ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.3925.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 3925/2019-274
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Biohovězí s. r. o. , se sídlem v Hazlově 453, identifikační číslo osoby 26345595, zastoupené JUDr. Tomášem Rybářem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Purkyňova 2121/3, proti žalované RPproreal s. r. o. , se sídlem v Trhanově, Pila 97, identifikační číslo osoby 29160758, zastoupené Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 43/6, o zaplacení částky 1 123 301 Kč, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 12 C 13/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 6. 2019, č. j. 25 Co 91/2019-239, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 14 907 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 21. 1. 2019, č. j. 12 C 13/2018-196, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 1. 2019, č. j. 12 C 13/2018-210, uložil žalované zaplatit žalobkyni 770 763 Kč (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky 352 538 Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Krajský soud v Plzni k odvolání žalobkyně i žalované v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. (první výrok), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. v rozsahu napadeném odvoláním tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 151 538 Kč (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů celého řízení (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu prvního a druhého výroku podala žalovaná dovolání, majíc za to, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázek hmotného práva, které dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyly vyřešeny, a zároveň se odvolací soud při řešení dalších specifikovaných otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalovaná odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání považuje rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné a dovolání za nedůvodné.
Podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Námitka dovolatelky, že odvolací soud nesprávně posoudil existenci příčinné souvislosti mezi jejím jednáním a škodou vzniklou žalobkyni, čímž se měl podle jejího názoru odchýlit od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2490/2012 (jež je veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), nemůže založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, nikoliv právní, a nelze ji již v rámci řízení před dovolacím soudem přezkoumávat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod číslem C 1025, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4009/2014, uveřejněný pod číslem 56/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění soudů nižších stupňů nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. obdobně nezakládá ani otázka dovolatelky, zda odvolací soud mohl její odpovědnost posoudit podle ustanovení §5 odst. 1 a §2912 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru, že dovolatelka se zápisem oprávnění nakládat s nebezpečnými odpady a provozem recyklačního centra v obchodním rejstříku k odbornému výkonu těchto činností přihlásila, resp. dala tak najevo jiným osobám zvláštní znalost, dovednost nebo pečlivost ve smyslu citovaných ustanovení. Pokud dovolatelka tvrdí, že se k uvedené odbornosti nepřihlásila, napadá tím skutkový závěr odvolacího soudu. Správnost skutkového stavu, jak byl zjištěn v řízení před soudy nižších stupňů, v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 30. 9. 2017 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Skutkové námitky tak nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Vytýká-li dále dovolatelka odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil otázku spoluzavinění na vzniku škody na straně žalobkyně, je dovolatelčin odkaz na judikaturu dovolacího soudu nepřiléhavý. Zatímco v projednávané věci šlo o posouzení případného spoluzavinění při vzniku škody na nemovitosti uložením odpadního materiálu, v dovolatelkou citovaném rozsudku ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4111/2011, se Nejvyšší soud zabýval spoluzaviněním nepřipoutaného spolujezdce při dopravní nehodě automobilu. Citovanou judikaturu tedy nelze v projednávané věci použít, neboť vychází z odlišného skutkového stavu.
Nejvyšší soud nadto dodává, že otázka míry spoluzavinění není v judikatuře sjednocena a soudy v rámci volné úvahy nepoužívají žádná sjednocující kritéria, neboť zobecnění, tj. vytvoření obecného pravidla aplikovatelného na jiné obdobné případy, je zpravidla vyloučeno. Konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, a tedy v jakém rozsahu nese škodu sám, odvisí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech příčin vzniku škody jak na straně škůdce, tak na straně poškozeného (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1054/2007, ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 91/2010, nebo právě dovolatelkou citovaný rozsudek dne 20. 12. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4111/2011).
Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani poslední námitka dovolatelky ohledně nesprávné aplikace ustanovení §2926 o. z. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodl o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, na více závěrech, z nichž každý sám o sobě vede k zamítnutí žaloby (či k jejímu vyhovění), není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže některý z těchto závěrů není dovoláním zpochybněn nebo jestliže některá z řešených otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. (srov. usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, a shodně např. usnesení ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3986/2013, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3812/2015). Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelkou uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). I kdyby Nejvyšší soud věcně přezkoumával argumentaci předloženou dovolatelkou, za tohoto stavu by to výsledek sporu nemohlo ovlivnit; dovolání je tak nepřípustné jako celek (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 48/2006“, a usnesení ze dne 16. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5169/2015).
O takovou situaci jde i v projednávané věci, neboť odvolací soud založil své rozhodnutí mimo jiné na závěru, že odpovědnost dovolatelky je s ohledem na její odbornost dána i podle obecného ustanovení §2910 ve spojení s ustanovením §2912 o. z. Protože se dovolatelce tento závěr nepodařilo přípustnou námitkou dovolání zpochybnit, ve smyslu R 48/2006 je nerozhodné, zda popřípadě může činit dovolání přípustným právní závěr ohledně aplikace ustanovení §2926 o. z., neboť jeho přezkoumání nemohlo výsledek sporu ovlivnit.
Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti prvnímu a druhému výroku napadeného rozhodnutí podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 14. 4. 2020
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu