ECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.2622.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 2622/2019-317
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně HANÁK ATELIERY CZ s.r.o. , se sídlem Praha 6, Bubeneč, V. P. Čkalova 784/22, identifikační číslo osoby 26440482, zastoupené JUDr. Milanem Milerem, advokátem se sídlem Praha 1, Na Příkopě 859/22, proti žalovanému P. S. , bytem XY, zastoupenému JUDr. Barborou Grubnerovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Washingtonova 1599/17, o zaplacení 59 734 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 29 C 219/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2019, č. j. 62 Co 6/2019-294, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 598 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokátky JUDr. Barbory Grubnerové.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. 12. 2017, č. j. 29 C 219/2013-235, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 59 734 Kč spolu se 7,5 % úrokem z prodlení z částky 59 734 Kč od 22. 10. 2012 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 20. 3. 2019, č. j. 62 Co 6/2019-294, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 59 734 Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Dovolání žalobkyně proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu neobsahuje obligatorní náležitost, a sice vymezení toho, v čem žalobkyně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání [§241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“]; o tuto náležitost již dovolání nemůže být doplněno (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. je dovolatel povinen v dovolání uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Požadavek, aby dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní, znamená, že je povinen uvést, od řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud (i) odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu nebo (ii) která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo (iii) která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, (iv) popř. která taková právní otázka (již dříve vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena (opětovně, ale) jinak (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2326/2013).
V nyní projednávané věci dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti v tom, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, aniž vymezila konkrétní otázku hmotného či procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno a při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Obsahově (§41 odst. 2 o. s. ř.) dovolatelka v dovolání pouze polemizuje s tím, jak odvolací soud postupoval a rozhodl, její námitky nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti správnosti skutkových zjištění.
Protože dovolání neobsahuje obligatorní náležitost, a sice vymezení toho, v čem žalobkyně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud ho odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 51/2013).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 24. 11. 2020
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu