ECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.1663.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 1663/2020-204
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) I. F. , bytem XY, a b) T. V. , bytem XY, zastoupených JUDr. Jaroslavem Zikou, advokátem se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 819/43, proti žalovanému T. K. , bytem XY, zastoupenému JUDr. Petrem Šmídkem, advokátem se sídlem Liberec, Pavlovická 366/7, o 5 300 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 53 C 4/2017, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí Nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 18. 12. 2019, č. j. 30 Co 212/2019-181, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí neobsahuje obligatorní náležitost, a sice vymezení toho, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 - čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“). Žalobci nevymezili, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, o tuto obligatorní náležitost již dovolání nemůže být doplněno a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat (§241a odst. 2, §241b odst. 3 o. s. ř.).
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam taxativně vyjmenovaných hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části. Jinak vyjádřeno, z obsahu dovolání musí být patrné, zda jde (má jít) o některý ze čtyř v úvahu přicházejících případů, kdy napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2326/2013, usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II ÚS 2716/13, a ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14 ). Dovolatel je tak povinen uvést, v řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popř. která taková právní otázka (již dříve vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena jinak.
Ač žalobci avizují, že „ přípustnost dovolání je implicitně dána obsahem dovolání samého “, otázku přípustnosti dovolání zcela pominuli – naplněním kritérií uvedených v §237 o. s. ř. se nezabývali a vymezení přípustnosti nelze dovodit ani z celého obsahu dovolání.
Nadto se sluší poznamenat, že námitkami, že soud prvního stupně či odvolací soud porušily zásady předvídatelnosti, princip právní jistoty, zásadu nestranného a nezávislého rozhodování, nebo výtkou, že se neřídily zásadou projednací, dovolatelé nenapadají žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, ale vytýkají soudům, že řízení zatížily vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě dovolací soud ovšem přihlíží jen v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn není.
Absence údaje o tom, v čem podle dovolatelů spočívá splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tj. správného vymezení přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř.), zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Přestože výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba v posuzovaném případě zdůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.), sluší se uvést, že náklady, které žalovanému vznikly, nelze považovat za účelně vynaložené, neboť jeho vyjádření k dovolání prostřednictvím právního zástupce nevystihuje důvod, který vedl k odmítnutí dovolání, neobsahuje polemiku s dovolatelem tvrzenými předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., ale pouze odkazuje na svá předchozí podání ve věci bez jejich doplnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 12. 2020
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu