ECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.3420.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 3420/2019-614
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové v právní věci žalobce Č. M. , bytem XY, zastoupeného JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem se sídlem Praha 1, Dlouhá 705/16, proti žalované ZETEN spol. s. r. o. , se sídlem Blovice, Husova 276, identifikační číslo osoby 48361330, zastoupené JUDr. Markem Neustupným, advokátem se sídlem Mariánské Lázně, U Mlékárny 290/2, o zaplacení 825 626 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - jih, pod sp. zn. 19 C 188/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 5. 2019, č. j. 61 Co 236/2018-558, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 14.423,20 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Marka Neustupného, advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se podanou žalobou domáhal slevy z kupní ceny ve výši 226 592 Kč a náhrady škody ve výši 599 034 Kč. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 16. 5. 2019, č. j. 61 Co 236/2018-558, potvrdil rozsudek ze dne 22. 6. 2018, č. j. 19 C 188/2016-486, kterým Okresní soud Plzeň - jih žalobu o zaplacení částky 825.626 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, že žalobce jako kupující koupil na základě kupní smlouvy ze dne 12. 3. 2013 od žalované jako prodávající soubor nemovitostí (šlo o soubor staveb určených k zemědělskému využití – dále jen „soubor nemovitostí“) za cenu 10 000 000 Kč; součástí souboru nemovitostí byla budova bývalého seníku určeného jako stavba bez č.p./č.e., jiná stavba, postavená na stavební parcele st. XY ve vlastnictví M. T. a zapsaná na LV XY pro k. ú. K. (dále jen „bývalý seník“ nebo „seník“). Bývalý seník se po požáru v roce 2009 nacházel v havarijním stavu - měl narušenou statiku konstrukce krovu, krytinu a opláštění - což bylo kupujícímu známo. Žalobce předmětný soubor nemovitostí dne 4. 6. 2013 daroval synovi Č. M. ml. Téhož dne zvlášť uzavřeným dodatkem č. 1 k darovací smlouvě žalobce coby dárce prohlásil, že převedené nemovitosti jsou prosté právních a faktických vad s tím, že pokud se jeho prohlášení ukáže být nepravdivým, uhradí obdarovanému částku, kterou bude obdarovaný povinen uhradit z titulu náhrady škody či z jiného titulu společnosti Farma Oselce, a. s. Obdarovaný Č. M. ml. posléze uvedenými nemovitostmi navýšil základní kapitál Farmy Oselce, a. s., se záměrem využít v budoucnu bývalý seník jako zimoviště pro dobytek. Dne 2. 8. 2013 Městský úřad Kasejovice, odbor výstavby, vyzval žalobce (z podnětu vlastnice pozemku pod stavbou bývalého seníku) k odstranění všech uvolněných a poškozených částí stavby a k zajištění její stability tak, aby neohrožovala své okolí a k zajištění stavby před vstupem nepovolaných osob. V řízení bylo rovněž zjištěno, že v době uzavření kupní smlouvy ze dne 12. 3. 2013 existovalo rozhodnutí odboru výstavby Městského úřadu Kasejovice ze dne 1. 6. 2011 (dále jen „rozhodnutí z 1. 6. 2011“), kterým bylo žalované (coby vlastnici bývalého seníku) povoleno odstranění části stavby a uloženo, aby do dvou let od nabytí právní moci zažádala o stavební povolení na dostavbu seníku, aby mohl sloužit jako stavba původnímu účelu, nebo podala žádost o odstranění zbylé části stavby. Žalobce o tomto rozhodnutí z 1. 6. 2011 v okamžiku uzavření kupní smlouvy nevěděl. Dopisem ze dne 26. 8. 2013 žalobce žalované vytkl skrytou vadu bývalého seníku, a to pro nemožnost užívání a opravy stavby, neboť jej v době prodeje neinformovala o tom, že je zavázána rozhodnutím ze dne 1. 6. 2011. Dne 14. 1. 2016 bylo vydáno rozhodnutí o nařízení odstranění stavby předmětného seníku, a to pro její závadný a ohrožující stav. Dne 6. 6. 2016 žalobce uplatnil vůči žalované slevu z kupní ceny v hodnotě zbourané budovy seníku a náhradu škody v podobě nákladů vydaných na odstranění objektu. Farma Oselce, a. s., započetla částku 825 626 Kč, odpovídající ceně bouracích prací budovy seníku vůči pohledávce Č. M. ml., stejnou částku poté Č. M. ml. obdržel od žalobce.
Odvolací soud zjištěný skutkový stav poměřoval úpravou zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2012 (dále jen „obč. zák.“). Neshledal důvodným žalobcův nárok na slevu z kupní ceny ve smyslu §597 obč. zák. ani na náhradu škody ve smyslu §420 obč. zák. Havarijní stavebně technický stav bývalé budovy seníku byl v době jeho koupě žalobci znám, bývalý seník v době prodeje nevykazoval žádnou skrytou faktickou vadu, s níž by kupující nebyl seznámen. Absence upozornění na rozhodnutí ze dne 1. 6. 2011 není právní vadou, jež by omezovala rozsah a kvalitu převáděného vlastnického práva. Za právní vadu nelze považovat ani to, že věc po několika letech po koupi zanikla demolicí pro závadový stavebně-technický stav z důvodu pasivity vlastníka. Rozhodnutí z 1. 6. 2011 nemá příčinnou souvislost s následnou demolicí bývalého seníku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“).
Žalovaná považuje dovolání za nepřípustné, jelikož neobsahuje řádné vymezení přípustnosti a je spíše polemikou se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů, případně jsou jím nepřípustně uplatněny novoty. Rozhodnutí odvolacího soudu pokládá za věcně správné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §499 obč. zák. kdo přenechá jinému věc za úplatu, odpovídá za to, že věc v době plnění má vlastnosti výslovně vymíněné nebo obvyklé, že je ji možno použít podle povahy a účelu smlouvy nebo podle toho, co účastníci ujednali, a že věc nemá právní vady.
Vadnost plnění spočívá především v tom, že plnění nemá vlastnosti, které by podle smlouvy mělo mít. Jestliže nebyly tyto vlastnosti (nebo jen některé z nich) ujednány, je plnění vadné, nemá-li vlastnosti obvyklé, tj. vlastnosti standardní, které se u předmětu plnění s ohledem na jeho povahu obecně předpokládají. Vadné je i takové plnění, které nelze použít podle povahy nebo účelu smlouvy, ačkoliv za jiné situace takovéto plnění vady nevykazuje. Nedostatky fyzické povahy, tj. co do jakosti nebo množství, představují tzv. vady faktické. Vadami právními se rozumí nedostatky, které brání tomu, aby nabyvatel získal k předmětu plnění práva v takovém rozsahu a takového obsahu, která vyplývají ze smlouvy mezi účastníky (srov. ŠKÁROVÁ, Marta. §499 [Odpovědnost za vady věci]. In: ŠVESTKA, Jiří, SPÁČIL, Jiří, ŠKÁROVÁ, Marta, HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník I, II. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009, s. 1512 až 1514).
Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, konkrétně jeho rozsudkem ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 33 Cdo 5726/2015, a usnesením ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2991/2013, posoudil otázku, „ zda může právní vada předmětu koupě spočívat v rozhodnutí orgánu veřejné moci, které stanoví předpoklady pro zachování existence předmětu koupě “, resp. „ zda může skrytá právní vada spočívat nejen v zatajení existence práv třetích osob k předmětu koupě, ale též v zatajení existence závazných rozhodnutí správních orgánů stanovících lhůty ke splnění povinností, jejichž zmeškání v důsledku zatajení vede k omezení či zániku vlastnického práva “. Odvolacímu soudu v této souvislosti sice vytýká nesprávnost závěru, že zatajení existence rozhodnutí z 1. 6. 2011 není právní vadou předmětu koupě, ve skutečnosti je však jeho argumentace (včetně samotné formulace předložených otázek) založena na odlišném skutkovém terénu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud. Staví-li žalobce dovolací argumentaci na tvrzení, že mu nebyla známa podmínka, že musí žádost o vydání stavebního povolení podat ve stanovené lhůtě, z čehož vůči sobě jakožto kupujícímu vyvozuje nepříznivé důsledky, přehlíží, že podle zjištění odvolacího soudu z nesplnění podmínek dotyčného rozhodnutí z 1. 6. 2011 (ani z nevědomosti žalobce o něm) nerezultoval žádný následek v podobě omezení jeho práv (v jejich rozsahu či obsahu) vyplývajících z uzavřené kupní smlouvy. Tím, co bránilo v užívání bývalého seníku, byl jeho nevyhovující technický stav - faktické vady, o nichž však žalobce byl při koupi informován. Žalobce sám v rámci své účastnické výpovědi uvedl, že stav bývalého seníku mu byl v době koupě znám včetně toho, že bude třeba provést udržovací práce a jeho dostavbu či přestavbu, aby mohl být v budoucnu užíván. Jeho argumentace založená na tvrzení, že „ zachování vlastnictví bylo podmíněno splněním předpokladů stanovených v dotyčném rozhodnutí “, je tudíž vlastní skutkovou verzí odlišnou od toho, co zjistil odvolací soud. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 (§211) o. s. ř., nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Lze uzavřít, že předloženou argumentací se žalobce domáhá přezkumu právního závěru odvolacího soudu procesně neregulérním způsobem.
Skutkové povahy jsou i námitky, jimiž žalobce oproti odvolacímu soudu prosazuje, že zatajení existence rozhodnutí ze dne 1. 6. 2011 má příčinnou souvislost se škodou, která mu vznikla demolicí bývalého seníku; odvolací soud na základě provedeného dokazování zjistil, že jediným důvodem vydání rozhodnutí ze dne 14. 1. 2016 o nařízení odstranění stavby předmětného bývalého seníku byl jeho závadný stavebně-technický stav a pasivita vlastníka, jímž byla osoba odlišná od žalobce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 14, pod C 1025, nebo rozsudek ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006).
Předkládá-li dovolatel k řešení otázku „ možnosti správního orgánu vydat rozhodnutí obsahující výrokovou část vydanou na základě žádosti účastníka řízení a současně výrokovou část stanovící závaznou povinnost stanovenou z moci úřední “, pomíjí, že na této otázce napadené rozhodnutí nespočívá. Obdobně je tomu i s otázkou „ stanovení meze, kdy se ještě jedná o oprávněné uplatnění odpovědnosti za škodu způsobené vadou věci “, ani takovou otázkou se odvolací soud ve spojitosti s posuzovanou věcí nezabýval. Dovolatel navíc ve vztahu k uvedeným otázkám - a k otázkám týkajícím se příčinné souvislosti - individuálně a kvalifikovaně nevymezuje předpoklady přípustnosti dovolání. Není úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání v souladu s §237 o. s. ř., a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele. Poukaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 237/2013, je pro jeho skutkovou odlišnost s projednávanou věcí nepřípadný.
Vytýká-li žalobce odvolacímu soudu, že se nevypořádal s jeho argumentací uplatněnou v odvolání a že své rozhodnutí řádně neodůvodnil, namítá, jak ostatně sám uvádí, vadu řízení. Uvedená námitka nesměřuje k vyřešení žádné otázky hmotného či procesního práva, ohledně níž by byl naplněn požadavek přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. K vadám řízení ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; protože tato podmínka splněna není, jsou uvedené výtky bezcenné. V této souvislosti se nadto sluší poznamenat, že i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) zastává názor, že ačkoliv čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, nemůže být tento závazek chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a proto rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu [srov. rozsudky ESLP ve věcech Van de Hurk versus Nizozemsko ze dne 19. 4. 1994 (stížnost č. 16034/90), Ruiz Torija versus Španělsko ze dne 9. 12. 1994 (stížnost č. 18390/91), Higgins versus Francie ze dne 19. 2. 1998 (stížnost č. 20124/92, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1998-1) a Hirvisaari versus Finsko ze dne 27. 9. 2001 (stížnost č. 49684/99)]. Odvolací soud se tak v principu může omezit na převzetí odůvodnění rozhodnutí nižšího soudu [viz rozsudek ESLP ve věci Helle versus Finsko ze dne 19. 12. 1997 (stížnost č. 20772/92]. Shodně judikuje i Ústavní soud ČR (srov. odůvodnění nálezu ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 266/03).
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 19. 11. 2020
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu