka dovolatelů, že nemohli v odvolání řádně použít odvolací důvody, neboť „nemohli přímo reagovat na argumentaci obvodního soudu, zda smlouva je či není smlouvou o půjčce, protože tato argumentace v rozsudku zkrátka chybí“, je v poměrech shora popsaných závěrů soudu prvního stupně zcela nepřípadná, když na možnosti řádného uplatnění odvolacích důvodů (tj. krom námitek procesních též argumentů hmotně právních, zpochybňujících správnost právního posouzení věci) žalovaní nepochybně rozhodnutím soudu prvního stupně kráceni nebyli, jak je patrné z obsahu jejich odvolání. Dovolací soud proto neshledal dovolání přípustným pro řešení této otázky.
Na závěru o nepřípustnosti dovolání pro řešení této otázky ničeho nemění ani tvrzení dovolatelů o rozporu rozhodnutí soudu prvního stupně (a též rozsudku odvolacího soudu, jenž takové rozhodnutí nezrušil) s judikaturou Ústavního soudu. Ústavní soud v nálezu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14 (uveřejněném pod číslem 225/2014 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), jakož i v předchozích rozhodnutích v něm citovaných, vysvětlil, že závazek odůvodnit rozhodnutí nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Požaduje se tak přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, která musí být posuzována ve světle okolností každého případu. Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2144/2020, či ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 5197/2009, jež jsou veřejnosti dostupná – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu
– na http://www.nsoud.cz ). V intencích popsaných závěrů rozhodovací praxe tak dovolací soud v posuzované věci neshledává porušení práva dovolatelů na spravedlivý proces.
V situaci, kdy se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe stran posouzení přezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně, se pak nemohl odchýlit ani od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1045/99, na jehož závěry, ukládající odvolacím soudům nepřezkoumatelná rozhodnutí soudů prvního stupně zrušit, dovolatelé rovněž odkazují.
Vytýkají-li dále dovolatelé odvolacímu soudu prostřednictvím shora uvedené otázky též nepřezkoumatelnost jeho rozsudku, nepředkládají k dovolacímu přezkumu otázku, kterou odvolací soud řešil. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující) je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Výtka dovolatelů má tudíž povahu namítané vady řízení, která však sama o sobě (tj. bez vazby na otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem) přípustnost dovolání založit nemůže, neboť k vadám řízení Nejvyšší soud podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné.
Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud pro úplnost uzavírá, že nelze přisvědčit ani námitce dovolatelů, že vytýkané nedostatky rozsudku odvolacího soudu mají ústavně právní rozměr (resp. že bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces, neboť napadené rozhodnutí neodpovídá požadavkům na řádné odůvodnění rozsudku). V již výše citovaném R 100/2013 Nejvyšší soud též vysvětlil, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele. Obsah posuzovaného dovolání přitom není nikterak (nuceně) argumentačně kusý, když dovolatelé naopak obsáhle polemizují s právními závěry odvolacího soudu a vůči jeho odůvodnění se zjevně byli schopni věcně vymezit. Odůvodnění napadeného rozhodnutí tedy možnost uplatnění práv dovolatelů nijak nelimituje, a proto pod prizmatem výše uvedených kritérií přezkoumatelnosti nepochybně obstojí.
Přípustnost dovolání nemůže založit otázka posouzení předmětné smlouvy jako smlouvy o úvěru, neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu týkající se vymezení rozdílů mezi smlouvou o půjčce a smlouvou o úvěru či zdůrazňující povinnost vykládat smlouvu v souladu s vůlí smluvních stran.
Předmětná smlouva je – ve světle dovolateli citovaných judikatorních závěrů – nepochybně kontraktem konsensuálním (nikoliv reálným), neboť byl ujednán závazek věřitele poskytnout dlužníkovi peněžní částku ve sjednané lhůtě a současně bylo dlužníku založeno právo odstoupit od smlouvy, jestliže nebude ve sjednané lhůtě sjednaná částka připsána na jeho účet. Jak uvedl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 19. 8. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2144/2020 ve věci po skutkové stránce obdobné vedené mezi týmiž účastníky – s odkazem na svá další tam citovaná rozhodnutí – smlouva o úvěru je charakteristická tím, že účastníci se v době jejího uzavření dohodnou, že věřitel na požádání dlužníkovi poskytne peněžní prostředky do určité částky, zároveň však není povinností dlužníka do sjednané částky úvěr zcela vyčerpat. To ovšem zdaleka nevylučuje, aby bylo již přímo ve smlouvě o úvěru ujednáno, jakou peněžní částku a v jaké lhůtě věřitel dlužníkovi poskytne. V závazku peněžní prostředky v určité lhůtě vyplatit je logicky obsažen závazek prostředky pro dlužníka v příslušné době rezervovat, a je-li sjednán závazek věřitele poskytnout dlužníkovi v určité lhůtě určitou částku, je již v samotné úvěrové smlouvě zahrnuto (a věřitelem akceptováno) dlužníkovo požádání o poskytnutí peněžních prostředků v určité částce ve smyslu §497 obch. zák., resp. uplatnění nároku na jejich poskytnutí dlužníkem podle §501 odst. 1 obch. zák. Jestliže dlužník již v době sjednávání smlouvy o úvěru ví, jakou částku bude čerpat a kdy ji bude potřebovat, pak není rozumného důvodu, aby se jeho vůle nepromítla již v samotné smlouvě o úvěru. Takové ujednání ze smlouvy půjčku nečiní.
Od těchto závěrů se odvolací soud v posuzované věci neodchýlil, pokud uzavřel, že se jedná o úvěrovou smlouvu, neboť je z ní patrno, kdo je věřitelem a kdo dlužníkem, v jaké výši byl úvěr sjednán, že smlouva obsahuje závazek věřitele poskytnout dlužníkovi finanční částku ve sjednané výši a v určité lhůtě i závazek dlužníka vrátit poskytnutou finanční částku spolu s úroky a že k poskytnutí úvěru došlo na základě žádosti žalované 1).
Odvolací soud se neodklonil ani od dovolateli citovaných judikatorních závěrů, podle nichž respektování autonomie vůle stran nutně vede k tomu, že jakákoli dohoda smluvních stran musí být vykládána v souladu s tím, co strany takovouto dohodou zamýšlely dosáhnout a jaké právní účinky hodlaly založit svým právním úkonem, tj. k jakému právnímu postavení smluvních stran směrovaly. V posuzované věci je úmysl smluvních stran uzavřít právě smlouvu o úvěru, a nikoliv smlouvu o půjčce, ve smlouvě zřetelně vyjádřen, a to kromě jejího dalšího obsahu již samotným označením jako smlouvy úvěrové či odkazem na §497 a násl. obch. zák. v jejím úvodu, či zdůrazněním skutečnosti, že se smlouva řídí obchodním zákoníkem v závěrečných ustanoveních. S takto zřetelně a jednoznačně formulovanou písemně projevenou vůlí smluvních stran se dovolateli tvrzený záměr uzavřít smlouvu o půjčce podle občanského zákoníku zjevně neslučuje. Nejvyšší soud přitom ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle nahrazovat, měnit či doplňovat (srov. například usnesení ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 1 Odon 110/1998, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3, ročník 1999, pod číslem 30, rozsudek ze dne 18. 11. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 1627, a rozsudek ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2192/2009). Podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků tedy je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386). Výklad projevu vůle tak ani v prostředí obchodních závazkových vztahů nemůže vést k výsledku, který by se zcela příčil jazykovému vyjádření tohoto projevu, nejde-li o zřejmé přeřeknutí či obdobnou chybu vzniklou zjevným nedopatřením (srov. například rozsudek ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo 1335/2005, a usnesení ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 29 Cdo 4565/2010, a ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 23 Cdo 1235/2017). Dovolatelé se mýlí též v názoru, že označení smlouvy není pro posouzení obsahu smlouvy relevantní. I když Nejvyšší soud konstantně judikuje, že smlouvy je třeba posuzovat podle jejich obsahu a není rozhodující, jak účastníci smlouvu nazvali (srov. například rozsudky ze dne 18. 5. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1274/2004, a ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 866/2019), vysvětlil též, že označení smlouvy nemusí být bez významu při posuzování, jaký závazkový vztah (o jakém obsahu) měly strany vůli založit (srov. například rozsudky ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3833/2011, a ze dne 22. 4. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2337/2018 a též již výše citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2144/2020).
Na závěru, že předmětná smlouva obsahuje jasný projev vůle uzavřít smlouvu o úvěru v režimu obchodního zákoníku, nic nemění ani tvrzení dovolatelů, že v následně uzavřené zástavní smlouvě je předmětná smlouva označována jako smlouva o půjčce, neboť v souvisejícím notářském zápisu pořízeném téhož dne jako úvěrová smlouva, je oproti tomu předmětná smlouva opakovaně označována jako smlouva úvěrová.
V návaznosti na shora uvedené nemůže být dovolání přípustné ani pro řešení otázky „aplikace promlčecí lhůty podle §397 obch. zák.“. Formulovaná otázka je založena na předpokladu, že předmětná smlouva byla smlouvou o půjčce, a je tedy závislá na závěru o nesprávném právním posouzení povahy předmětné smlouvy jako smlouvy o úvěru, jak ostatně dovolatelé sami výslovně uvádí. Zvrátit závěr odvolacího soudu o povaze předmětné smlouvy jako smlouvy o úvěru podle §497 a násl. obch. zák. se však dovolatelům, jak je popsáno shora, nezdařilo. Jelikož není dána premisa, na níž tato předložená otázka spočívá, na řešení takové otázky napadené rozhodnutí nezávisí.
Konečně ani námitka dovolatelů, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v otázce „rozložení důkazního břemene stran sporu a vyšetřovacího oprávnění soudu podle §120 odst. 2 o. s. ř.“, jejímž prostřednictvím vytýkají odvolacímu soudu, že z vlastní iniciativy opatřil u příslušného bankovního ústavu výpis z jejího účtu, není způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Odvolací soud vyšel z toho, že žalobkyně takový důkaz navrhla a potřeba takového důkazu v řízení vyšla najevo. Hypotéza ustanovení §120 odst. 2 věty první o. s. ř. tak v poměrech souzené věci nebyla naplněna, neboť se nejedná o jiný, než účastníky navržený důkaz. Dovolatelé tak konstruují svou kritiku na mylném předpokladu, že si soud prvního stupně „obstaral důkazní prostředek z vlastní iniciativy, ačkoliv nepochybně nebyly splněny podmínky §120 odst. 2 o. s. ř.“. Jinými slovy, ani tuto otázku odvolací soud neposuzoval a na jejím řešení proto napadené rozhodnutí nezávisí.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 12. 2020
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu