ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.3538.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 3538/2019-92
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobce Národního ústavu duševního zdraví , se sídlem v Klecanech, Topolová 748, identifikační číslo osoby 00023752, zastoupeného JUDr. Ondřejem Kochmanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Belgická 276/20, proti žalované BioTech a. s. , se sídlem v Praze 10, Služeb 3056/4, identifikační číslo osoby 25664018, zastoupené JUDr. Borisem Vacou, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 705/16, o zaplacení částky 337 338 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 59 C 23/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2019, č. j. 13 Co 87/2019-67, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 3. 10. 2018, č. j. 59 C 23/2018-32, zamítl žalobu o zaplacení 299 839 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I.), uložil žalované zaplatit žalobci 37 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podal žalobce dovolání, maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a současně otázek, které jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobě v celém rozsahu vyhoví, případně aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Má-li dovolatel za to, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2107/2000 (jenž je veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), pokud na projednávanou věc aplikoval právní úpravu účinnou do 31. 12. 2013 a nesprávně tak vyložil ustanovení §3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), nelze mu přisvědčit. Nejvyšší soud se v citovaném rozhodnutí zabýval výkladem přechodného ustanovení §868 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění tehdejších předpisů (dále jen „obč. zák.“), jenž je však obsahově odlišné od ustanovení §3028 o. z., závěry tam uvedené tak nelze v projednávané věci použít a tvrzený předpoklad přípustnosti není dán.
Výkladem ustanovení §3028 o. z. se Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1948/2018, v němž vysvětlil, že podle ustanovení §3028 odst. 3 o. z. se právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jež se netýkají práv osobních, rodinných a věcných, jakož i práva a povinnosti z nich vzešlé řídí dosavadními právními předpisy. Právy a povinnostmi vzniklými z právního vztahu se rozumí též nároky z bezdůvodného obohacení vyvolaného plněním na základě neplatné smlouvy uzavřené do 31. 12. 2013 (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 33 Cdo 1632/2017, přiměřeně viz též usnesení téhož soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 20 Cdo 977/2008) či plněním dle právního důvodu založeného před účinností zákona č. 89/2012 Sb., a to i v případě, že odpadl až po 1. 1. 2014 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5369/2016, přiměřeně viz také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 32 Odo 585/2005, uveřejněný pod číslem 50/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Aplikovaly-li soudy nižších stupňů na nárok žalobce uplatněný žalobou právní úpravu institutu bezdůvodného obohacení účinnou do 31. 12. 2013, postupovaly zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Otázkou dopadu nové judikatury na již vzniklé právní vztahy se Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. 29 Odo 1319/2006, v němž dovodil, že judikatura soudů vyšších stupňů slouží právě ke sjednocení výkladu těch ustanovení zákonů, jež jsou právní praxí vykládána rozdílně (jež si část právní praxe vykládá chybně). Je samozřejmé, že taková judikatura vzniká s určitým časovým odstupem, a názor, že účastník má být chráněn, protože patřil k těm, kdož si zákon vykládali chybně, je zjevně nesprávný (srov. dále též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 29 Cdo 3637/2008, a ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 29 Cdo 3725/2008). Námitka dovolatele, že shora citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1948/2018, nebylo v době podání žaloby vydáno, je tak irelevantní, stejně jako jeho odkaz na konkrétní rozhodnutí Okresního soudu Praha - východ, neboť toto rozhodnutí není ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení §237 o. s. ř.
Vytýká-li dovolatel soudům nižších stupňů, že je jejich rozhodnutí překvapivé, neboť jej nepoučily ve smyslu ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. o „změně právní kvalifikace“, aniž by však formuloval jakoukoliv otázku procesního práva, není tato námitka případné vady řízení relevantní, neboť podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani dovolatelem citované závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011 (jenž posuzoval důvodnost dovolání podle úpravy platné do 31. 12. 2012) a nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 9. 2010, sp. zn. II. ÚS 1617/10 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti k dispozici in www.usoud.cz ). Nadto k žádné „změně právní kvalifikace“, jak se patrně dovolatel domnívá, v projednávané věci nedošlo, neboť žaloba právní kvalifikaci neobsahuje, jak ostatně podotkl správně odvolací soud.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že je-li dovolání mimořádným opravným prostředkem proti rozhodnutí odvolacího soudu, pak pro posouzení jeho přípustnosti podle ustanovení §237 o. s. ř. jsou nevýznamné námitky týkající se údajných pochybení soudu prvního stupně, které v této části dovolatel uvádí.
Obdobně namítá-li dovolatel, že soudy nižších stupňů nedostály své povinnosti „poučit dovolatele o nezbytné úpravě žalobního návrhu podle ustanovení §5 o. s. ř.“. I v této části dovolatel namítá vadu řízení, která však sama o sobě, jak již Nejvyšší soud uvedl shora, přípustnost dovolání nezakládá.
Uvádí-li dovolatel, že se odvolací soud při řešení této „otázky“ odchýlil od zprávy Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. 3. 1975, sp. zn. Cpj 34/74, a rozsudku Nejvyššího soudu ČSR ze dne 4. 10. 1974, sp. zn. 3 Cz 49/74, přehlíží, že o rozhodnutí dovolacího soudu nejde. V době vydání těchto rozhodnutí dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek v československém právním řádu nebylo zakotveno (srov. občanský soudní řád ve znění do 31. 12. 1991). Citované rozhodnutí proto nelze označit za judikaturu dovolacího soudu ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 a dovolatelem tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání není naplněn.
Cituje-li dále v této části dovolatel rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 489/99, přehlíží, že rozhodnutí vychází z odlišného skutkového stavu. V této jiné věci žalobkyně petit na základě odvolacím soudem poskytnutého poučení podle ustanovení §5 o. s. ř. neupravila tak, aby vyhovoval požadavkům ustanovení §457 obč. zák., žalobě pak za takového skutkového stavu podle názoru dovolacího soudu nemohl odvolací soud vyhovět. Povinnost soudu (vždy) poučit účastníka podle ustanovení §5 o. s. ř. o tom, že žalobní návrh nesplňuje požadavek zakotvený v ustanovení §457 obč. zák., však z citovaného rozhodnutí (oproti názoru dovolatele) nevyplývá.
Obdobně poukazuje-li dovolatel na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1666/2000, ve kterém dovolací soud posuzoval situaci, v níž žalobce již v žalobě vyjádřil ochotu vrátit žalovanému zhotovenou věc a byl si tak synallagmatického vztahu podle ustanovení §457 obč. zák. vědom, pouze jej nevyjádřil v žalobním návrhu (petitu). Nejvyšší soud pak na základě takto daného skutkového stavu výslovně zdůraznil, že za těchto konkrétních okolností je poučení podle ustanovení §5 o. s. ř. na místě a nenarušilo by ústavní zásadu rovnosti účastníku sporu. V projednávané věci však odvolací soud uzavřel, že připravenost žalobce k protiplnění z obsahu žaloby či jakýchkoliv dalších podání nijak nevyplývá. I toto rozhodnutí tak vychází z odlišného skutkového stavu a jeho závěry nelze v projednávané věci použít.
Nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. III. ÚS 618/04, se zabýval absencí poučení podle ustanovení §118 odst. 2 o. s. ř. v případě, kdy odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně na základě odlišného právního posouzení, čímž podle jeho názoru porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, neboť mu odňal možnost jednat před soudem, zejména možnost právně a skutkově argumentovat. K tomu však v projednávané věci nedošlo. Ústavní soud tak v uvedeném rozhodnutí vychází ze zcela odlišné procesní situace a závěry tam uvedené rovněž nelze v projednávané věci použít.
Správný není ani odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2524/98, neboť jím tvrzený závěr, že soud nemá povinnost žalobce poučit podle ustanovení §5 o. s. ř. ohledně formulace petitu žaloby o vrácení toho, co podle neplatné smlouvy přijal, pouze v případě, kdy žalobce již tak není schopen učinit, citované rozhodnutí neobsahuje.
Pro úplnost lze uvést, že judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že vyžaduje-li ustanovení hmotněprávního předpisu (zde ustanovení §457 obč. zák.) k úspěšnému uplatnění práva, aby žalobní návrh obsahoval povinnost k vzájemnému plnění, není povinností soudu poučit žalobce, že nebude ve sporu úspěšný, jestliže žalobu v tomto směru nedoplní (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 29 Cdo 155/98, ze dne 8. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3452/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2325/2013, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 2069/14, či ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 33 Cdo 23/2016).
Namítá-li dovolatel, že dostatečným způsobem „prokázal připravenost vrátit žalované mrazicí box i bez výše uvedených poučení“, zakládá kritiku příslušných právních závěrů odvolacího soudu na své vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je pro něj nepříznivé právní posouzení založeno. Ve skutečnosti tak nezpochybňuje správnost právního posouzení, nýbrž správnost zjištěného skutkového stavu věci. Skutkový stav věci v dovolacím řízení zpochybnit nelze a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Námitky takové povahy nemohou tudíž přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. R 4/2014, dále např. usnesení ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1327/2014, ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015, a ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1189/2015).
Dovolatel v této části dovolání odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2006, sp. zn. 32 Odo 35/2006, v němž dovolací soud připustil, že vylíčení rozhodujících skutečností může mít - zprostředkovaně - původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce coby důkazní materiál připojí k žalobě a na kterou v textu žaloby výslovně odkáže. V rozsudku ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 742/2006, uveřejněném pod číslem 38/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, však Nejvyšší soud zdůraznil, že shora uvedený závěr je výjimkou ze zásady, že vylíčení rozhodujících skutečností má obsahovat samotná žaloba a jako výjimka by měl být aplikován restriktivně, včetně požadavku, aby z odkazu obsaženého v žalobě bylo patrno, že připojený listinný důkaz je listinou, která popisuje nárok po skutkové stránce [že žalobce v žalobě navenek projevil vůli identifikovat skutek prostřednictvím skutkových údajů obsažených v konkrétní listině (příloze)]. Uzavřel-li odvolací soud, že v žalobě se žádný takový odkaz nenachází a podle textu žaloby žalobce nemínil cokoliv tvrdit prostřednictvím přiložených listin, když pouze ze skutečnosti, že listina odstoupení od smlouvy byla soudem prvního stupně provedena k důkazu, nelze zjištěný obsah listiny považovat za součást žalobních tvrzení, postupoval v souladu s citovanými závěry Nejvyššího soudu.
Pakliže dovolatel v této části dovolání znovu namítá překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu a nesplnění jeho povinnosti podle ustanovení §118a odst. 1 o. s. ř., má Nejvyšší soud za to, že se s touto námitkou prostřednictvím shora uvedené argumentace již dostatečně vypořádal a lze na ni pro úplnost odkázat.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3722/2010, od kterého se podle jeho názoru odvolací soud odchýlil při řešení otázky „eventuální změny petitu žaloby“. V této jiné věci dovolací soud uzavřel, že podáním žalobkyně v rámci odvolacího řízení, kterým požaduje, aby ve výroku rozsudku byla vyjádřena vzájemná podmíněnost jejího plnění a plnění žalované, nejde o nový nárok (uplatněný před odvolacím soudem) a nebylo tak třeba rozhodovat o změně žaloby, neboť požadavek podmíněnosti (vzájemnosti) plnění žalované plněním žalobkyně již dříve vyplýval z jejích původních žalobních tvrzení. K tomu však v projednávané věci nedošlo. Odvolací soud, jak již Nejvyšší soud uvedl shora, vyšel ze zjištění, že z obsahu žaloby či jakýchkoliv dalších podání či přednesů žalobce nevyplývá, že žalobce vůči žalované uplatňuje vzájemně podmíněný závazek. Požadovanou změnu žaloby tak s odkazem na ustanovení §216 odst. 2 o. s. ř. nepřipustil. Dovolatelem citované rozhodnutí tak vychází z jiné skutkové situace a závěry tam uvedené na projednávanou věc nedopadají.
Vznáší-li dovolatel námitku nemožnosti vydání ceny oproti mrazicímu boxu, nedostál požadavkům určeným pro obsah dovolání ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť v této části neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení 237 o. s. ř.) a nepředkládá dovolacímu soudu žádnou otázku hmotného nebo procesního práva. Předpoklad přípustnosti nelze dovodit ani z obsahu dovolací argumentace. Pouhý nesouhlas dovolatele s právním posouzením věci odvolacím soudem nemůže založit přípustnost dovolání. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud uvádí, že se odvolací soud s předmětnou námitkou oproti názoru dovolatele vypořádal (srov. odstavec 13. jeho rozhodnutí).
Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti prvnímu výroku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Dovolání proti výrokům o nákladech řízení není přípustné vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017. Nejvyšší soud tak dovolání i v této části podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 7. 2020
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu