ECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.3418.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 3418/2019-178
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce I. B. , bytem XY, zastoupeného JUDr. Karlem Lahodným, advokátem se sídlem v Praze 3, Domažlická 1053/15, proti žalované I. Ch. , bytem XY, zastoupené JUDr. Martinem Supem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 9, Tikovská 2198/14, o zaplacení 639.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 36 C 91/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2019, č. j. 26 Co 51/2019-156, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 13.503,60 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Karla Lahodného, advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 4. 2019, č. j. 26 Co 51/2019-156, potvrdil rozsudek ze dne 21. 9. 2018, č. j. 36 C 91/2017-104, kterým Okresní soud Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 639.000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 8. 2. 2017 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce bezhotovostně převedl žalované na její bankovní účet v období od 4. do 6. 8. 2014 postupně 639.000 Kč, které potřebovala na koupi bytu pro svou neteř. Dopisem ze dne 22. 12. 2016 ji pak vyzval, aby mu do šesti týdnů uvedený finanční obnos vrátila. Žalovaná dne 6. 3. 2017 v odpovědi na tuto výzvu odmítla existenci zápůjčky s tím, že poukazem částek v celkové výši 639.000 Kč jí žalobce pouze vracel platby, které za něho v době jejich soužití hradila, připojila jejich přehled (1.063.074,48 Kč v období od 5. 8. 2011 do 6. 8. 2014 a 107.484,44 Kč v období po 6. 8. 2014), poukázala na jeho další dluh ve výši 418.300 Kč z titulu bezdůvodného obohacení a vyzvala jej k zaplacení 949.858,92 Kč (rozdílu mezi součtem citovaných plateb, tj. částkou 1.588.858,92 a žalobcem žádanou částkou 639.000 Kč). Dopisem z 10. 5. 2017 žalobci oznámila provedení zápočtu svých pohledávek ve výši 1.063.074,48 spočívajících v platbách, které za něho hradila v době od 6. 8. 2011 do 6. 8. 2014, na jeho pohledávku ve výši 639.000 Kč a opětovně jej vyzvala k zaplacení rozdílu. Při jednání před soudem prvního stupně dne 20. 9. 2018 žalovaná opětovně avizovala provedení zápočtu a upřesnila, že jeho předmětem jsou pouze platby za období od 5. 8. 2011 do 9. 4. 2014. Takto zjištěný skutkový stav věci odvolací soud poměřoval ustanovením 2390 o. z., neboť dovodil, že účastníci uzavřeli smlouvu o zápůjčce, podle níž žalobce jako zapůjčitel přenechal žalované jako vydlužitelce finanční obnos ve výši 639.000 Kč. Jelikož nebyla dohodnuta splatnost zápůjčky, nastala dne 7. 12. 2017 ve smyslu 2393 odst. 1 o. z., ve lhůtě určené výzvou zapůjčitele. Započtení pohledávek žalované na pohledávku žalobce posoudil jako neúčinné, neboť v dopisech ze 6. 3. 2017, resp. z 10. 5. 2017 žalovaná nespecifikovala, které pohledávky k započtení uplatňuje. O neúčinné právní jednání se jedná i proto, že žalovaná žalobce vyzvala k úhradě dluhu a provedla započtení nepřípustně v jedné listině. I když při jednání před soudem prvního stupně žalovaná odstranila neurčitost spočívající ve vymezení pohledávek určených k započtení, přes poučení podle §118a o. s. ř. adekvátně nereagovala na výzvu, aby doplnila skutková tvrzení, příp. navrhla důkazy k prokázání, že před provedením jednostranného zápočtu vyzvala žalobce k úhradě jejích pohledávek. Započtení tudíž brání nesplnění podmínky splatnosti pohledávek.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Na přípustnost dovolání usuzuje žalovaná v přesvědčení, že otázka účinnosti započtení pohledávek podle §1982 o. z., které učinila ve vztahu k žalobcem uplatněné pohledávce současně s výzvou k jejich uhrazení (tj. otázka, na níž napadené rozhodnutí závisí), má být dovolacím soudem posouzena jinak než v rozsudku ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 33 Odo 1642/2006. Dovolací soud přesvědčení dovolatelky nesdílí.
Použitelností své dosavadní judikatury řešící otázku započtení vzájemných pohledávek podle §581 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, při aplikaci §1982 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále opět jen „o. z.“), se Nejvyšší soud zabýval například v usnesení ze dne 29. 8. 2018, č. j. 33 Cdo 1534/2018, a dospěl ke kladnému závěru. Zdůvodnil, že závěry, které Nejvyšší soud přijal v usnesení ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 204/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č 64/2006, a v rozsudcích ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 33 Odo 1642/2006, ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3662/2012, a ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2850/2015, v nichž dovodil, že úkon započtení pohledávky splatné na požádání věřitele nemá žádné právní účinky, jestliže jej věřitel učinil, aniž předtím vyzval dlužníka k zaplacení této pohledávky, se uplatní i za nové úpravy občanského zákoníku účinné od 1. 1. 2014, neboť platí (srov. §1982 o. z.), že účinek zániku závazku nastává okamžikem, kdy se obě pohledávky stanou způsobilými k započtení, přičemž nesplatnou pohledávku proti splatné jednostranně započíst nelze a nelze tak učinit ani pro futuro (srov. komentář k §1982 C.H.Beck Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část /§1721 – 2054/, 1. vydání, 2014, str. 1132 až 1134). Na výše uvedeném nemá dovolací soud důvod čehokoliv měnit.
Za situace, kdy žalovaná žalobce v jedné listině vyzvala, aby jí její pohledávky splatné na požádání věřitele zaplatil, a současně učinila projev jejich započtení (výzvu, která by tomu předcházela, neprokázala), obstojí závěr odvolacího soudu, že započtení pohledávek je neúčinné, neboť podmínka splatnosti započítávaných pohledávek nebyla splněna.
Další v dovolání obsažené výtky, nevystihují způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Správnost skutkových zjištění ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Z toho, že žalovaná v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů prosazuje vlastní verzi skutku, že žalobou požadovanou částku jí žalobce neposkytl pod příslibem, že mu ji vrátí, nýbrž že šlo o splátku půjčky, kterou mu poskytla v době, kdy vedli společnou domácnost, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje - a ani předepisovat nemůže - pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 ve spojení s §211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředků přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost. Důkazům, které byly v řízení provedeny, odpovídá dovolatelkou zpochybňovaný skutkový závěr odvolacího soudu, že žalobce jí poskytl 639.000 Kč (určených na koupi bytu pro její neteř) s tím, že mu tento obnos vrátí; není zde extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli. Žalovaná svými námitkami pouze prosazuje vlastní subjektivní úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti v řízení provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo jeho usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 29. 1. 2020
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předseda senátu