ECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.1750.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 1750/2020-999
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václavy Dudy a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce K. V. , bytem XY, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Vlčkem, advokátem se sídlem v Plzni, Na Roudné 443/18, proti žalovaným 1) R. P. , bytem XY, zastoupenému Mgr. Ivou Jermanovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Lumiérů 569/36, 2) M. M. , bytem XY, zastoupené Mgr. Ivou Jermanovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Lumiérů 569/36, a 3) N. P. , bytem XY, zastoupené Mgr. Jakubem Schejbalem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 19, o zaplacení 918.782,25 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 34 C 243/2012, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 11. 2019, č. j. 13 Co 60/2018-908, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaných domáhá zaplacení 918.782,25 Kč z titulu půjčky, kterou manželům R. a L. P. poskytl jeho právní předchůdce J. P.; půjčka byla splatná 19. 6. 2009 a nebyla vrácena ani zčásti. Právní předchůdce žalovaných R. P. (jeden z dlužníků) dne 12. 1. 2008 zemřel; jeho pozůstalá manželka L. P. a syn M. P. na ně připadající podíly dluhu písemně uznali. Smlouvou ze dne 14. 6. 2012 postoupil J. P. svou pohledávku za manžely P. ve výši 3.675.129 Kč žalobci.
Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 27. 9. 2017, č. j. 34 C 243/2012-628, uložil žalovaným, aby každý z nich žalobci zaplatil 306.260,75 Kč se specifikovanými úroky z prodlení, rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu a žalobci vrátil jím zaplacený soudní poplatek.
Proti tomuto rozsudku podali žalovaní odvolání.
V průběhu odvolacího řízení žalobce navrhl, aby do řízení na jeho místo vstoupila obchodní společnost A. HB, se sídlem v Pardubicích, Mezi Mosty 436 (identifikační číslo 259 45 726), které své pohledávky za žalovanými smlouvami ze dne 7. 11. 2018 postoupil; společnost A. HB se vstupem do řízení na místo původního žalobce (postupitele) souhlasila. Odvolací soud tento návrh žalobce usnesením ze dne 16. 1. 2019, č. j. 13 Co 60/2018-816, zamítl, neboť dospěl k závěru, že představuje ve smyslu §2 a §6 věty druhé o. s. ř. účelové zneužití procesní úpravy nástupnictví podle §107a o. s. ř. Dovolání, které proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal žalobce, Nejvyšší soud usnesením z 23. 7. 2019, č. j. 33 Cdo 1995/2019-837, zamítl; přisvědčil odvolacímu soudu, že návrh žalobce směřoval k zneužití institutu procesního nástupnictví. Odvolací soud poté nařídil ústní jednání, za účelem doplnění dokazování výslechem svědka E. P. Bezprostředně před jednáním žalobce navrhl, aby na jeho místo do řízení vstoupila M. K.
Usnesením ze dne 15. 11. 2019, č. j. 13 Co 60/2018-908, Krajský soud v Plzni návrh žalobce, aby do řízení na jeho místo vstoupila M. K., nar. XY, bytem XY, zamítl, neboť i tento návrh vyhodnotil podle §2 a §6 věty druhé o. s. ř jako účelové zneužití procesní úpravy. Vyšel ze zjištění, že M. K. uzavřela s žalobcem nedatovanou smlouvu o postoupení pohledávek, které jsou předmětem řízení. Přesto, že řízení ve věci samé trvá již déle než sedm let, postoupil žalobce pohledávku za žalovanými na M. K. teprve poté, kdy klíčový svědek P. před odvolacím soudem změnil svou výpověď, předpoklad procesního úspěchu žalobce v řízení se stal nejistým a vzniklo riziko, že žalobce bude žalovaným hradit náklady řízení v řádech statisíců korun (žalovaným 1 a 2 ve výši 835.759 Kč a žalovanému 3 ve výši 485.127 Kč). Odvolací soud při rozhodování akcentoval, že M. K., jíž žalobce postoupil své pohledávky za žalovanými, je pouhých devatenáct let, že výše úplaty za postoupení pohledávky nebyla v postupní smlouvě uvedena a že žalobce smlouvou postoupil pouze pohledávky za žalovanými, nikoli pohledávky vůči všem dědicům po zesnulém R. P. Uzavřel, že je vysoce pravděpodobné, že postoupení nebylo komerčně motivováno, nýbrž jde o snahu učinit možnou pohledávku žalovaných na náhradu nákladů řízení nedobytnou.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítá, že se odvolací soud při řešení otázky procesního nástupnictví odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; údajná kontradiktorní rozhodnutí dovolacího soudu nespecifikuje. Nesouhlasí s tím, že z věku nabyvatelky pohledávky lze usuzovat, že nedostojí závazkům. Úplata není esenciálním znakem smlouvy o postoupení pohledávky a rozsah postupovaných pohledávek podléhá pouze vůli účastníků smlouvy o postoupení pohledávek. Uvedené údaje nemohou vést k závěru, že nabyvatel pohledávky neuhradí protistraně případné náklady řízení. Žalobce má za to, že napadené usnesení bylo vydáno senátem, který byl z rozhodnutí ve věci vyloučen, neboť straní žalovaným a napadeným rozhodnutím žalobce neoprávněně zkrátil na jeho právech. Žalobce je přesvědčen, že zájem v řízení úspěšného účastníka získat od neúspěšného účastníka náhradu nákladů nesmí zastínit možnost kohokoliv v přístupu k soudu.
Dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (žalobcem) při splnění podmínek uvedených v §241 odst. 1, 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“), a je přípustné podle §238a o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§107a o. s. ř.).
Podle §107a o. s. ř., má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v §107 (odst. 1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány (odst. 2). Ustanovení §107 odst. 4 platí obdobně (odst. 3).
Ustálená soudní praxe (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1665/2013, ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013, ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3887/2013, ze dne 27. 12. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2974/17) dovodila, že nelze vyloučit, že soud může ve výjimečných případech založit (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) důvod k zamítnutí žalobcova návrhu podle §107a o. s. ř. prostřednictvím ustanovení §2 o. s. ř. Takový postup je namístě například tehdy, jestliže lze dovodit - podle toho, co v řízení vyšlo najevo - že cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle §107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou. Prostá, ničím nepodložená obava, že případná pohledávka z titulu náhrady nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, resp. subjektivní nejistota o poctivosti pohnutek, jež účastníka vedly k postoupení soudně vymáhané pohledávky, však k takovému kroku nepostačuje. Ústavní soud v nálezu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, zdůraznil, že obecné soudy nemohou přistupovat k rozhodnutí o procesním nástupnictví podle §107a o. s. ř. formalisticky, nýbrž musí posoudit, zda nejde pouze o účelové zneužití procesní úpravy zejména s ohledem na ustanovení §2 o. s. ř. (zda pohledávka nebyla účelově postoupena s úmyslem zneužít procesní úpravu). Měly by proto zhodnotit možnost účelového postoupení pohledávky zejména vzhledem k nejasným a podivným okolnostem předcházejícím návrhu podle §107a o. s. ř. a měly by soustředit svou pozornost i na jiné ze spisu se podávající, resp. úředně dostupné okolnosti, například na nezřetelný důvod postoupení žalované pohledávky, patrný nedostatek typického "komerčního" motivu postoupení (nejasný majetkový a obchodní substrát postupníka atd.) a na případném podezřelém základě by se měly zabývat otázkou, jaké nepříznivé důsledky - procesním uznáním tvrzeného postoupení žalované pohledávky - mohou pro dané řízení nastat, jmenovitě pak pro procesní pozici protistrany. Výše popsaný postup soudu odchylující se od běžného postupu výslovně zakotveného v §107a odst. 2 o. s. ř. přichází v úvahu pouze v případech zjevného zneužití institutu procesního nástupnictví a jako výjimka z pravidla musí být uplatňován restriktivně. Aby mohl takto postupovat, musí soud, který rozhoduje o procesním nástupnictví, návrh na vydání rozhodnutí dle §107a o. s. ř. bez rozumných pochybností považovat za prostředek ke zneužití procesní úpravy.
S žalobcem lze souhlasit potud, že nepostačuje pouhá (objektivně nepodložená) obava, že náklady řízení nebudou vymahatelné, nýbrž v procesním postupu účastníka řízení musí být patrná jeho zřejmá účelovost. Žalobce však přehlíží, že v řízení zjištěné skutečnosti v souhrnu svědčí pro závěr, že se pohledávky za žalovanými zbavil úmyslně, aby se vyhnul případné povinnosti nahradit protistraně náklady řízení a tyto se staly nedobytnými. Nelze pominout, že žalobce postoupil své pohledávky za žalovanými M. K. teprve poté, kdy se předpoklad jeho procesního úspěchu v řízení stal nejistým, a kdy neuspěl s návrhem, aby do řízení na jeho místo vstoupila A. HB, která podle účetních rozvah, výkazů zisku a ztrát a přehledu o změnách vlastního kapitálu negeneruje žádný zisk a nemá žádné tržby, nemovitosti, zboží, zásoby a disponuje toliko finančním majetkem krátkodobé hodnoty ve výši základního kapitálu 100 000 Kč (tato společnost, jejímž současným vlastníkem je občan Ukrajiny O. T., je v současné době v insolvenci). Majetková lustrace M. K. je v civilním řízení značně ztížena oproti možnosti zhodnotit finanční a majetkový potenciál právnické osoby a výše úplaty za postoupení pohledávky, která by pomohla osvědčit majetkové poměry postupníka, není v postupní smlouvě uvedena. Důvěru nebudí ani skutečnost, že žalobce postoupil pouze část pohledávky vůči zesnulému R. P., a to pouze pohledávku uplatněnou za žalovanými v tomto řízení. Závěry odvolacího soudu tak jsou logickou odpovědí na řetězec skutečností, které v řízení vyšly najevo a které lze nepochybně označit za „nejasné a podivné okolnosti předcházející návrhu podle §107a o. s. ř.“ v intencích nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, i usnesení ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 46/2012, v němž se Nejvyšší soud vyjadřoval k tomu, jak postupovat v případě důvodných pochybností o tom, že návrh podle §107a o. s. ř. je účelovým zneužitím procesní úpravy.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř., je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Žalobce odvolacímu soudu především vytýká, že jeho rozhodnutí bylo vydáno vyloučeným senátem 13 Co, neboť jeho soudci byli podjatí.
K otázce, za jakých okolností je možno považovat soudce za podjatého, se Nejvyšší soud vyjádřil například v usnesení ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 33 Cdo 3518/2019, v němž dovodil, že způsob rozhodnutí soudu, nezakládá sám o sobě důvod pro vyloučení soudce. Ustanovení §14 odst. 4 o. s. ř. výslovně vylučuje, aby důvodem pochybností o soudcově nepodjatosti mohly být okolnosti, které spočívají buď v jeho postupu v řízení v projednávané věci, nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Tyto okolnosti (samy o sobě) nemohou být důvodem k pochybnosti o nepodjatosti soudce, neboť v postupu soudce při projednávání konkrétní věci se projevuje samotný výkon soudnictví, ledaže by byl prokázán takový soudcův vztah k věci (právní zájem na jejím výsledku či získání skutkového poznatku jiným způsobem, než v rámci vedeného řízení - dokazováním) či vztah k účastníkům nebo k jejich zástupcům (příbuzenský, přátelský či nepřátelský, vztah sociální závislosti a podobně), který by zakládal důvod pochybovat o jeho nepodjatosti. Dovolatel však žádné okolnosti, které by takovému vztahu nasvědčovaly, ani jako důvod zmatečnosti neuplatňoval; jinými slovy řečeno, není-li uvedených okolností, není postup soudce v řízení a způsob jeho rozhodování v jiných věcech, i kdyby ho účastník hodnotil ("jen") jako projev svévole, důvodem pro jeho vyloučení.
Nelze přisvědčit dovolací námitce, že odvolací soud svým postupem porušil právo M. K. na přístup k soudu. Ústavní soud ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, ze dne 28. 11. 2017 (č. 460/2017 Sb.), dovodil, že právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž že může podléhat určitým omezením. Ta koneckonců vyplývají i přímo ze znění čl. 36 odst. 1 Listiny, který garantuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem, kdy podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny). Tento způsob je obvykle stanoven v procesních předpisech a je v zásadě na zákonodárci, jaká konkrétní pravidla (procesní zásady, lhůty, obsahové a formální náležitosti podání, soudní poplatky a další) pro přístup k soudům stanoví. Z právě uvedeného je zřejmé, že nemůže požívat ochrany jednání, které je zneužitím procesní úpravy nástupnictví dle §107a o. s. ř. ve spojení s §2 a §6 o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že se žalobci prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle §243d písm. a/ o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalovaným, kteří by na jejich náhradu měli v zásadě právo, žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 7. 2020
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu