ECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.1911.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 1911/2020-196
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce D. H. , bytem XY, proti žalované FOREMANS s. r. o. „v likvidaci“ , se sídlem Václavovice, Milíře 255, identifikační číslo osoby 26878267, zastoupené JUDr. Petrem Kamenčákem, advokátem se sídlem Ostrava, Dvořákova 937/26, o zaplacení 1 750 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 38 C 124/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 2. 2020, č. j. 8 Co 377/2019-171, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 8. 2019, č. j. 38 C 124/2018-120, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 1 750 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 1. 7. 2017 do zaplacení a náhradu nákladů řízení ve výši 265 843 Kč.
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. 2. 2020, č. j. 8 Co 377/2019-171, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 32 556 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
Z právní úpravy přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (předpokladů přípustnosti dovolání) vyplývá, že pro řešení konkrétní právní otázky může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání; splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné. Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením (volbou) několika v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro jednu právní otázku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, přičemž ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, a závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 3762/16).
Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti v tom, že „předmětem řízení bylo posouzení otázek hmotného i procesního práva dosud neřešených v rozhodnutích dovolacího soudu a dále, že vyřešenou právní otázku má dovolací soud posoudit jinak.“, aniž vymezila, kterou právní otázku odvolací soud podle jejího názoru vyřešil rozporně s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu či která otázka (již dříve vyřešená) by měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Ani zmínku dovolatelky, že „otázka nepostupitelnosti pohledávky z důvodu zhoršení právního postavení dlužníka, není v judikatuře soudů nijak četná“ , nelze považovat za dostatečné vymezení přípustnosti. Není úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání v souladu s §237 o. s. ř. a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele.
Dovolatelka svou obsáhlou argumentací prosazuje, že postoupením pohledávky, která je předmětem projednávané věci, na žalobce se zhoršilo její postavení dlužníka, v důsledku čehož se nemohlo jednat o platné postoupení. Její argumentace je však primárně vybudována na vlastní skutkové verzi odlišné od toho, co zjistil odvolací soud, že se jednalo o pohledávku z půjčky, kterou poskytl předchůdce žalobce žalované a tato ji evidovala ve svém účetnictví jako závazek (půjčka). Prosazuje-li oproti tomu žalovaná, že se nejednalo o půjčku, ale o vklad, případně, že šlo o pohledávku zatíženou omezením či vyloučením možnosti jejího postoupení, která nebyla součástí evidovaného majetku žalované, pak je zřejmé, že se přezkumu nastolené právní otázky domáhá procesně neregulérním způsobem. Její argumentace je navíc rozporná, neboť na straně jedné tvrdí, že se jednalo o vklady bez povinnosti žalované k jejich vrácení, jinde své námitky zakládá na tom, že šlo o pohledávku.
Argumentací že „za daných okolností se její postavení změnilo k horšímu“ a že „pohledávka byla vázána na osobu věřitele“, založenou na tvrzení, že „ vklady, které soudy posoudily jako půjčku, bychom vraceli s ohledem na majetkové možnosti, případně bychom je nemuseli vrátit vůbec prominutím práva ze strany věřitelů (společníků) nebo rozhodnutím o příplatku k posílení vlastního kapitálu “, žalovaná neuplatnila způsobilý dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., neboť není zpochybněním právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Předestřená argumentace má základ v polemice se skutkovými zjištěními odvolacího soudu.
Výtkou, že se odvolací soud nevypořádal s její námitkou, že M. D. a D. V. v rozporu s §126a o. s. ř. nebyli vyslechnuti jako svědci, a s požadavkem na provedení děleného výslechu těchto osob, žalovaná nenapadá žádný závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě – pokud by jí skutečně řízení bylo postiženo – však dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); tento předpoklad však splněn není.
Jelikož dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud její dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu žalované na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Krom toho, že samotný návrh nebyl odůvodněn, nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 11. 2020
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu