ECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.1535.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 1535/2020-161
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Ivanou Zlatohlávkovou ve věci žalobkyně CZ Mini Credit s.r.o. , se sídlem v Praze 10, Přátelství 986/19 (identifikační číslo osoby 242 77 142), zastoupené JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti žalovanému J. Š., bytem XY, zastoupenému JUDr. Josefem Klofáčem, advokátem se sídlem v České Lípě, Sokolská 270/8, o zaplacení 4.870 Kč s příslušenstvím, o žalobě na obnovu řízení, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 14 C 5/2016, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 24. ledna 2020, č. j. 35 Co 274/2019-124, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (odvolací soud) usnesením ze dne 24. 1. 2020, č. j. 35 Co 274/2019-124, potvrdil usnesení ze dne 4. 9. 2019, č. j. 14 C 5/2016-113, jímž Okresní soud v České Lípě (soud prvního stupně) zastavil (pro nezaplacení soudního poplatku za odvolání) odvolací řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud posoudil podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní, znamená, že je povinen uvést, při řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popř. která taková právní otázka (již dříve vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena jinak; k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Z právní úpravy přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. vyplývá, že v konkrétním případě pro řešení téže právní otázky může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání; splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné. Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením (volbou) několika v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro jednu právní otázku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl, nebo závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 3762/16).
Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu §237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, a jenž má být podrobena dovolacímu přezkumu; tuto otázku je povinen vymezit pouze dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán. Domáhá-li se dovolatel revize řešení několika otázek (ať již hmotného nebo procesního práva), musí ve vztahu ke každé z nich vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, neboť není úkolem dovolacího soudu při pochybnosti dovolatele přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední.
Neúplnou citací ustanovení §237 o. s. ř., resp. formulací, „ že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, či že tato otázka nebyla dovolacím soudem zatím řešena“, není přípustnost dovolání v režimu §237 o. s. ř. řádně vymezena, neboť dovolatel neuvedl, jakou právní otázku má za dosud neřešenou v rozhodování dovolacího soudu nebo řešenou v rozporu s jeho ustálenou rozhodovací praxí. Chybějící údaje týkající se vymezení přípustnosti dovolání nelze dovodit ani z obsahu tohoto podání (§41 odst. 2 o. s. ř.). Jeho podstatu totiž tvoří výhrady dovolatele k postupu odvolacího soudu ( „neprovedl ústní jednání o odvolání“ , čímž mu znemožnil uplatnit nárok, a „nezabýval se ve smyslu §9 odst. 2 zákona o SOP jeho námitkou , čímž porušil právo dovolatele na spravedlivý proces). Tyto námitky především nevystihují jediný způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.; jsou jimi vytýkány vady řízení, ke kterým ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlédne jen (za zde nenaplněného předpokladu), je-li dovolání přípustné. Nadto nelze přehlédnout, že žalovaný v dovolání ani nezpochybnil právní závěr, na němž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, tedy že byl naplněn důvod pro zastavení odvolacího řízení (žalovaný jako účastník řízení k řádné výzvě soudu nezaplatil soudní poplatek za odvolání, které podal proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé); dovolací argumentací brojí proti rozhodnutí, jímž mu soudy rozsudkem pro zmeškání uložily povinnost uhradit žalobkyni peněžité plnění. Prosazuje, že rozsudek pro zmeškání neměl být vydán, neboť nebyly splněny podmínky pro jeho vydání (k soudnímu řízení přistupoval aktivně a žaloba trpěla závažnými nedostatky).
Absence údaje o tom, v čem podle dovolatele spočívá splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tj. správného vymezení přípustnosti v intencích §237 o. s. ř.), zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.
Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť v dovolacím řízení nelze pro vadu dovolání pokračovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 51/2013, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 6. 2020
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu