ECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.2878.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 2878/2019-113
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce R. K. , bytem XY, zastoupeného Mgr. Lukášem Pechem, advokátem se sídlem v Praze 1, Široká 117/22, proti žalovanému J. P. , bytem XY, zastoupenému Mgr. Jiřím Malínkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, o 2.236.238 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 17/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2019, č.j. 72 Co 120/2019-83, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 21.248 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Jiřího Malínka, advokáta.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 13. 12. 2018, č.j. 25 C 17/2018-56, zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení 2.236.238 Kč s 8,05% úroky z prodlení od 1. 8. 2017, a rozhodl o nákladech řízení.
Rozsudkem ze dne 15. 5. 2019, č.j. 72 Co 120/2019-83, Městský soud v Praze změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 360.000 Kč, a ve zbytku, tj. co do 1.876.238 Kč s 8,05% úroky z prodlení od 1. 8. 2017, je potvrdil; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Podle odvolacího soudu uzavřeli účastníci 4. 2. 2009 a 16. 3. 2009 smlouvy o půjčce, z nichž vznikl žalovanému závazek vrátit po uplynutí dohodnuté doby žalobci (věřiteli) peněžní prostředky včetně úroků, jejichž výši sjednali v kapitalizované formě (§657, §658 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“). V listině z 15. 12. 2011 žalovaný uznal, že k uvedenému dni dluží z titulu smluv o půjčkách žalobci celkem 4.360.000 Kč a zavázal se dluh ve splátkách uhradit (§558 obč. zák.). Jestliže plnění dlužníka, který neurčí, jaký dluh chce vyrovnat, nestačí na vyrovnání všech pohledávek věřitele, nemá věřitel právo podle svého uvážení započíst splátky na ten či onen dluh; v takovém případě platí buď zásada priority, nebo zásada proporcionality. Právo na smluvní pokutu za porušení povinnosti žalovaného zaplatit do 30. 6. 2012 první splátku sjednanou v dohodě z 15. 12. 2011 a právo na úroky z prodlení splatné poté, co nastaly účinky uznání dluhu, která mohl žalobce poprvé uplatnit 1. 7. 2012, se promlčela (§101 obč. zák.).
Dovolání, kterým žalobce napadl rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o.s.ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle §241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o.s.ř.).
Skutkový stav, z něhož odvolací soud vyšel a který v dovolacím řízení přezkumu nepodléhá (srov. §241a odst. 1 o.s.ř. a contrario ), je totožný s tím, který po provedeném dokazování zjistil soud prvního stupně.
Žalobce (věřitel) půjčil žalovanému 4. 2. 2009 částku 2.000.000 Kč a 16. 3. 2009 částku 2.000.000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit žalobci 2.240.000 Kč do 5. 2. 2010 a 2.120.000 Kč do 17. 9. 2009. V listině z 15. 12. 2011 uznal žalovaný, že k uvedenému dni dluží žalobci z titulu obou smluv celkem 4.360.000 Kč, a zavázal se dluh zaplatit ve splátkách (do 30. 6. 2012 částku 1.500.000 Kč, do 30. 12. 2012 částku 1.500.000 Kč, do 30. 6. 2013 částku 1.000.000 Kč a do 30. 12. 2013 částku 360.000 Kč). Účastníci se dále dohodli takto: 1) uhradí-li žalovaný včas a řádně splátky dluhu, nebude žalobce požadovat „žádné další úroky z prodlení, poplatky z prodlení a další náklady vzniklé mu v důsledku neuhrazení dluhu.“ 2) „V případě neuhrazení splátek ve stanovené výši do výše stanovených termínů přísluší věřiteli smluvní pokuta ve výši 150.000 Kč za každou opožděnou splátku.“ 3) „Neuhrazením splátek ve výši a v termínu výše uvedeném ztrácí dlužník výhodu splátek a celkový zbývající dluh je splatný okamžitě. Tímto prodlením (výše a termín) rovněž přísluší věřiteli veškeré příslušenství pohledávky (zejm. zákonné úroky od doby prodlení dlužníka), jakož i veškeré další náklady spojené s prodlením dlužníka.“ Žalovaný jistinu dluhu včetně příslušenství (úroků z prodlení) zaplatil ve splátkách: 200.000 Kč 26. 10. 2012, 200.000 Kč 27. 10. 2012, 300.000 Kč 3. 6. 2013, 300.000 Kč 28. 2. 2014, 250.000 Kč 16. 12. 2014, 250.000 Kč 17. 12. 2014, 200.000 Kč 29. 6. 2015, 200.000 Kč 30. 6. 2015, 200.000 Kč 1. 7. 2015, 200.000 Kč 2. 7. 2015, 250.000 Kč 26. 1. 2016, 250.000 Kč 27. 1. 2016, 1.200.000 Kč a 279.255 Kč 21. 6. 2017. Všechny platby – vyjma posledních z 21. 6. 2017, které označil jako „doplatek jistiny,“ resp. „zákonný úrok z prodlení“ – identifikoval jako „splátky půjčky“ .
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 7. 7. 2004, sp. zn. 21 Cdo 326/2004, zaujal právní názor, podle něhož v případě, že poskytnuté plnění nestačí na vyrovnání všech dluhů u téhož věřitele a dlužník při plnění neurčil, který z více dluhů (popřípadě v jaké části) chce vyrovnat, nepřechází „právo volby“, který z více dluhů byl uhrazen, popřípadě v jaké výši, na věřitele. Při splnění dluhu věřitel totiž může projevit svou vůli jen v (jednostranném) právním úkonu, kterým plnění přijme (vyžaduje-li to povaha předmětu plnění), a jeho případná vůle, na který z více dluhů si plnění započte (nestačí-li poskytnuté plnění na úhradu všech dluhů dlužníka), nemá žádnou právní relevanci. Při úvaze, který z dluhů byl za této situace vyrovnán, pak lze vycházet – obecně vzato – buď ze zásady priority (přednostního vyrovnání některého z více dluhů, založeného například na době jejich splatnosti, na úrovni jejich zajištění, na jejich povaze apod.) nebo ze zásady proporcionality, tj. poměrného vyrovnání všech dluhů (srov. také rozsudky ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 33 Odo 1112/2003, ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1696/2004, a usnesení ze dne 24. 8. 2009, sp. zn. 26 Cdo 4908/2007, ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1649/2004, a ze dne 17. 7. 2017, sp. zn. 20 Cdo 2940/2017). I v rozsudku ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1598/2009, na který dovolatel odkázal, Nejvyšší soud při řešení otázky pořadí uspokojení jistiny dluhu a příslušenství v případě, kdy plnění nestačí na vyrovnání obojího a dlužník při plnění neprojevil vůli, zda je jeho úmyslem splnit jistinu či příslušenství (popřípadě v jaké části), z výše uvedených závěrů představujících ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vycházel (v projednávaném případě – jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů – žalovaný výslovně určil poslední splátku na úhradu úroků z prodlení).
Námitkou, že odvolací soud v rozporu s §121 odst. 3 obč. zák. činí nezdůvodněné rozdíly mezi zákonnými a smluvními úroky, žalobce nevymezil dovolací důvod podle §241a odst. 1 o.s.ř., nehledě k tomu, že na takovém posouzení není napadené rozhodnutí založeno.
Tvrzení dovolatele, že dohodou stran byla smluvní pokuta za opožděnou první splátku dluhu sjednána jako náklad spojený s prodlením dlužníka, tj. příslušenství pohledávky, je polemikou se skutkovými zjištěními odvolacího soudu týkajícími se výkladu dohody z 15. 12. 2011, která – jak již bylo výše řečeno – přezkumu v dovolacím řízení nepodléhají.
Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy i výrok, kterým odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobě co do 360.000 Kč vyhověl. V tomto rozsahu je však dovolání subjektivně nepřípustné. Subjektivní přípustnost reflektuje stav procesní újmy v osobě určitého účastníka řízení, který se projevuje v poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že oprávnění je podat svědčí účastníku, v jehož neprospěch toto poměření vyznívá, je-li způsobená újma na základě dovolání odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší nebo změní. Přiznal-li odvolací soud žalobci nárok na 360.000 Kč (smluvní úroky), nezpůsobil mu tím žádnou újmu; naopak, v tomto rozsahu byl úspěšný.
Nejvyšší soud dovolání odmítl (§218 písm. b/, §243c odst. 1, odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 28. 1. 2020
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu