ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.4093.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 4093/2019-115
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně BYDOK, s. r. o. , se sídlem v Přišimasech, Jana Čermáka 165, PSČ 282 01, identifikační číslo osoby 05192021, za účasti vedlejší účastnice na straně žalobkyně Traffictrade s. r. o. , se sídlem v Karlíku, Zahradní 399, PSČ 252 29, identifikační číslo osoby 27192083, obou zastoupených Mgr. Bc. Pavlem Kozelkou, advokátem se sídlem v Písku, Velké náměstí 7/12, proti žalované Skanska Transbeton, s. r. o. , se sídlem v Praze 9 – Letňanech, Toužimská ul. 664, PSČ 199 00, identifikační číslo osoby 60471778, zastoupené Mgr. Jaroslavem Hrozou, advokátem se sídlem v Praze, Balbínova 223/5, o zaplacení částky 440 721,51 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 420/2017, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2019, č. j. 18 Co 153/2019-89, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se pro dovolací řízení uplatní – v souladu s bodem 1 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalované, které může být přípustné podle §237 o. s. ř., Nejvyšší soud přípustným neshledal.
Spor ve zde souzené věci je – též co do řešené otázky procesního práva – typově shodný se sporem vedeným mezi týmiž účastníky před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 23 Co 171/2019, v němž o zcela shodně odůvodněném dovolání žalované proti rozhodnutí odvolacího soudu, odůvodněnému shodně z hlediska obsahového, Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3236/2019 (které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na jeho webových stránkách), a to tak, že je jako nepřípustné odmítl. Nejvyšší soud neshledává ve zde souzené věci důvod, proč by měl rozhodnout jinak.
Nelze přisvědčit dovolatelce, že odvolací soud se při posouzení návrhu žalobkyně na procesní nástupnictví podle §107a o. s. ř. odklonil od v dovolání označené rozhodovací praxe Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, v níž jsou formulovány obecné zásady, které mají soudy respektovat při aplikaci §107a o. s. ř. (tj. nesoustředit se pouze na splnění stanovených formálních předpokladů a se zřetelem na §2 o. s. ř. se věnovat též okolnostem svědčícím o zjevném zneužití tohoto procesního institutu), jestliže – oproti požadavku dovolatelky a s odkazem na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu – neposuzoval otázku platnosti smlouvy o postoupení pohledávek a s tím související věcnou legitimaci žalobkyně.
Spatřuje-li dovolatelka zneužití práva v intencích §2 o. s. ř. v tom, že návrhem na procesní nástupnictví podle §107a o. s. ř. žalobkyně účelově sleduje docílení záměny účastníků jenom proto, aby se vyhnula negativním procesním důsledkům spojeným s neplatným postoupením pohledávky, pak se dožaduje posouzení platnosti postupní smlouvy, na základě níž měla žalobkyně nabýt předmětnou pohledávku, a posouzení s tím související otázky věcné legitimace žalobkyně, tedy takových otázek, které soud nemůže zkoumat při posuzování návrhu na procesní nástupnictví, nýbrž až v rozhodnutí ve věci samé (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 29 Odo 1015/2006, ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 29 Odo 1792/2006, ze dne 20. 3. 2007, sp. zn. 29 Odo 850/2005, ze dne 14. 1. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2491/2008, ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1445/2010, ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4774/2014, a ze dne 23. 1. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3004/2016). Argumentace dovolatelky rozhodnutími Nejvyššího soudu vyjadřujícími se k otázce, jak má soud rozhodnout v případě zjištění nedostatku aktivní věcné legitimace ve věci samé, je ve vztahu k řešené otázce procesního práva bezcenná.
Otázka, zda je závěrečná argumentace odvolacího soudu vztažená toliko k nedobytnosti možné pohledávky z titulu práva na náhradu nákladů řízení přesná či nikoliv, je v poměrech souzené věci bez významu, neboť jiné okolnosti opodstatňující aplikaci §2 o. s. ř., než právě neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky, s níž se odvolací soud řádně vypořádal, dovolatelka nenamítá.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§243g odst. 1 věta druhá, §151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 1. 2020
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu