ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.4191.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 4191/2019-208
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce M. N. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Robertem Bochníčkem, advokátem se sídlem v Plzni, Americká 489/33, proti žalované ČSOB Pojišťovna, a.s., člen holdingu ČSOB , se sídlem v Pardubicích, Masarykovo náměstí 1458, PSČ 530 02, identifikační číslo osoby 45534306, zastoupené Mgr. Evou Novákovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 573/12, o zaplacení 1 176 400 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 127 C 27/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 26. 6. 2019, č. j. 18 Co 87/2019-173, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se podanou žalobou (po jejím rozšíření připuštěném usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 25. 4. 2018, č. j. 127 C 27/2016-80) domáhá zaplacení žalované částky představující pojistné plnění.
Rozsudkem ze dne 25. 10. 2018, č. j. 127 C 27/2016-128, Okresní soud v Pardubicích opravil znění svého usnesení ze dne 25. 4. 2018, č. j. 127 C 27/2016-80 (výrok I.), žalobě vyhověl (výrok II.), rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky (výrok III.) a o povinnosti žalované zaplatit státu odpovídající část soudního poplatku (výrok IV.).
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích k odvolání žalované změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé tak, že žalobě co do částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím vyhověl a co do částky 176 400Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek (výrok I.); dále rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok II.) a nákladech odvolacího řízení (výrok III.).
Odvolací soud vycházel ze zjištění soudu prvního stupně, že mezi žalovanou jako pojistitelem a paní H. N. jako pojistníkem byla dne 23. 9. 2011 uzavřena pojistná smlouva č. 6113192510 týkající se pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla zn. V. s počátkem pojištění od 23. 9. 2011. Žalobce způsobil tímto vozidlem dne 21. 12. 2013 dopravní nehodu, při které došlo k těžkému zranění poškozeného M. H. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 5. 2015, č. j. 9 To 114/2015-252, bylo žalobci uloženo, aby poškozenému M. H. zaplatil nemajetkovou újmu ve výši 1 000 000 Kč, a usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 17. 8. 2016, č. j. 4 T 138/2014-268, bylo žalobci uloženo nahradit poškozenému M. H. náklady vzniklé účelným uplatněním jeho nároku jako poškozeného na náhradu nemajetkové újmy v penězích v trestním řízení ve výši 176 400 Kč.
Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že žalobci svědčí nárok na zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím na náhradu škody na zdraví, avšak nepřisvědčil mu stran nároku žalobce na zaplacení částky 176 400 Kč s příslušenstvím. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 25 Cdo 4112/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2018, sp. zn. 25 Cdo 3501/2018, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5644/2017, dospěl k závěru, že náklady vynaložené v adhezním řízení při uplatnění nároku na náhradu újmy vůči škůdci nepředstavují účelně vynaložené náklady podle §6 odst. 2 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla).
Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které směřoval proti té části rozhodnutí odvolacího soudu, jíž byl vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba co do částky 176 400 Kč s příslušenstvím zamítá, a rovněž proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mezi účastníky.
Rozhodnutí odvolacího soudu podle dovolatele spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. spatřuje dovolatel v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, zda úhrada nákladů právního zastoupení poškozeného vynaložených v trestním řízení při uplatnění nároku na náhradu újmy poškozeného představuje účelně vynaložené náklady podle §6 odst. 2 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb., přičemž „právní závěry napadeného rozsudky by měly být dovolacím soudem posouzeny jinak.“
Dovolatel „má obecně za to, že povinnost uhradit poškozenému náklady právního zastoupení by měla být kryta pojištěním odpovědnosti za provoz motorového vozidla,“ a poukazuje na to, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5644/2017, byl napaden ústavní stížností.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 1]. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) [odstavec 2]. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení [odstavec 3].
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání, a že poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání zakotvených v tomto ustanovení, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. Nejvyšší soud vysvětlil například již v usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněném pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (a dále v usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež je - stejně jako všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách), že požadavek, aby právní otázka vyřešená v souzené věci odvolacím soudem byla dovolacím soudem posouzena jinak, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání v režimu §237 o. s. ř.
Dovolání trpí vadou. Z obsahu dovolání sice bylo možno dovodit, že dovolatel u otázky, zda úhrada nákladů právního zastoupení poškozeného vynaložených v trestním řízení při uplatnění nároku na náhradu újmy poškozeného představuje účelně vynaložené náklady podle §6 odst. 2 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb., zamýšlel uplatnit poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř., dovolatel však nevymezil ohlášený dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. způsobem uvedeným v §241a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatel vůbec nevyložil, v čem spočívá nesprávnost právního posouzení shora uvedené otázky odvolacím soudem – nijak nereagoval na podrobnou a srozumitelnou právní argumentaci odvolacího soudu, natož aby polemizoval se závěry formulovanými v rozhodnutích Nejvyššího soudu, na něž odvolací soud ve svém rozhodnutí odkázal a o jejichž přehodnocení dovolatel žádá. Pouhé tvrzení dovolatele, že je stran jím formulované otázky opačného názoru, než jaký ve svých rozhodnutích vyjádřil dovolací soud, řádným vymezením dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. být nemůže, stejně jako prosté konstatování, že rozhodnutí Nejvyššího soudu, s nímž dovolatel nesouhlasí, bylo napadeno ústavní stížností.
Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že i kdyby dovolání netrpělo shora uvedenou vadou, nebylo by pro řešení dovolatelem předestřené otázky přípustné. V rozsudku ze dne 13. 12. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2049/2018, vysvětlil, že „pojem nákladů účelně vynaložených na zastoupení ve smyslu §6 odst. 2 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb. je nutné vyložit jako účelně vynaložené náklady spojené s právním zastoupením při uplatňování nároků na pojistné plnění vůči pojistiteli, nikoliv náklady vynaložené v adhezním řízení při uplatnění nároku na náhradu škody proti škůdci (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 25 Cdo 4112/2017, ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5644/2017, a ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 25 Cdo 3501/2018). Tento závěr lze dovodit i gramatickým výkladem §6 odst. 2 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb., části věty za středníkem, z nějž vyplývá, že se jedná o náklady, které vznikly při uplatňování nároku na úhradu pojistného plnění u pojistitele odpovědnosti, a to bez ohledu na okolnost, zda poškozený případně uplatnil nárok na náhradu i proti škůdci. Uvedený názor zastává i právnická literatura, např. Kazda, P., Kazdová, K.: Zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016, nikoliv jen účastníky zmiňovaný komentář nakladatelství C. H. Beck.“ Nejvyšší soud nemá žádný důvod se od tohoto svého dříve přijatého závěru odchýlit, a to tím spíše, že ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5644/2017, byla usnesením Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 2605/18, odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.
Vytýkaný nedostatek dovolání nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula (srov. §57 odst. 2 větu první o. s. ř.). Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost a důvodnost dovolání.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu v části, jíž byl vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že co do částky 176 400 Kč s příslušenstvím se žaloba zamítá, podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není vzhledem k §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 2. 2020
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu